Balanc Český rozhlas

„Stín je temná část naší osobnosti. Temné neznamená nutně špatné,“ říká o stínu v Balancu terapeut a lektor vztahové akademie Tomáš Zetek. Všichni na sobě nemáme něco rádi. Když jsme vzteklí, smutní nebo se vnímáme jako neschopní, nedostateční nebo zlí. Původ je v dětství. Hodné holky a kluci se přece nerozčilují, nejsou sobečtí. Dělají rodičům, tedy pro ně celému světu, radost. Když ale některé své stránky potlačíme, přijdeme o prospěšné věci.

„Velkou část myšlenek si neuvědomujeme, množství není tak důležité. Důležitá je kvalita a to, jak s nimi nakládáme,“ říká pro Balanc psychoterapeut, psycholog a lektor Tomáš Zuda. Nemyslet je těžké, zkuste si to jen na pár vteřin. Od myšlení často utíkáme k rozptýlení. Mysl ponechaná bez dozoru začne často nabízet nepříjemné obsahy. Cyklení může vést k úzkostem, vtíravé myšlenky mohou signalizovat duševní poruchu. Co si myslíme o myšlení a jak s ním nakládat?

„Co si myslíme o svatbě, záleží na tom, co známe z domova. Je to ovlivněno zejména rodiči,“ říká v Balancu psychoterapeut, psycholog a lektor Tomáš Zuda. Manželství je pro někoho jen právní akt, pro jiné symbolický a hluboký závazek. Důležité je také rozhodnutí, zda mít děti. Roli hraje strach ze závazků, zralost, finanční situace. Kdy a proč se tedy brát?

„Vděk je blahodárná emoce. Rozvíjet ho je důležité pro pohodu a pocit smyslu,“ říká v Balancu terapeutka a lektorka Petra Rauferová. Často jsme zaměření na to, co se nepovedlo, co se nám nedaří a co chybí. Když si ale uděláme audit toho, co máme a co se povedlo, můžeme být překvapeni. Svět bude pořád stejný, pěstováním vděku ho ale budeme vidět jinak. Za problémy, bolavá období a zkoušky se ale vděk lépe hledá až s odstupem.

„Životní scénáře získáváme v rodině, ovlivňuje je i místo narození,“ říká pro Balanc terapeutka a lektorka Petra Rauferová. Scénáře jsou v tomto případě plány a očekávání, která jsou v našem místě narození a rodině běžná. Často si to ani neuvědomujeme. Vnímáme ale, že máme být silní, hodní, v práci směřovat k dokonalosti. Je dobré se nad tím pozastavit a ptát se, jací chceme být my sami. Odlišit to od očekávání okolí a rodiny, která jsme si usadili do hlavy.

„Nedělejte, že se nic neděje, netabuizujte téma nemoci nebo smrti. Nemocní si pak mohou připadat osamoceni,“ říká v Balancu psycholožka a psychoterapeutka Michaela Charyparová. Vážná nemoc a ohrožení života mohou potkat každého, je to velká rána i pro okolí. Mnoho z nás nechce a neumí v takové situaci jednat, je výjimečná. Co dělat, abychom si vzájemně neubližovali a ulehčili situaci sobě i nemocným?