Kopačky na hřebíku Sport.cz

Narodil se v Čechách, na ligovou scénu vyrukoval v dresu pražské Slavie, žije v Kolíně, ale fotbalové jméno si udělal a renomé získal na Slovensku. Nejdříve jako hráč Dunajské Stredy, později jako funkcionář na Žitném ostrově a poté v bratislavské Petržalce a Slovanu. „Teď zasedám ve výkonném výboru Slovenského fotbalového svazu a prezidiu Ligové unie,“ doplňuje host pořadu Kopačky na hřebíku Petr Kašpar a přidává: „Takže pokud mám jít s pravdou ven, po 38 letech na Slovensku se cítím kosmopolitou slovensko – českým, i když všude tvrdím, že jsem v první řadě Evropan.“

Nic nedostal zadarmo, byl zvyklý tvrdě makat, prát se o svou šanci, postupnými kroky se drát vzhůru. A hlavně se nikdy nevzdávat. Během fotbalové kariéry zahrnující štace na Žižkově, ve Spartě, bundesligovém Kaiserslauternu i Bielefeldu, stejně jako když se po jejím konci vrhnul do podnikání. „Fotbalu děkuji za to, kde teď jsem. Za to, že zase hraju Ligu mistrů. Teď pro změnu v byznysu,“ přiznává Petr Gabriel v dalším díle Kopaček na hřebíku.

„Kliku člověk potřebuje. V životě, ve sportu, v podnikaní zrovna tak. A já ji měl během kariéry a mám ji i teď v byznysu. Proto se představuji: Ivo Ulich, klikař,“ pravil na úvod další epizody Kopaček na hřebíku bývalý fotbalista Hradce Králové, pražské Slavie, ale i německého Mönchengladbachu či japonského Kobé. „Klika je synonymem štěstí, v tom je čeština krásná,“ přidával, jakmile se posadil k mikrofonu Sport.cz a rozpovídal se nejen o své fotbalové kariéře a štacích, jimiž prošel, ale i o impériu, které společně s dvěma bratry vybudoval. Samozřejmě o impériu, které vyrábí kliky, jimiž zaplavuje tuzemsko a teď už i pořádný kus světa.

Popravdě řečeno – jako kantor, a na gymnáziu k tomu, by měl být přece jen pečlivější. Zvlášť při vyplňování deníčků, které si vede od klukovských let. „Vstřelené góly si tam sice zapisuji pořád, ale teď už to trochu flákám. Když si vzpomenu, dopíšu do sešitu několik zápasů najednou. Ty góly už totiž tak rychle nepřibývají,“ přiznal člen  Klubu ligových kanonýrů David Lafata a marně přemýšlel, kolik branek v dresu Olešníku během posledních šesti let nastřílel. „Nebylo jich zase tolik, ale něco by to dalo,“ přemítal, aby se u mikrofonu Sport.cz hned ohradil proti pojmenování kantor.

Pod rukama mu prošly tři fotbalové generace. Nejprve v pražské Slavii, kam přišel v éře Františka Veselého, Jana Mareše, Roberta Segmüllera a spol. a skončil po osmnácti letech, když červenobílý šaty oblékali Kuka, Šmicer, Berger. A v reprezentaci to bylo angažmá podobně, i když o čtyři roky kratší. Měl totiž zlaté ruce, které si nemohli fotbalisté vynachválit. A také duši otevřenou všem nářkům, steskům a povzdechům, které slýchávaly, když hráči ulehli na masérský stůl. I proto se stal Přemyslem Čechem legendou. 

Celou kariéru si sebou nesl stigma, s nímž bylo nadmíru těžké se srovnat. Aby ne, když se přestup Radima Nečase stal v létě roku1992 vůbec nejdražším transferem v rámci tuzemské ligy, neboť pražská Slavia za něho zaplatila ostravskému Baníku 24 milionů korun. V divokých devadesátých letech nešlo ovšem nic nemožného. Zvláště, když do Edenu přišel Čechoameričan Boris Korbel a Slavia mohla nakupovat jako divá. Biniče z CZ Bělehrad, Tatarčuka z CSKA Moskva, celý zástup slovenských fotbalistů, kteří oblékli červenobílý dres. Nečas ovšem měl a i po 32 letech má primát nejdražší akvizice na domácí přestupové scéně.