Ve vat‪ě‬ Seznam Zprávy

V polovině 30. let může přijít dekáda stagnace, míní investor Martin Müller. Za posledních šedesát let se vystřídaly dvě ztracené dekády a dvě období hojnosti. I když trhy nerostou, jde vydělat, míní trader.
Martin Müller byl původně stavař, investicím se začal věnovat před 15 lety. Od konzervativního spoření se přes různé omyly prokousal až k investování a tradingu. Teď se jím živí na plný úvazek. Ponořený do grafů a tabulek, začal objevovat v chování trhů jisté pravidelnosti. Těmi se při investování a tradování snaží řídit.
Mantra dlouhodobých investorů zní: hlavně z trhu neodcházet, ať se děje, co se děje. Prostě „buy and hold“ neboli „kup akcie a drž je“. Hojně citovaná studie Bank of America tvrdí, že kdo by každou dekádu od 30. let minulého století zmeškal pouhých 10 nejlepších burzovních dnů na americkém trhu, zhodnotil by portfolio jen 66 procenty. Kdo by na trhu setrval, dosáhl by dle studie návratnosti 23 000 procent.
Martin Müller naopak tvrdí, že jsou sice období, kdy strategie „buy and hold“ je ta nejlepší, ale také existují poměrně dlouhá období, kdy investorům nic nepřinesla. Vyplatilo se naopak nakupovat a prodávat. Alespoň s částí portfolia.
Padesátník možná nestihne vydělat
Když se podíváte na rostoucí křivku amerického trhu, reprezentovaného indexem S&P500, uvidíte dvě dlouhá období stagnace. První od roku 1965 až do roku 1978. Druhé od roku 1997 do roku 2010. „Obě trvala shodně zhruba 13 let, kdy strategie buy and hold nepřinesla investorům žádný výnos, a dokonce i strategie postupného nakupování (dollar cost average) přinesla investorům ztrátu,“ popisuje Müller.
Tato situace se na trzích může opakovat, říká investor. „Pokud bychom se na to koukali optikou, že trhy mají rády symetrii, tak období, kdy nejvhodnější strategie byla „buy and hold“ trvalo od roku 1975 do roku 2000, což bylo 25 let. A pokud bychom jako nové dno brali rok 2009, tak nás podobná situace může čekat třeba už v roce 2034,“ uvažuje Müller.
Padesátníci, kteří by začali s investicemi, by pak mohli před důchodem skončit se stejně nebo méně penězi, než když na trh vstupovali. „Člověk začíná s investováním třeba v 50 letech, kdy doplatil hypotéku, má zabezpečené děti, dobrý plat a začínají mu zbývat peníze. S vidinou toho, že za 15 let, než se dostane do důchodu, si na důchod naspoří a nenaspořil by si vůbec nic. Ztracená dekáda,“ odkazuje realitu obou zmíněných třináctiletých období investor.
Možná to zní jako sci-fi. „Ale pokud největší společnosti v indexu S&P500 nebudou schopné dosahovat stále větších zisků, začnou stagnovat. Investoři je proto nebudou ochotní nakupovat za tak vysoké valuace. Jejich vysoká váha v indexu S&P 500 bude jako koule na noze a trh jako celek nebude schopen růst,“ uvažuje Müller.
Kdy nakupovat, kdy prodávat?
Scénář, který se v minulosti opakoval dvakrát, nemusí podle Müllera zákonitě přijít potřetí. Přesto na něj chce být připravený.
Aby i dál zhodnocoval svoje prostředky, věnuje se tradingu. „Pár tradů mi nevyšlo, nicméně průměrný výnos z nich mám 20 procent. Najít dobrý trade může trvat týdny i půl roku, ale ten kapitál pak můžete v klidu vzít a posadit ho na spořící účet,“ odhaluje část své strategie.
