Ve vat‪ě‬ Seznam Zprávy

Německá ekonomika má to horší ještě před sebou. Čeká ji odpojení od Číny a možná i návrat k jádru, míní ekonomka Jana Matesová. Pocítí to i Česko, na západních sousedech jsme jako exportní ekonomika životně závislí.
Životní úroveň Čechů je obrovskou měrou závislá na tom, jak se bude dařit Německu. „Naše životní úroveň v Česku naprosto závisí na exportu. A 80 procent exportu jde na trhy Evropské unie, třetina z toho do Německa. Tolik k výzvám, abychom opustili Evropskou unii. Ledaže bychom se smířili s životní úrovní Běloruska nebo časem třeba Moldavska,“ varuje v podcastu Ve vatě ekonomka Jana Matesová.
Ekonomický růst se však v Německu ne a ne rozjet. HDP této obří ekonomiky se po půlprocentním poklesu v závěru loňska v prvním letošním čtvrtletí zvýšil mezičtvrtletně o pouhé 0,2 procento.
Odchod z Číny bude bolet
Příčin německé stagnace je celá řada. Jako vysloveně exportní země doplácí spolková republika doplácí na globální nestabilitu. Je závislá primárně na Číně a snižování této závislosti Němce brzy dožene.
„Volkswagen se nechal slyšet, že snížení závislosti na čínském trhu je otázka nejméně deseti let. Bude to velký zásek. I proto říkám, že německá ekonomika nemá to nejhorší za sebou,“ míní někdejší zástupkyně Česka při Světové bance Jana Matesová.
Volkswagen, Porsche, BMW. Německo chrlí značky, které jsou známé po celém světě, nejen v automotive, ale napříč obory. Chemický gigant BASF, technologičtí obři Siemens a ThyssenKrupp, ve financích Allianz.
„Německé superznačky stále fungují. Tamní ekonomický model je založen na tom, že pod svými značkami něco velmi kvalifikovaně vyrábí, subdodavatele má v Německu a jinde po světě, třeba v České republice, a na průmysl je nabaleno množství služeb, třeba i těch finančních,“ vysvětluje ekonomka Matesová.
Německá mašina se však zadrhla, podle Matesové zbrzdila tamní průmysl i „nezvládnutá energetická politika“. Ceny energií vzrostly i v Německu významně a v některých obdobích jsou na trojnásobku toho, za co se nakupují energie ve Spojených státech. S takovou se Němcům těžko konkuruje.
„Chemie je enormně energeticky náročný průmysl, totéž výroba plochého skla pro automobilový průmysl, výroba betonu, cementu i celé strojírenství,“ vypočítává Matesová.
Němci to se zelenou energií přehnali
Podle ekonomky Matesové to Němci s „Energiewende“ přehnali. Válka v Rusku a předtím covid energetickou transformaci zkomplikovaly.
„Německo do svých politik velice silně vtělilo obavu o klima, až ideologie převážila nad proveditelností. Kdyby byli Němci lépe plánovali, určitě by svou transformaci k obnovitelným zdrojům nepostavili na ruském plynu. A kdyby uvažovali racionálně a ne ideologicky, tak by loni nevypnuli poslední tři jaderné elektrárny,“ má za to Matesová.
Podle ekonomky bude Německo donuceno svou energetickou politiku změnit. Možná se i vrátí k jádru. „Nastartování jaderných elektráren není jednoduchá věc, takže možná časem, to bych úplně nevylučovala. Je možné, že se objeví malé modulární reaktory. A do té doby bude jádro německého průmyslu vyrábět třeba ve Spojených státech,“ predikuje Matesová Ve vatě.
Německo také tlumí problémy na pracovním trhu, má druhou nejnižší nezaměstnanost hned po Česku. Na přelomu milénia sice Němci pod vedením sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera odvážně zreformovali pracovní trh. Kouzlo Hartzových reforem, pojmenovaných podle tehdejšího kancléřova poradce a manažera VW Petera Hartze, však už vyprchalo.
„Tahle živá voda se vyčerpala, protože jednoho dne si na ni zvyknete,“ komentuje Matesová. Česku byla však podpora částečných úvazků, posí

Do dlouhodobého investičního produktu se lidé zatím moc nehrnou. Vláda novinku, skrze kterou si lze odkládat na penzi, dobře nevysvětlila, míní experti. Lidé se obávají zrušení DIP i případného znárodnění úspor, zaznělo Ve vatě.
