Skutečné české záhady Seznam Zprávy

Investigativní reportérka Seznam Zpráv Adéla Jelínková s fotografkou Christine Havranovou zkoumají v nové podcastové minisérii „Slopné: Kdo je vrah?“ případ, který se odehrál v září 2011. Na materiálech k podcastu pracovaly přes rok, nejde přitom o pouhou rekapitulaci kriminálního případu, novinářky ve spisech i v terénu objevily dosud neznámé stopy. Nyní odkryjí, zda se mohl stát jeden z největších justičních omylů v Česku.

Když v září 2011 v klidné obci Slopné na Zlínsku náhle zemřel penzista Miroslav Sedlář, pár dní to na žádný zločin nevypadalo. Místo činu rodina uklidila a o vraždě nikdo nemluvil. Až soudní patolog přišel na to, že 77letý muž nemohl spadnout ze schodů, jak zněla původní verze příčiny jeho úmrtí. Miroslava Sedláře někdo ubil.

Po dlouhém vyšetřování obvinila policie dva muže: Maroše Straňáka a Davida Šimona. Ukazovaly na ně pachové stopy. Oba soud nejdříve osvobodil, ale poté se do věci vložil nový svědek a muži byli nakonec odsouzeni na 24 a půl, respektive 20 a půl roku. Po více než 11 letech stále odmítají uznat svou vinu, i když by tím získali šanci na podmínečné propuštění.

„Mluvily jsme se všemi lidmi, kterých se případ nějakým způsobem týká – ať už s vyšetřovateli případu, odsouzenými Marošem Straňákem a Davidem Šimonem nebo svědky. A přicházíme s řadou nových důkazů, které zásadním způsobem mění pohled na příběh vraždy ve Slopném tak, jak jej předkládali právě vyšetřovatelé, žalobce nebo soudy,“ říká autorka podcastu Adéla Jelínková.

Podcastová série tak nabízí nebývale detailní rozbor polozapomenuté kauzy, v níž justice dosud přehlížela stopy, které mohou ukazovat na jiné pachatele. První díl vyšel v podcastu 5:59 v pátek 20. října a zbylých pět bude vycházet každý následující pátek. Poslouchejte na webu Seznam Zpráv nebo ve všech podcastových aplikacích, právě v kanálu podcastu 5:59. 

