Ranní úvaha Český rozhlas

Nebude knihy už psát jen umělá inteligence? Budou v budoucnu vůbec vycházet papírové knihy? Jaký význam mají knihy v 21. století? To jsou otázky, které občas dostávám na besedách v knihovnách.

Jako dítě z paneláku jsem vyrůstala mezi betonem, asfaltem a sem tam nějakým trávníkem, na kterém jsme se ještě mohli svobodně popelit, protože na sídlišti dosud nebyli psi ani narkomani. O půdě a jejích darech jsem z první ruky věděla pramálo.

Rok 1992 část kritiky označuje za zásadní křižovatku žánru science-fiction. Vyšly tehdy dvě zcela odlišné, ale podobně úspěšné knihy, které si nemohly být názorově vzdálenější. Neal Stephenson vydal cyberpunkovou bibli Snow Crash, kterou čeští čtenáři znají pod názvem Sníh. Druhou prózou je pak Rudý Mars Kima Stanleyho Robinsona.

Svět knihy končí. Většina z nás, kdo jsme z oboru, to říká s nedělním odpolednem s jistým ulehčením; máme za sebou hodiny v nevětraných velestanech v nevyzpytatelných tepelných podmínkách, desítky či stovky vážných jednání i nevážných smalltalků, shledání po letech, zaostřování na rysy kdysi známé: Jsi to opravdu ty? A nebyl jsi původně pod logem jiného podniku?

Před nějakou dobou mě zaujaly zprávy o tom, k jakému duchovnímu zločinu došlo tím, že byly umělecké předměty ze Svatovítského pokladu zapůjčeny na výstavu do saských Drážďan. Prý byly hanebně vyvezeny artefakty, které údajně od nepaměti chrání český národ, a že takovou svatokrádež si nedovolil ani Adolf Hitler. V takových chvílích na mě padá velký pocit marnosti.

Masiv Milešovky vévodí, to archaické slovo je vhodné, nejen Českému středohoří, ale je v české krajině patrný z nečekaných míst i vzdáleností. Její tvar a velikost jsou nezaměnitelné, zcela jedinečná a sousedství s vedlejší Kletečnou dojem ještě násobí.