Část portfolia má stále na dividendy, například akcie Komerční banky či ČEZ. Třetí nohu tvoří akcie společností, u nichž předpokládá, že budou dlouhodobě růst. „Jeden ze sektorů, který se mi líbí, je cyber security, je draze naceněný, ale je tam potenciál,“ uvedl v podcastu.
I v rámci jednoho roku jsou podle Müllerových statistik období, kdy se akciím pravidelně daří více a méně. Každý investor zná pořekadlo „Sell in may and go away“ voln

Volkswagen, BMW, to byly dříve stabilní firmy s pěknými zisky. Dnes však před sebou mají největší výzvu za řadu let. Pokud se něco zásadního nezmění, sjedou v roce 2035  z výrobních pásů po celé Evropské unii poslední vozy se spalovacím motorem. Zatím ale z přerodu těží hlavně čínské automobilky.
Staré značky, které udávaly trendy v posledních letech, budou mít co dělat, aby nezanikly, míní akciová analytička Anna Píchová  „Trh už je hází přes palubu, že skoro zaniknou, že nemají šanci obstát v konkurenci. Firmy v automobilovém sektoru jsou tak nyní skoro napříč celým sektorem značně podhodnocené.“
Přesto sama Píchová akcie tradičních automobilek aktuálně nenakupuje a jedné německé se dokonce zbavila. „Já bych si sama akcie automobilek teď nekoupila. Držela jsem akcie BMW, na jaře jsem je prodala. Výhled je takový všelijaký.“
Volkswagen je levný
Akcie bavorské automobilky BMW ale podle analytičky ještě mohou jít nahoru. „Cena akcie by měla růst, protože ty firmy jsou pořád stále velmi ziskové, generují dostatek volné hotovosti, vyplácejí dividendy akcionářům, takže se o ten zisk dělí. Některé mají poměrně štědré buybacky, kdy zpětně nakupují své akcie.“
Také akcie německé automobilky Volkswagen jsou levné. „Poslední roky okolo Volkswagenu byly docela divoké a pro akcionáře až bolestivé. Prodejům elektroaut  se nedařilo tak, jak společnost čekala. Firma neobstává před konkurencí na čínském trhu,“ shrnuje Píchová.  Zklamáním byly i dva pokusy o vstup na burzu, skrze dceřiné firmy Traton, který vyrábí nákladní auta,  a producenta luxusních vozů Porsche.
Loni ještě koncern, do něhož spadá i Škoda Auto, hospodařil dobře, tržby i provozní zisk narostly. První kvartál letoška byl ale zklamáním, čistý zisk poklesl o 21,6 % na 3,7 miliard milionů EUR. „Jsou za tím vyšší náklady, neefektivita a zákazníci kupovali spíše levnější auta, která nemají takovou marži,“ vysvětluje Píchová.
Škoda na rekordech
Škodě Auto, druhé nejprodávanější značce z koncernu VW, se naopak vede poměrně dobře. Loni dosáhla rekordních tržeb i rekordního provozního výsledku hospodaření. Vyprodukovala 900 tisíc aut. Tržby jí vyrostly o čtvrtinu na nějakých 26 miliard EUR.
Jestli se ale Škoda chytne se svými elektroauty nebo se stane „zombie firmou“, která bude produkovat jenom spalovací motory pro rozvíjející se svět, se může ukázat už brzy. V létě hodlá představit laciný elektromobil. Nový Epic má být velký asi jako Fabia, má stát 600 000 korun a na jedno nabití má ujet zhruba 400 km.
„Myslím si, že by to uspět mohlo, protože my tady v Evropě důvěřujeme stále spíše těm našim evropským značkám. Nicméně dojezdy se u čínské konkurence udávají mnohdy vyšší a ceny ještě nižší. A technologicky vymoženosti bývají u  čínských aut poměrně slušné,“ hodnotí šance chystané elektroškodovky Píchová.