Byl to prázdninový výlet, ze kterého se měly brzy vrátit a poslat domů i pohlednice. Ale tentokrát poštou nic nepřišlo. Uprostřed léta 1988 zmizely beze stop dvě dívky z Plzně. Autostopem mířily na tramp do skal.
Bylo jim 18 a 19 let. Jmenovaly se Lenka Mužíková a Ilona Vavříková. Psal se 8. srpen 1988, když obě vyrazily z Plzně na několikadenní výlet. Domů se ale už nikdy nevrátily. Kdo je viděl živé naposledy, není dodnes zcela jasné.
Podle pozdějších svědectví přátel chtěly obě dívky vyrazit „na čundr“ někam do skal. Hovořily prý o Adršpachu ve východních Čechách, případně o Tiských stěnách či Hřensku na severu. S jistotou to ale nikdo neví.
Spolehlivých svědectví není také mnoho. Jasné je, že dívky vyrazily autobusem linky číslo 11 na konečnou na Rokycanskou třídu v Plzni, kde se rozhodly, že budou stopovat. Na místě je vidělo několik svědků, kteří se později přihlásili kriminalistům.
Lenka s Ilonou odjely v pondělí 8. srpna a vrátit se měly v sobotu 13. Vždy když někam jely na výlet, tak z něj posílaly pohlednice. Když žádná pohlednice nepřišla a v sobotu se nevrátily, bylo nahlášeno jejich zmizení. Pátrání bylo vyhlášeno veřejně 16. sprna. „Svědků se ozvalo mnoho, ovšem ta jejich věrohodnost nebo přesnost těch výpovědí se velmi liší,“ připomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš.
Ta nejvěrohodnější svědectví jsou pouze z okamžiku, kdy dívky stopovaly na čerpací stanici  u konečné autobusu číslo 11. Tam je spatřila obsluha stanice, jednu z děvčat dokonce vykázala, protože tam přijela cisterna. Druhé věrohodné svědectví je od paní, která u protějšího hřbitova seděla na autobusové zastávce. Ta děvčata viděla stopovat, a když před nimi zastavil kamion, zakryl jí výhled na obě dívky. 
Po odjezdu nákladního vozu už Lenka s Ilonou na místě nebyly. Mohly tak nastoupit do kamionu, nebo do jiného vozu, který na místě zastavil, ale výhled na něj zakrýval právě ten kamion. A tím končí stoprocentně věrohodná svědectví. 
Hned 17. srpna, tedy den po vyhlášení veřejného pátrání, děvčata údajně spatřil jeden z řidičů, který projížděl Bělou pod Bezdězem. Dokonce měl v ruce výtisk novin, ve kterém byl článek a jejich fotografie, ovšem záznam o jeho svědectví už neobsahuje informaci, proč dívky neoslovil.
Po 19. srpnu přišlo svědectví, že děvčata měla namířeno na Lipno, což ale neodpovídá jejich původnímu plánu: nejsou tam žádné skály, kam by se tehdy jezdilo na tramp. Pak děvčata měla být podle svědectví spatřena v autobuse mířícím do Skalice nad Svitavou. Na konci srpna je měl vézt řidič ze Zlína na Vizovice. 
Jenže všechna tahle svědectví přišla až po 13. srpnu, kdy se děvčata měla vrátit. Navíc z žádných těchto míst domů pohlednice nepřišly. Přesto kriminalisté měli vytipováno několik podezřelých.
„Nejzajímavější byla akce spojená s třináctkrát trestaným recidivistou Miroslavem D., který je údajně spatřil už 10. srpna v Nepomuku na Plzeňsku, jak nastupovala do automobilu. Tvrdil, že to byl ford, nebo renault,“ říká Jaroslav Mareš. Podle výpovědi je poznal, protože jim prý nabízel svezení. Děvčata ho údajně odmítla, protože měla namířeno jinam.
Kriminalisty na Miroslava D. navedlo i svědectví stopařky, která vypověděla, že tento muž ji cestou obtěžoval. Nabízel jí, aby s ním v Plzni strávila večer. Dívka ale později vystoupila, protože jí připadal moc dotěrný. Přitom přišla řeč i na pohřešovanou Lenku s Ilonou.
„Říkala jsem, že jsem zvědavá, jestli mě někdo zabije, že se ztratily ty dvě dívky. On mi na to odpověděl, že obě dívky vezl. A že jednu zná z dřívější doby. Uváděl, že je naložil při stopu u benzínov