Dlouhodobý investiční produkt funguje přes pět měsíců. Jako hlavní výhodu v porovnání s penzijním spoření experti uvádějí, že je o dost flexibilnější. Člověk nemusí posílat peníze na penzi do jednoho podílového fondu, ale může si investice rozložit od spořicího účtu, přes dluhopisový či americký indexový fond až po fond na indické akcie.
Taková svoboda výběru není podle investora Mojmíra Zálešáka pro každého. „DIP je vhodnější pro někoho, kdo se investování aktivněji věnuje, kdo má rád pod kontrolou, kam jeho peníze jdou,“ myslí si Zálešák, člen investičního výboru fondu J&T NextGen, ve speciálu podcastu Ve vatě.
Na DIP lze také čerpat státní podporu. Nikoli ovšem státní příspěvek, jaký máme u penzijního připojištění, ale klient si může odečíst z daní 48 tisíc korun za rok. Aby nepřišel o daňový odpočet, musí investovat minimálně deset let a peníze vybrat nejdříve v 60 letech. Někteří zaměstnavatelé poskytují na DIP také svůj příspěvek.
O masivním zájmu o dlouhodobý investiční produkt zatím nelze mluvit. Poskytuje ho aktuálně 29 institucí a sjednaly si ho prozatím desítky tisíc lidí.
„Myslela jsem, že to bude trošičku úspěšnější, ale úspěch se moc nedostavuje. Nebylo to moc vysvětleno a představeno. Je to produkt vlády a ta se k tomu vůbec nevyjádřila,“ komentovala Anna Píchová, analytička One Family Office, který spadá pod Havel & Partners.
Opozice DIP nezruší
Někteří střadatelé mají stále v paměti zánik druhého pilíře důchodového systému, který byl zrušen v roce 2016. Byl o něj malý zájem i kvůli tomu, že tehdy opoziční ČSSD jasně dopředu avizovala, že ho zruší – což později ve vládě s ANO také učinila.
Podle Jana Macka, investičního specialisty společnosti Conseq, ale DIP případnou změnu vlády ustojí. „Politika je nevyzpytatelná. Ale DIP už za minulé vlády došel do druhého čtení. Takže to není nic, proti čemu by opozice byla.“
I kdyby dlouhodobý investiční produkt zanikl, lidé podle expertů o peníze nepřijdou. „Zůstane mi majetkový účet u ‚investičky‘ nebo banky, kde mám nakoupené investiční nástroje. Příspěvky už si nebudu dávat do daní, ale předpokládám, že kdyby zanikl DIP, tak zanikne i povinnost vracet načerpané daňové výhody,“ říká Macek.
Hlavní je, vybrat si správně
Klíčové je vybrat si správného poskytovatele DIP. Když si chce klient později převést portfolio jinam, legislativně to jde, ale v praxi to může být složité. „Zprostředkovatelé to samozřejmě nechtějí, takže vás často donutí všechno prodat a jít ‚v cashi‘. Taže začínáte znovu od nuly,“ varuje Macek.
Naopak přesouvat peníze mezi penzijním spořením a DIP nelze. Kdo „penzijko“ opustí před splněním všech podmínek, o státní podporu přijde – i když se přestěhuje do DIP. „Co se týče přestupu mezi podporovanými produkty, to znamená DPS, DIP a životní pojištění, tak tam není žádná spojující linka. Jsou to tři naprosto oddělené produkty, které pojí jenom to, že si lze příspěvky odpočítávat z daní,“ vysvětlil Macek.
Krachu investičních společností by se nebál. „S krachem investičních společností tu naštěstí nemáme zkušenost, ale občas se stane, že se nějaká investiční společnost z českého trhu stáhne. Ale v tom případě se ráda najde jiná společnost, která ty fondy převezme a jede se dál,“ uvedl ve Vatě.
Jsou úspory na penzi v bezpečí?
Nedávné příběhy z Polska a Maďarska dokládají, že úspory střadatelů na

Češi mají stále nejvíc peněz na běžných účtech. Bilion korun, které leží na spořicích účet, začíná erodovat. Exbankéř Lubor Žalman a ekonom Dominik Stroukal říkají, že bez akcií to nepůjde.
