Galerie osobnost‪í‬ Seznam Zprávy

Kniha Michaela Žantovského Ochlazení působila v roce 2008 jako sci-fi. Děj pojednávající o ruské invazi a hrozbě zastavení kohoutů s plynem je ale už přes dva roky realitou. Bývalý diplomat a politik v rozhovoru říká, co ve válce na Ukrajině rozhodne.
„Když jsem Ochlazení psal, tak byl svět relativně idylický,“ vzpomíná Michael Žantovský na dobu před šestnácti lety, kdy působil jako velvyslanec v Izraeli.
Knihu, jejíž podtitul zní „špionážní thriller z blízké budoucnosti“ původně vydal pod pseudonymem Daniel Wolf, to právě s ohledem na to, aby jako diplomat pohrávající si s motivem ruské válečné agrese nezpůsobil mezinárodní skandál.
V roce 2014 Rusko anektovalo Krym a začalo okupovat východ Ukrajiny, v roce 2022 pak ruské tanky vyjely i ke Kyjevu a ruský diktátor Vladimir Putin nechal ukrajinské území bombardovat – vypukla regulérní válka.
„Nemám žádné prorocké vlohy nebo aspoň jsem je u sebe nikdy neobjevil. Ale považuji se za poměrně dobrého analytika, protože jsem se zahraniční politikou zabýval posledních 35 let a zdálo se mi, že je věcí analýzy říci si, že Rusko začíná být nebezpečnější, než bylo. A že pokud se rozhodne tu hrozbu naplňovat, tak k tomu bude používat energetické zbraně,“ říká Michael Žantovský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V knize ruské tanky vtrhly do Běloruska, kde v románu probíhaly demonstrace lidí dožadujících se svobody a demokracie. Odpovědí na ruskou agresi byl protest zemí Evropské unie a NATO, ty ale byly z velké části závislé na dodávkách ruského plynu. A tak jim ruský diktátor nechal zavřít kohouty…
Proč se svět na tuto situaci, kterou analytik dokázal reálně předem popsat, nedokázal připravit?
„O tom často uvažuju,“ odpovídá Žantovský. „A uvažuju o tom spíš jako psycholog (původní profese M. Ž., pozn. red.) než jako diplomat. V lidské povaze je nedokázat si představit to nejhorší. A pokud si to představíme, tak nevěřit, že se to skutečně stane. Protože kdybychom si skutečně uvědomovali všechna nebezpečí, která nám v každodenním životě hrozí, tak bychom v podstatě nemohli žít normálním životem.“
Vydržet! Únava z války je na obou stranách
V době, kdy už třetím rokem Rusko vede válku, je podle něj důležité vytrvat v podpoře Ukrajiny a nepolevit.
„Chování Putinova režimu dokážeme dneska dobře předvídat. Víme, že to je člověk, který se pustil do pokusu zvrátit celý mezinárodní řád, zvrátit rovnováhu sil ve světě, obnovit velmocenské postavení Ruska v těch imperiálních hranicích. Neskrývám se s přesvědčením, že nejen Ukrajina, ale i ta naše část světa je nepřímo tím jeho postupem napadena,“ říká Žantovský.
„Pokud zůstaneme jednotní, pokud budeme pomáhat Ukrajině, pokud budeme využívat svých ekonomických předností a především té největší přednosti, o které se jemu ani nesní, to znamená potenciálu, který otvírá lidská svoboda, svoboda se volně rozhodovat, svoboda vynalézat, objevovat, tak nemá šanci.“
Dá se to zařídit v době, kdy společenská shoda o nutnosti pomoci Ukrajině po více než dvou letech začíná vyprchávat?
„Každá válka unavuje, vyčerpává. Lidská psychika si na některé věci zvyká a přestane je brát jako tu bezprostřední výzvu. Takže ano, únava z války, jak se tomu říká, bezesporu nastává u nás, v Evropě, v USA a do jisté míry určitě i na Ukrajině. Ale protože je to jev, který postihuje obě strany, tak jde jen o to, jestli my to vydržíme déle, než to vydrží on. Říkám, že my ty předpoklady pro to máme.“
Po thrilleru přijde komedie?
Michael Žantovský se současně vrací k motivu své šestnáct let staré knihy Ochlazení.
