Chování diváků se hodně změnilo, říká Plachetka a chce vyprodat O2 arénu Galerie osobností

Nedávno zpíval ve vídeňské Státní opeře, za městíc má premiéru v pražském Národním divadle a sezónu pak završí v milánské La Scale. Basbarytonista Adam Plachetka je už dvacet let rozkročený mezi světovou a českou operní scénou.
„Díky tomu, že přišla pandemie a že jsem se poprvé v dospělém životě nuceně zastavil, se mi přehodil žebříček hodnot: snažím se mít víc času na domov a na rodinu. Ne vždy se to daří, ale právě proto jsem vděčný za ten Rok české hudby, protože můžu být téměř pořád poblíž,“ říká Adam Plachetka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
„Poprvé v životě mám rok, kdy se věnuji převážně české hudbě. Zatím to byl spíš Mozart nebo bel canto.“
Dvousté výročí narození Bedřicha Smetany a s ním spojený Rok české hudby přinesl Adamu Plachetkovi velké množství příležitostí zpívat český repertoár. V květnu se představí v roli konšela Kaliny v premiéře opery Tajemství v Národním divadle, pak ho čeká Libuše s Českou filharmonií, na podzim naváže Janáčkovou Liškou Bystrouškou v Brně a pak Věcí Makropulos od téhož autora v Berlíně.
Kariéru světově uznávaného pěvce si mezitím potvrdil ve Vídni a letos v červnu přidá Mozartovo Requiem v La Scale v Miláně. Do toho ale Adam Plachetka, jehož diář je rozplánovaný na tři roky dopředu, intenzivně připravuje oslavy svých čtyřicátých narozenin, které připadají na leden 2025 a které se rozhodl strávit se svými fanoušky v pražské O2 aréně.
Nepřepadá operního pěvce stres z toho, zda se tak obří sál podaří zaplnit diváky?
„Stres to trošku je,“ odpovídá Plachetka, „protože chování diváků se od pandemie velmi změnilo. Dneska se kupují lístky víc na poslední chvíli. Všechno je jinak, než bývalo. Očekávání jsou velká a doufáme, že všechno poběží, jak má.“
Plachetka tak chce navázat na svůj koncert z ledna 2020, kdy slavil pětatřicetiny, a kdy mu řada diváků psala zprávy, že je přivedl k poslechu klasické hudby a pořídili si vstupenky například do Národního divadla. „Jenže za měsíc, za dva přišla pandemie a nic z toho, kam ti lidé mohli přijít, se nekonalo. Říkal jsem si, že bychom to tedy měli zkusit ještě jednou, že třeba někomu otevřeme nové, hezké obzory.“
S podobnými obřími koncerty, kde zpívá operní i muzikálové árie, chce šetřit, říká, že v životě udělá už jen tak maximálně dva, tři. „Přece jenom těžiště toho, co dělám, je někde jinde.“
Vzali mě jako kluka do počtu
Operní kariéra Adama Plachetky, v níž nechybí ani Metropolitní opera v New Yorku či londýnská Covent Garden, trvá už bezmála dvacet let. Přitom, jak sám říká, na začátku svého operního zpívání, ještě na pražské konzervatoři, byl „úplně marný“.
„Nastupoval jsem tehdy velmi sebevědomě, na ty zkoušky jsem se nijak nepřipravoval a když mě bez přípravy vzali, tak jsem to bral tak, že musím být výjimečný talent. A po pěti, šesti letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože bylo zrovna málo kluků a já jsem se jim jen hodil do krámu,“ vzpomíná v rozhovoru.
Dnes má na kontě na šest desítek operních rolí, převážně v Mozartových operách. S přibývajícím věkem se však chystá posunout i do těžších kusů, kde je řada rolí psaná pro hluboké mužské hlasy.
„Ten hlas se posunuje. Mozarta už dělám míň, než jsem dělávám. Baroko si zazpívám spíš rekreačně, ač na začátku jsem ho dělal téměř exkluzivně. Jsou jiné role nebo styly, co mi začínají sedět víc. Takže není důvod ten hlas neposlechnout a neposunout se jinam. Můj hlasový obor jsou záporáci nebo nějací stařešinové rodu, takže v tomto nemám kam spěchat a zatím nevidím konec cesty,