1,5 bilionu korun na běžných účtech. Jeden bilion na těch spořicích a jeden bilion na termínovaných. Třebaže vysoká inflace posledních let spořicí Čechy vyškolila, podle expertů nedostatečně.
„Jenom málo lidí pochopilo, že cesta ke spokojenému finančnímu stáří vede spíš přes cenné papíry než přes banky. Když jsem byl v bance, tak jsem tenhle fenomén měl rád. Teď, když jsem na druhé straně, tak to rád nemám. Je to iracionální,“ říká Lubor Žalman, zakladatel Encor Wealth Management, dříve šéf Raiffeisenbank.
Čas vyskočit ze spořicích účtů kvůli poklesu sazeb už dávno nastal, míní Žalman, ale lepší později než vůbec. „My jsme říkali před rokem a půl klientům, že je čas opustit spořicí účty a repofondy a přesunout peníze do dluhopisů, že nastává doba dluhopisová. Teď už jim říkáme, doba dluhopisová skončila, bez akcií a komodit to nepůjde.“
Jenže Češi jsou stále co do způsobu uložení peněz velmi konzervativní. „Z dotazníků vychází, že u nás lidi přesun peněz z běžného účtu na spořicí účet považují za investování,“ říká Dominik Stroukal, ekonom z Metropolitní univerzity.
Podle Žalmana je to o mentalitě. „Na světě existují dvě kultury, jedna je investiční a jedna je spořicí, většinou v těch anglosaských zemích si lidi půjčují a investují, kdežto v německy mluvících zemích spoří. A my jsme jednoznačně německá kultura.“
Indikuje to recesi
Pokles sazeb začal v Česku loni v prosinci, ale další klesání už nebude tak rychlé, jak se čekalo, domnívá se Stroukal. „Přece jenom nám pořád ještě probublává inflace ze služeb. Pokles sazeb asi nepůjde v kadenci, na kterou jsme si teď začali pomalu zvykat. Ale v horizontu jednoho roku se dostaneme někam na 3,5 procenta.“ avizuje.
I vývoj sazeb v USA a eurozóně je otázkou. „Co se týče jak amerických, tak eurových sazeb, kdoví, jestli ten pokles vůbec přijde. Kdoví, jestli není za námi. Krátkodobé úrokové sazby jsou ve Spojených státech dneska pořád ještě vyšší než ty dlouhodobé a je to snad nejdelší období v historii, kdy je tam tzv. invertovaná úroková křivka. Tohle většinou indikuje recesi,“ říká Lubor Žalman.
Úroky na českých „spořácích“ zareagovaly na pokles sazeb okamžitě poklesem. „Některé banky dokonce už avizovaly, že na nich zautomatizovaly pokles sazeb. Jak bude padat reposazba, tak okamžitě s tím budou sazby spořicích účtů padat dolů,“ zmiňuje Dominik Stroukal.
Spořicí účty: Malé banky zatím úroky drží
Na trhu spořicích účtů jsou i výjimky. Část bank se snaží zuby nehty úroky držet, nechtějí přijít o klienty. „Kupují si trh. Pro menší banky je to akviziční strategie. To je rozhodnutí, které dělá víc marketingové než finanční oddělení,“ konstatuje Stroukal.
Nová Partners Banka láká klienty na 5,06 procenta, bez limitů. Trinity Bank nabízí 5,58 procenta pro nové klienty se vklady do 250 000 Kč. Banka VÚB nabízí nejlepší úročení za 5,45 procenta. Z velkých bank nabízejí nejlepší úroky Unicredit Bank a ČSOB a při splnění určitých podmínek pět procent.
Právě nejrůznější podmínky dokážou úročení dost proměnit. „Na jednom z účtů, který mám, je jedna z podmínek, že se úročí ta nejnižší úložka, kterou tam člověk má v daném kvartálu. Takže kdo si tam pošle nejdřív 5000, a pak dalších 100 tisíc, tak se jim zúročí jen těch pět,“ říká Stroukal.
Za rok odteď však budou úroky na „spořácích“ výrazně níž. Zhruba jedno procento pod základní úrokovou sazbou ČNB. Ta

V polovině 30. let může přijít dekáda stagnace, míní investor Martin Müller. Za posledních šedesát let se vystřídaly dvě ztracené dekády a dvě období hojnosti. I když trhy nerostou, jde vydělat, míní trader.