„Nějaké pokračování se rodí,“ říká.
P

Nedávno zpíval ve vídeňské Státní opeře, za městíc má premiéru v pražském Národním divadle a sezónu pak završí v milánské La Scale. Basbarytonista Adam Plachetka je už dvacet let rozkročený mezi světovou a českou operní scénou.
„Díky tomu, že přišla pandemie a že jsem se poprvé v dospělém životě nuceně zastavil, se mi přehodil žebříček hodnot: snažím se mít víc času na domov a na rodinu. Ne vždy se to daří, ale právě proto jsem vděčný za ten Rok české hudby, protože můžu být téměř pořád poblíž,“ říká Adam Plachetka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
„Poprvé v životě mám rok, kdy se věnuji převážně české hudbě. Zatím to byl spíš Mozart nebo bel canto.“
Dvousté výročí narození Bedřicha Smetany a s ním spojený Rok české hudby přinesl Adamu Plachetkovi velké množství příležitostí zpívat český repertoár. V květnu se představí v roli konšela Kaliny v premiéře opery Tajemství v Národním divadle, pak ho čeká Libuše s Českou filharmonií, na podzim naváže Janáčkovou Liškou Bystrouškou v Brně a pak Věcí Makropulos od téhož autora v Berlíně.
Kariéru světově uznávaného pěvce si mezitím potvrdil ve Vídni a letos v červnu přidá Mozartovo Requiem v La Scale v Miláně. Do toho ale Adam Plachetka, jehož diář je rozplánovaný na tři roky dopředu, intenzivně připravuje oslavy svých čtyřicátých narozenin, které připadají na leden 2025 a které se rozhodl strávit se svými fanoušky v pražské O2 aréně.
Nepřepadá operního pěvce stres z toho, zda se tak obří sál podaří zaplnit diváky?
„Stres to trošku je,“ odpovídá Plachetka, „protože chování diváků se od pandemie velmi změnilo. Dneska se kupují lístky víc na poslední chvíli. Všechno je jinak, než bývalo. Očekávání jsou velká a doufáme, že všechno poběží, jak má.“
Plachetka tak chce navázat na svůj koncert z ledna 2020, kdy slavil pětatřicetiny, a kdy mu řada diváků psala zprávy, že je přivedl k poslechu klasické hudby a pořídili si vstupenky například do Národního divadla. „Jenže za měsíc, za dva přišla pandemie a nic z toho, kam ti lidé mohli přijít, se nekonalo. Říkal jsem si, že bychom to tedy měli zkusit ještě jednou, že třeba někomu otevřeme nové, hezké obzory.“
S podobnými obřími koncerty, kde zpívá operní i muzikálové árie, chce šetřit, říká, že v životě udělá už jen tak maximálně dva, tři. „Přece jenom těžiště toho, co dělám, je někde jinde.“
Vzali mě jako kluka do počtu
Operní kariéra Adama Plachetky, v níž nechybí ani Metropolitní opera v New Yorku či londýnská Covent Garden, trvá už bezmála dvacet let. Přitom, jak sám říká, na začátku svého operního zpívání, ještě na pražské konzervatoři, byl „úplně marný“.
„Nastupoval jsem tehdy velmi sebevědomě, na ty zkoušky jsem se nijak nepřipravoval a když mě bez přípravy vzali, tak jsem to bral tak, že musím být výjimečný talent. A po pěti, šesti letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože bylo zrovna málo kluků a já jsem se jim jen hodil do krámu,“ vzpomíná v rozhovoru.
Dnes má na kontě na šest desítek operních rolí, převážně v Mozartových operách. S přibývajícím věkem se však chystá posunout i do těžších kusů, kde je řada rolí psaná pro hluboké mužské hlasy.
„Ten hlas se posunuje. Mozarta už dělám míň, než jsem dělávám. Baroko si zazpívám spíš rekreačně, ač na začátku jsem ho dělal téměř exkluzivně. Jsou jiné role nebo styly, co mi začínají sedět víc. Takže není důvod ten hlas neposlechnout a neposunout se jinam. Můj hlasový obor jsou záporáci nebo nějací stařešinové rodu, takže v tomto nemám kam spěchat a zatím nevidím konec cesty,

Uznávaný psychiatr, dlouholetý ředitel Psychiatrického centra Praha, před několika měsíci onemocněl vážnou neurologickou chorobou, která mu zásadně ovlivňuje život. „Strašně se mi zmenšilo hřiště, ale sranda je na něm furt,“ říká v rozhovoru.