Zamaskovat se nedá, její stavba navíc nešla před zraky místních obyvatel i cizích agentů nijak ukrýt. Přesto v sobě elektrárna ve Štěchovících nese tajemství. Pro nacisty měla mít klíčový význam v tajném plánu na zvrat ve válce.
Štěchovice. Obec na jih od Prahy, která lákala hledače legendárního nacistického pokladu, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Jak se nedávno přiznal jeho „tvůrce“ a zároveň nejslavnější hledač. Přesto měly Štěchovice pro Němce za druhé světové války zásadní význam. 
V katastru obce totiž stojí vodní elektrárna, která se začala stavět ještě před válkou, dokončena byla ale až za protektorátu. Zároveň bylo za války rozhodnuto o stavbě přečerpávací elektrárny v kopci nad přehradou. Strategický význam pro nacistické Německo získaly obě stavby v roce 1943.
V únoru 1943 se povedlo odbojářům zničit vodní elektrárnu Vemork v okupovaném Norsku, která produkovala těžkou vodu. Ta je jednou z cest, jak se dostat ke štěpné jaderné reakci. A tudíž i k výrobě jaderné bomby. „Byla to jediná tehdy funkční továrna na těžkou vodu,“ připomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš. 
Nacisté tak hledali náhradní lokality a poté, co spojenci v květnu 1943 zničili přehrady v Porýní, si vybrali Štěchovice. Výhodou bylo i to, že šlo o zdroj na okupovaném území, které zatím stálo mimo zájem spojeneckých bombardérů. 
Z rozhodnutí říšského protektora tak dostala stavba štěchovické elektrárny absolutní prioritu. S vodní elektrárnou se za války začala stavět i přečerpávací elektrárna na kopci nad Štěchovicemi. Díky ní by bylo k dispozici velké množství elektřiny po omezenou dobu, což by se mimo jiné hodilo i k výrobě těžké vody.
Přesto nacisté nikde v okolí přehrady a elektrárny žádnou továrnu na výrobu těžké vody nestavěli. Kam tedy měla vést elektřina ze Štěchovic? Odpověď se nachází v rozhodnutí Ústředních elektráren. To v prosinci 1941 informuje obecní úřad ve Štěchovicích, že v lednu 1942 bude zprovozněno vedení vysokého napětí vedoucí katastrem obce.
Jenže v lednu 1942 štěchovická elektrárna ještě nestála. Ta dodala první elektřinu na podzim roku 1943. Vedení mířilo směrem na jih do rozvodny v Mirovicích, která je na hranici dnešního Středočeského a Jihočeského kraje. Odtamtud měl jedna z přípojek vést do Příbrami a druhá do Strakonic.
V Příbrami tehdy působil výzkumný ústav Waffen Union, což byl konglomerát plzeňské Škodovky, brněnské Zbrojovky a Explosie v Semtíně. Tento výzkumný ústav měl pro SS vyvíjet a vyrábět nové zbraně a koncem války tam tým Rolfa Engela vyvíjel rakety na tuhá paliva. 
Proč měly být Strakonice napojeny na vedení vysokého napětí? A na čem pracovali čeští dělníci ve vysočanské továrně Marconi Radioslavia?
Poslechněte si šestý díl nové série.
Skutečné české záhady
Podcastová série Josefa Klímy a Jaroslava Mareše o vyřešených i nevyřešených případech naší historie.Odebírejte na Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a ve všech podcastových aplikacích.Reakce, vzkazy i náměty pro Tým Josefa Klímy a podcast Skutečné české záhady posílejte na adresu klimuvtym@sz.cz

Tajná akce americké armády, kdy bez vědomí Prahy vyjela skupina vojáků vyzvednout desítky beden z neznámým obsahem do Štěchovic, rozpoutala v roce 1946 diplomatickou roztržku. A další desítky let zaměstnávala úřady i média.
Byl to nekonečný seriál, který počátkem 90. let se zájmem sledovali téměř všichni Češi. Ve Štěchovicích na jih od Prahy se sjížděli zvědavci, amatérští i profesionální hledači a novináři. Na místo je táhly zvěsti o tom, že kdesi tam v kopcích leží zakopaný nacistický poklad nedozírné hodnoty.
Hlavními postavami byl Helmut Gaensel a jeho konkurent Josef Mužík. Jak se nakonec ukázalo, byl to právě prvně jmenovaný, který hrál v celém případu klíčovou roli. „Mně už tenkrát Gaensel přišel jako exotická figurka. Říkal, že měl po válce zlaté doly v Brazílii. Ale že vyrostl v českém pohraničí, protože byl sudetský Němec,“ vzpomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Josef Klíma, který v 90. letech jezdil do Štěchovic točit reportáže o hledání pokladu.
Co ale měli hledači v ruce? Především zprávy o tajné akci americké armády, která v roce 1946 ze štěchovických kopců vyzvedla desítky beden s neznámým obsahem. Když se o tom dozvěděly československé úřady, došlo k diplomatické roztržce. Praha si následně vyžádala z amerického zajetí Emila Kleina, který byl za války vedoucím ženijní školy SS v sousedním Hradištku. A Klein byl za uložení beden zodpovědný.
Klein byl následně odsouzen na 20 let za válečné zločiny. Ve vězení však začal tvrdit, že Američané neobjevili vše, co bylo ve Štěchovicích. Že prý jsou tam ještě další bedny s dokumenty i tajnými vynálezy a zbraněmi. Takže ho léta Státní bezpečnost (StB) vozila na místo, aby jim ukázal, kde se vše nachází. Nic ale neobjevili. Nakonec byl v roce 1964 propuštěn a vyhoštěn do západního Německa. 
Ještě předtím se ve vězení seznámil právě s Helmutem Gaenselem. Ten se pár let po svém  propuštění ohlásil na Ministerstvu vnitra s tvrzením, že mu Klein vyzradil tajemství o nacistickém pokladu ve Štěchovicích. Mělo jít on tajné dokumenty, zbraně a cennosti za 3,5 miliardy dolarů. Komunisté tak Gaenselovi povolili jezdit na Západ, aby z Kleina vytáhl přesnější informace. Gaensel jezdil tam a zpět, ale v srpnu 1968 se už nevrátil.
Přijel až počátkem 90. let s historkou, že jako agent StB byl ve vězení nasazen právě na Kleina. Jenže tahle legenda padla, když se otevřel Archiv bezpečnostních složek. „Ukázalo se, že Gaensel byl ve vězení za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kdy coby vedoucí jednoty v Pětipsech na Lounsku způsobil manko tehdejších 20 000 Kč a dostal za to  šest let,“ říká novinář Jaroslav Mareš.
Gaensel ještě předtím úspěšně tahal ze sponzorů peníze na hledání štěchovického pokladu, k tomu ale potřeboval média „Jednou za rok nás novináře sezval do penzionu ve Štěchovicích, tam nás bohatě pohostil. Ukázal nám kus shnilého prkna, na kterém byl vyražený nějaký znak SS, a říkal, že už je blízko,“ vzpomíná Josef Klíma.
Roky běžely, ale poklad stále nikde. Média to přestalo pomalu zajímat a aktivita Gaensela, Mužíka i jiných hledačů ve druhé polovině 90. let také opadla. Až po letech se k případu vrátil Jaroslav Mareš a po dlouhém studiu archiválií i rozhovorů s pamětníky dostal loni před kameru Helmuta Gaensela. A ten se nakonec přiznal, že všechno je jinak. 
„Klein nemluvil o zlatu ani nikdy nepoužil slovo poklad. Já jsem používal slovo poklad,“ tvrdí Gaensel. Ten v 60. letech ve valdické věznici přišel na to, jak historku o uložených bednách ve Štěchovicích zpeněžit. A desítky let tak ze sponzorů tahal peníze, ať už to byla StB, nebo později zahraniční a čeští m