Martin Müller byl původně stavař, investicím se začal věnovat před 15 lety. Od konzervativního spoření se přes různé omyly prokousal až k investování a tradingu. Teď se jím živí na plný úvazek. Ponořený do grafů a tabulek, začal objevovat v chování trhů jisté pravidelnosti. Těmi se při investování a tradování snaží řídit.
Mantra dlouhodobých investorů zní: hlavně z trhu neodcházet, ať se děje, co se děje. Prostě „buy and hold“ neboli „kup akcie a drž je“. Hojně citovaná studie Bank of America tvrdí, že kdo by každou dekádu od 30. let minulého století zmeškal pouhých 10 nejlepších burzovních dnů na americkém trhu, zhodnotil by portfolio jen 66 procenty. Kdo by na trhu setrval, dosáhl by dle studie návratnosti 23 000 procent.
Martin Müller naopak tvrdí, že jsou sice období, kdy strategie „buy and hold“ je ta nejlepší, ale také existují poměrně dlouhá období, kdy investorům nic nepřinesla. Vyplatilo se naopak nakupovat a prodávat. Alespoň s částí portfolia.
Padesátník možná nestihne vydělat
Když se podíváte na rostoucí křivku amerického trhu, reprezentovaného indexem S&P500, uvidíte dvě dlouhá období stagnace. První od roku 1965 až do roku 1978. Druhé od roku 1997 do roku 2010. „Obě trvala shodně zhruba 13 let, kdy strategie buy and hold nepřinesla investorům žádný výnos, a dokonce i strategie postupného nakupování (dollar cost average) přinesla investorům ztrátu,“ popisuje Müller.
Tato situace se na trzích může opakovat, říká investor. „Pokud bychom se na to koukali optikou, že trhy mají rády symetrii, tak období, kdy nejvhodnější strategie byla „buy and hold“ trvalo od roku 1975 do roku 2000, což bylo 25 let. A pokud bychom jako nové dno brali rok 2009, tak nás podobná situace může čekat třeba už v roce 2034,“ uvažuje Müller.
Padesátníci, kteří by začali s investicemi, by pak mohli před důchodem skončit se stejně nebo méně penězi, než když na trh vstupovali. „Člověk začíná s investováním třeba v 50 letech, kdy doplatil hypotéku, má zabezpečené děti, dobrý plat a začínají mu zbývat peníze. S vidinou toho, že za 15 let, než se dostane do důchodu, si na důchod naspoří a nenaspořil by si vůbec nic. Ztracená dekáda,“ odkazuje realitu obou zmíněných třináctiletých období investor.
Možná to zní jako sci-fi. „Ale pokud největší společnosti v indexu S&P500 nebudou schopné dosahovat stále větších zisků, začnou stagnovat. Investoři je proto nebudou ochotní nakupovat za tak vysoké valuace. Jejich vysoká váha v indexu S&P 500 bude jako koule na noze a trh jako celek nebude schopen růst,“ uvažuje Müller.
Kdy nakupovat, kdy prodávat?
Scénář, který se v minulosti opakoval dvakrát, nemusí podle Müllera zákonitě přijít potřetí. Přesto na něj chce být připravený.
Aby i dál zhodnocoval svoje prostředky, věnuje se tradingu. „Pár tradů mi nevyšlo, nicméně průměrný výnos z nich mám 20 procent. Najít dobrý trade může trvat týdny i půl roku, ale ten kapitál pak můžete v klidu vzít a posadit ho na spořící účet,“ odhaluje část své strategie.
Část portfolia má stále na dividendy, například akcie Komerční banky či ČEZ. Třetí nohu tvoří akcie společností, u nichž předpokládá, že budou dlouhodobě růst. „Jeden ze sektorů, který se mi líbí, je cyber security, je draze naceněný, ale je tam potenciál,“ uvedl v podcastu.
I v rámci jednoho roku jsou podle Müllerových statistik období, kdy se akciím pravidelně daří více a méně. Každý investor zná pořekadlo „Sell in may and go away“ voln

Volkswagen, BMW, to byly dříve stabilní firmy s pěknými zisky. Dnes však před sebou mají největší výzvu za řadu let. Pokud se něco zásadního nezmění, sjedou v roce 2035  z výrobních pásů po celé Evropské unii poslední vozy se spalovacím motorem. Zatím ale z přerodu těží hlavně čínské automobilky.