Jedenatřicet let šéfoval špičková psychiatrická pracoviště, kvůli jeho autoritě, které se těšil i u široké veřejnosti, jej lákali do politiky jak lidé z ODS, tak Andrej Babiš při zakládání svého hnutí ANO. Cyril Höschl vždy odmítl a zůstal věrný svému oboru – a taky glosování společenských jevů.
Před pár měsíci mu ale do života nečekaně vstoupila vážná nemoc.
„Kdyby mi před půl rokem někdo řekl, že nebudu chodit, že nebudu řídit auto, že se nebudu moct podepsat, že nebudu moct psát ani na klávesnici, tak bych se šel snad picnout. Zajímavé je, že s tím, jak ta choroba postupuje, tak zároveň s ní postupuje pocit, že je vám to jedno. Že na to koukáte jako marťan a bavíte se spíš tím, jak se ty příznaky míhají, jak přibývají, jak jsou některé nevysvětlitelné,“ říká Cyril Höschl v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osoboností.

Nemoc jménem multisystémová atrofie
Neurologické onemocnění, které se jmenuje multisystémová atrofie a postihuje mozeček, má příznaky jako parkinsonismus. „Patří k tomu i maskovitý obličej. Když se chci usmát, musím na to myslet,“ říká a předvádí poněkud křečovitý pohyb mimickými svaly.
„Pozorujete sami svoje vlastní handicapy, že jeden den mluvíte líp, druhý den mluvíte hůř, ale máte od toho emoční odstup. Vůbec nepropadám zoufalství. To může propadat moje okolí, které o mě musí pečovat. Ale já se na to zvláštním způsobem adaptuji, a to je jeden z objevů, které jsem na své drobné kazuistice udělal.“
Uznávaný psychiatr dokáže o svém zdravotním handicapu mluvit věcně a otevřeně, včetně toho, že lidé s touto nemocí mají velmi omezený čas dožití: „Když trpíte chorobu jako já, která má průměrnou dobu od začátku do smrti šest let, tak vám je všechno ostatní směšné,“ říká.
Nechce přitom rezignovat na svůj obor, kterému zasvětil celý svůj dospělý život. Teď například s kolegyní napsal pár kapitol do několika odborných knížek, stále mívá pravidelné komentáře v časopisu Reflex… „Ale jinak všechno omezuji, protože se mi strašně zmenšuje hřiště. Potřebuji mít taky nějakou komfortní zónu, abych mohl s touto chorobou ještě pár let přežít na úrovni, která je jiná než být někde napojený na hadičkách.“
Máme se skutečně dobře
V rozhovoru se Cyril Höschl vyjadřuje i k tématům vycházejícím z jeho dlouholetých zkušeností s léčením depresí, ke křehkosti mladé generace a jejímu právu pociťovat z různých společenských jevů tíseň či k pocitům části veřejnosti, že se nám obecně žije čím dál hůř.
S tím on sám nesouhlasí a navzdory nedávné covidové pandemii a Ruskem rozpoutané válce a z toho vyplývajících krizí říká: „Opravdu se objektivně pořád ještě, přes to všechno, tady v tomto okrsku světa máme skutečně dobře a možná je to jedno z mála míst na zemi, kde se máme vůbec nejlíp. A žehrat na to je do určité míry rouhání, protože může být ještě mnohem hůř. Jednak individuálně, což vidím teď na sobě a pořád se tím nenechám deptat, a jednak i mezinárodně v politickém kontextu.“
Lidí, kteří neustále žehrají na to, jak jsme na tom špatně, je mu líto. „Člověk by měl o svůj pocit štěstí nějak pečovat a nenechat si zkreslovat svoje emoce tím, co se děje, do takové míry, že vám to kazí život,“ říká psychiatr Höschl.
Jak si můžou lidi život užívat a nebýt věčnými smolaři? Je výhodou pro život být psychiatrem? Jakým pacientem

Úspěšný hudební skladatel a zpěvák se na podzim 2020, v době karantény kvůli covidové pandemii, veřejně kriticky vyjádřil o plošných opatřeních, a záhy si vysloužil označení dezinformátor. Od té doby se mu u soudu brání žalobou.