Na místě byla policie i úředníci. A děly se věci, které nedokázal nikdo spolehlivě vysvětlit. Nábytek se údajně sám pohyboval, vznikly i požáry. K čemu došlo koncem 80. let na Opavsku a jak na to reagoval komunistický režim.
Když chce moderní člověk vysvětlit nějaký úkaz, spoléhá se většinou na vlastní rozum či vědu. Co když se ale stane něco, co nejde vědecky spolehlivě vysvětlit? Například když někdo tvrdí, že mu doma praskají okna a nábytek se pohybuje. Jedni budou budou hledat logické vysvětlení, druzí třeba věřit v paranormální jev lomozícího ducha čili poltergeista.
A podobná událost se stala i v prosinci 1985 v Bohučovicích na Opavsku. V domě rodiny Smolkových se začaly samovolně pohybovat a rozbíjet předměty. Smolkovi tak šli na tehdejší Národní výbor a stěžovali si, že jim v domě někdo ničí vybavení. „Chtěli to nahlásit jako přestupek proti občanskému soužití,“ připomíná v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš.
Na místo se tedy postupně vydalo několik pracovníků z Národního výboru, kteří tomu nejprve odmítali uvěřit. Později ale uznali, že události postrádají logického vysvětlení. Po novém roce 1986 docházelo podle svědků i ke samovznícení předmětů v domě. Tehdy tam žily tři generace: dědeček, rodiče a jedenáctiletý Tomáš. 
Jeho otec sepsal svědectví, které se dochovalo v opavském archivu, a kde se mimo jiné píše: „Knihovna se odsunula i s knihami z rohu místnosti doprostřed pokoje. Otevřely se dveře prádelníku a prádlo vypadlo na zem. Židle okolo stolu se začaly posouvat, květiny spadly z květinového stolku na zem.“ Podle dobové fotodokumentace se odlupovaly ze stěny i celé kachlíky, hořel i gauč.
Jak Tomáš vzpomíná na tehdejší události ? Na co narazili hasiči v roce 2006 na Vysočině? A jaké záhady zaznamenali otcové české záhadologie na počátku 20. století? Poslechněte si čtvrtý díl série Skutečné české záhady.
Skutečné české záhady
Podcastová série Josefa Klímy a Jaroslava Mareše o vyřešených i nevyřešených případech naší historie.Odebírejte na Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a ve všech podcastových aplikacích.Reakce, vzkazy i náměty pro Tým Josefa Klímy a podcast Skutečné české záhady posílejte na adresu klimuvtym@sz.cz