Staré značky, které udávaly trendy v posledních letech, budou mít co dělat, aby nezanikly, míní akciová analytička Anna Píchová  „Trh už je hází přes palubu, že skoro zaniknou, že nemají šanci obstát v konkurenci. Firmy v automobilovém sektoru jsou tak nyní skoro napříč celým sektorem značně podhodnocené.“
Přesto sama Píchová akcie tradičních automobilek aktuálně nenakupuje a jedné německé se dokonce zbavila. „Já bych si sama akcie automobilek teď nekoupila. Držela jsem akcie BMW, na jaře jsem je prodala. Výhled je takový všelijaký.“
Volkswagen je levný
Akcie bavorské automobilky BMW ale podle analytičky ještě mohou jít nahoru. „Cena akcie by měla růst, protože ty firmy jsou pořád stále velmi ziskové, generují dostatek volné hotovosti, vyplácejí dividendy akcionářům, takže se o ten zisk dělí. Některé mají poměrně štědré buybacky, kdy zpětně nakupují své akcie.“
Také akcie německé automobilky Volkswagen jsou levné. „Poslední roky okolo Volkswagenu byly docela divoké a pro akcionáře až bolestivé. Prodejům elektroaut  se nedařilo tak, jak společnost čekala. Firma neobstává před konkurencí na čínském trhu,“ shrnuje Píchová.  Zklamáním byly i dva pokusy o vstup na burzu, skrze dceřiné firmy Traton, který vyrábí nákladní auta,  a producenta luxusních vozů Porsche.
Loni ještě koncern, do něhož spadá i Škoda Auto, hospodařil dobře, tržby i provozní zisk narostly. První kvartál letoška byl ale zklamáním, čistý zisk poklesl o 21,6 % na 3,7 miliard milionů EUR. „Jsou za tím vyšší náklady, neefektivita a zákazníci kupovali spíše levnější auta, která nemají takovou marži,“ vysvětluje Píchová.
Škoda na rekordech
Škodě Auto, druhé nejprodávanější značce z koncernu VW, se naopak vede poměrně dobře. Loni dosáhla rekordních tržeb i rekordního provozního výsledku hospodaření. Vyprodukovala 900 tisíc aut. Tržby jí vyrostly o čtvrtinu na nějakých 26 miliard EUR.
Jestli se ale Škoda chytne se svými elektroauty nebo se stane „zombie firmou“, která bude produkovat jenom spalovací motory pro rozvíjející se svět, se může ukázat už brzy. V létě hodlá představit laciný elektromobil. Nový Epic má být velký asi jako Fabia, má stát 600 000 korun a na jedno nabití má ujet zhruba 400 km.
„Myslím si, že by to uspět mohlo, protože my tady v Evropě důvěřujeme stále spíše těm našim evropským značkám. Nicméně dojezdy se u čínské konkurence udávají mnohdy vyšší a ceny ještě nižší. A technologicky vymoženosti bývají u  čínských aut poměrně slušné,“ hodnotí šance chystané elektroškodovky Píchová.
Nezáleží jen na tom, jak bude úspěšná v Evropě, ale zejména v Asii, dodává:  „Když se podíváme, kolik aut se produkuje třeba v indické továrně Škodovky, tak ta čísla nejsou nijak vysoká. Zatím to vypadá, že z transformace nejvíce těží čínští výrobci aut. V evropě je třeba pokročit s vývojem, zajistit si dodávky všech potřebných komponent za rozumné ceny, což se potom odráží i na konečné cenovce toho auta a vlastně pokročit i s výstavbou  infrastruktury,“ vypočítává Anna Píchová.
Bublina kolem elektroaut splaskla
Tržní hodnota některých výrobců elektromobilů jako Rivian, Lucit, Nio a Fisker spadla v poslední době o desítky procent. „Ta bublina trošičku splaskla, trh prozřel. Jejich ocenění, které bylo přemrštěné, se vrátilo zpátky do normálu. Tyto automobilky mají hodně spole

Žádná divočina, glosuje ziskovost tuzemského bankovního sektoru ekonom Dominik Stroukal. Přestože loni vydělaly přes 100 miliard, v rámci EU jsou jen lehce nadprůměrné. Více své klienty „ždímají“ banky v Polsku či Maďarsku.