„Tu organizaci Evropské hodnoty, která mě označila za největšího dezinformátora mezi celebritami, jsem zažaloval a pořád se s nimi soudím. Oni prostě vytrhli moje vyjádření z kontextu a ještě ho překroutili, aby to líp vyznělo,“ řekl Janek Ledecký v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Ledecký v září 2020 natočil video na sociální sítě, které vidělo zhruba dva miliony lidí. Mimo jiné v něm směrem k vládě řekl: „Přestaňte nás strašit. Přestaňte testovat lidi bez příznaků. Ta čísla nemají žádnou jinou než statistickou hodnotu. Místo toho nasměrujte energii a prostředky k těm, kteří jsou touhle svinskou nemocí opravdu ohrožení a nás ostatní nechte žít.“
Analytici Evropských hodnot mu vyčetli výrok, že postup při pandemii označil za marketingovou strategii farmaceutických firem a že dokážeme žít i bez vakcíny. Tuto část ale Ledecký ve videu neříkal. Což nakonec potvrdila i analytička Evropských hodnot Veronika Váchová v rozhovoru pro DVTV: „Je možné, že jsme v těch posledních pár slovech udělali chybu. To mě mrzí, že jsme napsali špatně konec té věty. Ráda se za to omluvím.“
Z dezinformátorů mám fakt strach
Video Janka Ledeckého bylo tehdy široce sdílené, stal se z něj jedene z nejcitovanějších lidí. „V té své žalobě argumentuju tím, že četnost citací na dezinformačních webech dělá asi pět procent z celkového počtu citací mého příspěvku, které byly v oficiálních sítích a médiích,“ říká nyní v rozhovoru Ledecký.
Zároveň ale sám sobě vyčítá, že se do debat o covidu vůbec pouštěl. „Na tom, co jsem tehdy natočil ve videu, bych neměnil ani slabiku. Navíc jsou tam závěry, pod které se dneska podepisuje i Světová zdravotnická organizace. Jiná věc ale je, jestli mi to pomohlo. Ne, nepomohlo. Bylo to úplně zbytečné, uškodil jsem si tím. Nicméně já se s nimi (Evropské hodnoty, pozn. red.) soudím kvůli tomu, že se chci zbavit toho označení dezinformátor, protože to má bohužel v dnešní době úplně jiné souvislosti – a jsou to lidi, ze kterých mám fakt strach.“
Kdy a jakým rozhodnutím soudní spor skončí, si zatím Janek Ledecký netroufá odhadovat.
Analytička Evropských hodnot Veronika Víchová už na jaře 2021 v DVTV řekla, že se žaloby neobávají: „Rádi se s tím popasujeme.“
Frajírek, co sáhnul na posvátnou krávu dramatu
V případě Janka Ledeckého je zajímavou okolností, že v 80. letech vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy a je doktorem práv. Praxi ale nikdy nevykonával.
„Musím říct, že v kontextu toho, co zažívám a jaký žiju život, bych to považoval za prohru. Právníků, kteří se dobře živě svojí praxí, je tolik, že by se jimi dala přehradit Vltava, ale lidí, kteří si můžou v muzice dělat, co chtějí, a uživí je to, je strašně málo. A já si hrozně vážím toho, že patřím mezi ně,“ říká ve své otevřené zpovědi.
Mluví v ní například o tom, co zažíval v 90. letech, kdy odešel ze skupiny Žentour a odstartoval sólovou kariéru, která mu přinesla obrovský úspěch. („Neříkám, že se občas nechovám jako blb, ale snažím se to kontrolovat. Tenkrát to ale bylo daleko výraznější.“)
Má taky za to, že - ačkoliv je držitelem několika hudebních cen Anděl - po celou dobu de facto bojoval s nepřízní hudebních kritiků a velkou nedůvěru pocítil i od divadelníků v roce 1999, kdy představil svůj muzikál Hamlet.
„Tenkrát na tu hudbu byly opravdu hrozné kritiky. Strašně mě to mrzelo. Ale tady u nás j

Herecká legenda v rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o tom, jak zvládá náročné divadelní role a zdolává zdravotní indispozice, jak se těší na filmový dokument o sobě a jaké má další plány.
