Glosa Plus Český rozhlas

Kdepak je ta doba takzvaných nigerijských dopisů! V devadesátkách přicházely opravdu poštou. Zněly asi takto: Zdravim priteli Ondrej Neff. Vim že ty duverna osoba a pomuzes mi dostat do Evropy castku 48 milionu dolaru, které jsem ukradl v bance v Lagos. Tvuj podíl cini 30 milionu. Urgent posli castku 1300 dolaru na zaplaceni prevodu na tvuj ucet.

Několik let jsem pracovala jako tlumočnice na Barrandově. Překládala jsem hlavně rekvizitářům, a i když to nebylo často, vytvořila jsem si k barrandovskému studiu silnou vazbu.

Nasednu do tramvaje, a on tam leží. Přes všechna zadní sedadla. Nehýbe se. Spí? Po chvíli překonám vnitřní hlas šeptající cosi o hysterické ženské a Matce Tereze z Wishe a zlehounka do něj drcnu. „Jste v pohodě?“ „Jasně, vole,“ zabručí pohotově a spí dál. Uf, tohle bychom měli.

Neznám nikoho, kdo by otevřeně prohlásil, že nemá rád vlčí máky. Dva nebo tři dávní kamarádi, když jsem jim vnucovala krásu Papaveru rhoeasu, zamumlali cosi o tom, že je ta barva moc komunistická. Ale jakmile jsme se komoušů zbavili, jistě se i oni zbavili svého odporu.

Mobilní telefony byly těsně po svém technologickém přerodu. Zmenšily se, zlevnily a tenkrát jsem psal do časopisu Connect! úvahu, co s nimi bude dál. Vycházel jsem z toho, že takový mobil je svým způsobem počítač a není důvod, proč by neměl umět všechno to, co dovedou počítače.

„Co teď děláš?“ ptám se kamaráda kytaristy.„Hraju na ulici.“„A kolik tě poslouchá lidí?“„O to dneska vůbec nejde. Jde o to kvalitně to nahrát a prodat na sítích. Sledovanost, chápeš.“