V první pětici největších plátců daně za loňský rok jsou hned tři banky. Loni se jim dařilo, čistý zisk všech bank a pojišťoven v tuzemsku přesáhl 104 miliard. Proti roku předtím vyrostl o dvě miliardy.
„To číslo trochu dráždí. Za jiný sektor, třeba supermarkety nebo internetové weby, souhrnné číslo nenajdeme. Najednou někde vykoukne 100 miliard, ale z jakých aktiv a z jakého vlastního kapitálu jsou banky tyto peníze schopné vytvořit, už často řečeno není.“
Některé strany vládní koalice, například Starostové a lidovci, proto zvedly téma nové sektorové daně na banky. „Jestli je to naštvání za to, že se nevybralo tolik na windfall tax, nebo snaha najít na banky nějakou páku, aby podobně jako na Slovensku začaly nakupovat víc státních nebo jiných dluhopisů, to už je otázka konspirační,“ přemýšlí ekonom Dominik Stroukal v podcastu Ve vatě.
Ekonomický argument pro zavedení takového zdanění hledá těžko. Zatímco po krizi let 2008 až 2009 sloužil výnos obdobných daní k sanaci zdecimovaného bankovního sektoru, dnes žádné krizi nečelíme. V Česku jsme jí ostatně v bankách nejpozději od kauzy IPB na počátku tisíciletí ani nečelili.
Podle Dominika Stroukala jsou české banky sice ziskové, ale v kontextu EU nijak nadprůměrně. „V porovnání s jinými zeměmi nebo odvětvími to není žádná velká hitparáda. Není to špatné, nestěžoval bych si, kdybych měl svoji vlastní banku. Ale jsme zhruba kolem průměru,“ říká.
Jak jsou české banky ziskové?
Zisky bank lze porovnat podle několika ukazatelů. Například podle návratnosti kapitálu (RoE, Return on Equity), tedy kolik vydělá každá vložená koruna. V českých bankách to bylo loni zhruba 12 haléřů.
„Když je návratnost vlastního kapitálu mezi 15 a 20 procenty, tak jsou to hezká čísla. My jsme na 12 procentech, průměr v EU je někde na 10 procent. Takže jsme lehce nadprůměrní, ale není to nic, co by mohlo dráždit až tak moc, že bychom si řekli, že tu není žádná konkurence a že tam potřebujeme setnout zisky nějakou speciální daní,“ míní Stroukal.
Nebo se na ziskovost lze dívat přes návratnost aktiv. Ta udává, kolik čistého zisku připadá na jednu korunu aktiv dané banky. V českém bankovním sektoru je na rozvahách bank nějakých 10 bilionů korun.
„Všichni tam máme vklady, spořáky, banky jsou obrovské. A z toho všeho udělají 100 miliard zisku, to je návratnost aktiv zhruba jedno procento. I tady jsme v mezinárodním srovnání lehce nadprůměrní, ale není to žádná divočina. Průměr byl na konci roku 2023 kolem 0,7 procenta. Ale jsou tam země, které mají nad dvě procenta,“ říká Stroukal.
Banky v Polsku a Maďarsku vydělávají ještě víc
Třetím ukazatelem je čistá úroková marže, která udává rozdíl mezi tím, kolik banky přijmou a kolik vyplatí na úrocích. „Tam jsme se dostali lehce nad průměr. Ale je to relativně nízké číslo oproti tomu, co jsou schopní udělat Poláci nebo Maďaři. My jsme někde na 1,8 procenta, zatímco Poláci a Maďaři měli ke 4,5, procenta. Dvojnásobek toho, co si u nás z těch úroků nechají banky v České republice,“ porovnává Stroukal.
Čistá úroková marže dost kolísá, v roce 2022 byla podstatně vyšší. „Otázka, jestli to, co se stalo teď, už je nový normál. Jakmile windfall tax odpadne, tak jestli se nevrátíme zpátky k nějakému vyššímu nadprůměru,“ přemýšlí Stroukal.
Sektorová daň v zahraničí: zaplatí to i klient
Zkušenosti ze zahraničí s bankovní daní ukazují, že ji nakonec zaplatí i klient. „Náklady té