Letos v létě přijde do kin dokument Janžurka, který točila se svou dcerou-režisérkou Theodorou Remundovou. Jaké scény dcera do filmu použila a jak to celé vypadá, zatím Ivan Janžurová neví – film ještě neviděla. Jistá si je jen tím, že „glorifikační záležitost to nebude“.
„Jak to dopadne, mě malinko leká, ale já už mám ten mozek trošku obestřený takovou zvláštní velkorysou lhostejností k mojí herecké perspektivě, že z toho ani nemám nějaký mindrák,“ říká s úsměvem Iva Janžurová, která byla dalším hostem v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Film, který má být o jejím životě a kariéře divadelní, televizní a filmové hvězdy, ji má představit v civilní formě. A někteří diváci, zvyklí na její role v crazy komediích, možná budou překvapeni.
„Myslím, že pro lidi musí být velmi obtížné se ve mně vyznat. Vždycky jsem pečlivě přemýšlela o charakteru postav a dařilo se mi je odlišovat. A to bylo asi pro lidi hodně matoucí. Hrála jsem veselé, žertující postavy a pak jsem někde seděla, byla jsem zamlklá, zamyšlená - a někdo do mě drbnul a říkal: „Co je vám?“ Nebo se mého muže ptali: „To máte doma legraci, že jo, s paní Janžurovou?“ On říkal: „No, to já bych neřek‘,“ vypráví vtipnou historku oblíbená herečka.
Iva Janžurová už devět let exceluje ve Stavovském divadle v roli Alžběty II. v představení Audience u královny („To je pro mě asi nejvýznamnější divadelní inscenace života.“), v divadle Kalich pak stejně dlouho hraje neméně náročnou roli slavné francouzské herečky Sarah Bernhardtové v inscenaci Božská Sára. Obě inscenace režírovala Alice Nellis, obě jsou vždy dlouho dopředu vyprodané. Iva Janžurová kromě nich hraje v dalších pěti divadelních představeních.
Ovlivňuje její náladu během dne skutečnost, jestli jde večer hrát bláznivou komedii, anebo vážný kus? „Musím říct, že ano,“ odpovídá herečka. „Ale nesouvisí to vždycky s tím večerním repertoárem. Někdy to souvisí taky s objemem mých starostí nebo se stavem mého zdraví. Někdy vím, že se na jistou komedii musím rozcvičovat. Někdy zase vím, že si ten text musím den předtím zopakovat, protože je hodně náročný. Je to různé, ale rozhodně to vliv na moji náladu má.“
„Rozum mi říká: Přestaň!“
Už před pěti lety řekla Iva Janžurová v jednom z rozhovorů: „Rozum mi říká: Přestaň! Ale něco ve mně mi pořád nedovolí divadlo opustit.“ Co jí říká rozum teď, v jejích 82 letech?
„Ten rozum je taková mrcha! Ale pořád se pere s tím silným partnerem, což je váš cit a vaše lásky. Takže to ten rozum nemá jednoduchý. Teď mám ještě takovou „krásnou“ okolnost, že mě strašně zlobí chrupavky u kolen a měla bych jít na umělé klouby. Ale to by znamenalo, že bych mohla skončit, protože operace, rehabilitace…, to by bylo skoro rok, čili sezóna. Tím pádem bych ze všech her takhle vypadla a měla bych to rozhodnutý,“ říká Iva Janžurová.