Nevysvětlený úkaz, který se stal nad Vysočinou a dal vzniknout legendám, stále budí zájem vědců i historiků. Na počátku třicetileté války došlo k pádu několika objektů nedaleko dvou vesniček. Byl to meteorit, nebo něco jiného?
Píše se 11. červen 1619. U obce Jimramov na Vysočině se na nebi objevilo cosi jako podivné mračno. A uvnitř mračna prý kolo s nápisem. Na místo se následně vydal i Šebestián Antonín Želechovský, což byl úředník z nedalekého Nového Města na Moravě, který vyzpovídal místní a obšírně zapsal jejich svědectví. 
„Tehdy venkované nebyli gramotní, takže pokud tam skutečně byly nějaké litery, tak je bohužel nikdo nepřečetl,“ říká v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš. Dnes už tak nedokážeme říct, jestli šlo skutečné o nějaký nápis, či to vesničanům jen písmena připomínalo. 
Každopádně to místní vystrašilo, jak dokládá další svědectví zaznamenané Želechovským: „Jiní pak kteří na horách byli, na ten obláček patřili, viděli odtud dejm vycházeti. Někteří i k utíkání se měli, bojíce se aby jich tu ruka rozhněvaného Pána Boha nepostihla.“
O jakou událost tehdy přesně šlo, se neví. Nicméně řada stop napovídá, že se mohlo jednat o meteorit, který se v atmosféře rozpadnul a jeho části dopadly na zemský povrch. Dobové záznamy totiž hovoří o celkem třech kusech čehosi, co místní označili za zvonovinu. Objekt se rozpadl nad Jimramovem a tři jeho úlomky padaly směrem na sousední obec Odranec
Jeden dopadl před Odrancem, druhý přímo na náves a třetí někde v lese za vesnicí.„V okamžiku, když to místní vykopali, tak se popálili. Ten druhý větší předmět byl přibližně v metrové hloubce, zem byla rozpálena, stejně jako ten předmět,“ popisuje Jaroslav Mareš. Podle dobových záznamů pak byly dva nalezené kusy odvezeny do vídeňského muzea.

Vzhledem k tomu, že se ten neznámý objekt rozpadl nad Jimramovem, pozorovali tam místní padající prach. Když jej prozkoumali, zjistili, že je hořlavý. I proto místní kronikář označil prach za ručniční neboli střelný.
Se třetím, dosud nenalezeným úlomkem neznámého objektu, může souviset legenda, která vypráví o příchodu jakési zázračné bytosti do nedalekého Žďáru nad Sázavou. Po roce 1619 se tam měl objevit anděl či boží bojovník, který údajně pomáhal místním mnichům v boji proti Švédům během třicetileté války. Jiná verze legendy zase hovoří o urostlém templáři.
Okolí žďárského kláštera, Odranec i Jimramov při pohledu na mapu pojí téměř dokonalá přímka. Je tak možné, že ten třetí dosud nenalezený úlomek mohl dopadnout mnohem dál, než v lese za Odrancem, jak tehdy popisovali místní.
Spojitost se Žďárem a tamním klášterem navíc není jediná. O sto let později v roce 1719 bylo rozhodnuto o výstavbě poutního kostela na nedalekém Zeleném vrchu. Jeho architektem byl Jan Blažej Santini Eichel a svatostánek má netypický půdorys, řadu mytologických i numerologických podtextů. Zároveň se o něm praví, že je zdrojem zázračné boží síly.
Ukrývá kostel zbytky meteoritu? A proč byly zničeny jediné důkazy, které by pomohly událost rozluštit? Poslechněte si třetí díl série.
Skutečné české záhady
Podcastová série Josefa Klímy a Jaroslava Mareše o vyřešených i nevyřešených případech naší historie.Odebírejte na Podcasty.cz, Spotify, Apple Podcasts a ve všech podcastových aplikacích.Reakce, vzkazy i náměty pro Tým Josefa Klímy a podcast Skutečné české záhady posílejte na adresu klimuvtym@sz.cz