Zároveň ale počítá s tím, že kdyby to tak přece jen dopadlo, určitě by se nenudila: „Mám ještě tolik různých koníčků, nesplněných a nahromaděných, že si myslím, že bych činorodá mohla být dál, kdyby ta operace dobře proběhla.“
Příští rok má v Národním divadle takzvanou „volnou sezónu“, nic nového nezkouší, kromě Audience zde hraje ještě v Kytici a Nebezpečných známostech. „Nevím, jestli mi chlapci (režijní dvojice SKUTR, šéfové činohry ND, pozn. red.) něco nového nabídnou. A vůbec se nebudu zlobit, když přijdou s prázdnou. Spíš si o to nedokážu říc

„Opusťme překonané kategorie věřící a nevěřící.“ Čerstvý nositel Řádu TGM Tomáš Halík přichází s několika revolučními návrhy, které zformuloval ve své nové knize Dopisy papeži. Promluvil o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„Uvědomil jsem si, že pro značnou část společnosti reprezentuju přesně to, co oni nenávidí – nenávidí Pražáky, nenávidí kněze, nenávidí bývalé disidenty, nenávidí přátele Václava Havla, nenávidí intelektuály. Já jsem toto všechno v jednom. Nenajdete člověka, který by v sobě ztělesňoval všecko, co tihle lidi nenávidí,“ říká s naprostým klidem v hlase profesor Tomáš Halík, další z hostů v projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
V roce 2002 jej ke kandidatuře na hlavu státu vyzval Václav Havel, se stejným návrhem za ním přišlo i několik politických stran.
„Byla chvíle, kdy jsem o tom vážně uvažoval,“ říká s odstupem let Halík. „Byla tu jistá tendence, že v českém povědomí je prezident chápán spíš jako morálně-intelektuální autorita, to byl Masaryk, to byl Havel. Na to bych určitým způsobem mohl navázat možná víc než kdokoliv jiný. Ale pak se ukázalo, že tento typ prezidentů lidé chtějí jenom v určitých přelomových situacích. A dneska by se to tam nehodilo.“
Uvědomuje si, že stejně jako je nepřijatelný pro velkou část veřejnosti, naráží na odpor i u velké části české katolické církve. Navzdory svým nenaplněným ambicím ze začátku 90. let působit ve vedení teologické fakultě anebo být biskupem, je dnes spokojený se svou rolí veřejného teologa, jak ji nazývá. Člověka, který díky svým znalostem a vědomostem v mnoha oborech (sociologie, politologie, filozofie, teologie) na veřejnosti komentuje různé společenské jevy.
„Myslím si, že tahle role je velmi důležitá. Není to role nějakého pana faráře, který kafrá do politiky. Jestliže kněží nemají nějaké sociologické nebo politologické vzdělání, tak do toho skutečně nemají mluvit,“ říká překvapivě razantně Tomáš Halík.
Strčili mě do bedny, ať si každý plivne
Souhlasí s nedávno zveřejněným názorem spisovatele Pavla Kosatíka, že Halíkovy myšlenky spíš než v Česku rezonují v cizině, kde vycházejí jeho knihy ve velkém nákladu a kde získal řadu ocenění (včetně takzvané ‚nobelovky za náboženství‘ neboli Templetonovy ceny v roce 2014). „Zdá se, že jeho vzdělanost ho mnoha Čechům nepřiblížila, ale vzdálila,“ napsal Kosatík.
Halík v rozhovoru vzpomíná, jak v 90. letech, po pádu komunismu, kdy byl knězem takzvané podzemní církve a přitom působil v řadě civilních povolání, přišel za kardinálem Miloslavem Vlkem: „Řekl jsem mu: ‚Tak pro mě najdi místo, kde bych mohl být jakýmsi mostem mezi věřícími a nevěřícími a mezi tím intelektuálním světem.‘ A on říkal: ‚Já bych pro tebe i takové místo měl, ale faráři říkají, že seš takovej nějakej jinej.‘ No jsem. Já měl jiné zázemí, jiné vzdělání, jiný typ zkušeností. A to prostředí to v té chvíli nedovedlo strávit.“
Tomáš Halík působí už 33 let jako farář v kostele Nejsvětejšího Salvátora v Praze na Starém Městě, kde za ta léta přivedl ke křtu přes tři tisíce vesměs mladých lidí. Na vyšší pozice v rámci katolické církve nedosáhl.
„Býval jsem používán jako takové Pražské Jezulátko pro zahraničí. Když přišla nějaká zahraniční delegace, nějací biskupové, teologové ze Západu, tak mě i ti naši biskupové představili, aby bylo vidět, že i tyhle věci tady u nás jsou. Pak ti lidé odjeli, mě zase strčili zpátky do té bedny a každý si na mě mohl plivnout,“ říká přesto s úsměvem Tomáš Halík.
Víra a nevíra nejsou dva hokejové týmy
Je velkým stoupencem myšlenek papeže Františka, který se snažáí o r