Nezáleží jen na tom, jak bude úspěšná v Evropě, ale zejména v Asii, dodává:  „Když se podíváme, kolik aut se produkuje třeba v indické továrně Škodovky, tak ta čísla nejsou nijak vysoká. Zatím to vypadá, že z transformace nejvíce těží čínští výrobci aut. V evropě je třeba pokročit s vývojem, zajistit si dodávky všech potřebných komponent za rozumné ceny, což se potom odráží i na konečné cenovce toho auta a vlastně pokročit i s výstavbou  infrastruktury,“ vypočítává Anna Píchová.
Bublina kolem elektroaut splaskla
Tržní hodnota některých výrobců elektromobilů jako Rivian, Lucit, Nio a Fisker spadla v poslední době o desítky procent. „Ta bublina trošičku splaskla, trh prozřel. Jejich ocenění, které bylo přemrštěné, se vrátilo zpátky do normálu. Tyto automobilky mají hodně spole

Žádná divočina, glosuje ziskovost tuzemského bankovního sektoru ekonom Dominik Stroukal. Přestože loni vydělaly přes 100 miliard, v rámci EU jsou jen lehce nadprůměrné. Více své klienty „ždímají“ banky v Polsku či Maďarsku.
V první pětici největších plátců daně za loňský rok jsou hned tři banky. Loni se jim dařilo, čistý zisk všech bank a pojišťoven v tuzemsku přesáhl 104 miliard. Proti roku předtím vyrostl o dvě miliardy.
„To číslo trochu dráždí. Za jiný sektor, třeba supermarkety nebo internetové weby, souhrnné číslo nenajdeme. Najednou někde vykoukne 100 miliard, ale z jakých aktiv a z jakého vlastního kapitálu jsou banky tyto peníze schopné vytvořit, už často řečeno není.“
Některé strany vládní koalice, například Starostové a lidovci, proto zvedly téma nové sektorové daně na banky. „Jestli je to naštvání za to, že se nevybralo tolik na windfall tax, nebo snaha najít na banky nějakou páku, aby podobně jako na Slovensku začaly nakupovat víc státních nebo jiných dluhopisů, to už je otázka konspirační,“ přemýšlí ekonom Dominik Stroukal v podcastu Ve vatě.
Ekonomický argument pro zavedení takového zdanění hledá těžko. Zatímco po krizi let 2008 až 2009 sloužil výnos obdobných daní k sanaci zdecimovaného bankovního sektoru, dnes žádné krizi nečelíme. V Česku jsme jí ostatně v bankách nejpozději od kauzy IPB na počátku tisíciletí ani nečelili.
Podle Dominika Stroukala jsou české banky sice ziskové, ale v kontextu EU nijak nadprůměrně. „V porovnání s jinými zeměmi nebo odvětvími to není žádná velká hitparáda. Není to špatné, nestěžoval bych si, kdybych měl svoji vlastní banku. Ale jsme zhruba kolem průměru,“ říká.
Jak jsou české banky ziskové?
Zisky bank lze porovnat podle několika ukazatelů. Například podle návratnosti kapitálu (RoE, Return on Equity), tedy kolik vydělá každá vložená koruna. V českých bankách to bylo loni zhruba 12 haléřů.
„Když je návratnost vlastního kapitálu mezi 15 a 20 procenty, tak jsou to hezká čísla. My jsme na 12 procentech, průměr v EU je někde na 10 procent. Takže jsme lehce nadprůměrní, ale není to nic, co by mohlo dráždit až tak moc, že bychom si řekli, že tu není žádná konkurence a že tam potřebujeme setnout zisky nějakou speciální daní,“ míní Stroukal.
Nebo se na ziskovost lze dívat přes návratnost aktiv. Ta udává, kolik čistého zisku připadá na jednu korunu aktiv dané banky. V českém bankovním sektoru je na rozvahách bank nějakých 10 bilionů korun.
„Všichni tam máme vklady, spořáky, banky jsou obrovské. A z toho všeho udělají 100 miliard zisku, to je návratnost aktiv zhruba jedno procento. I tady jsme v mezinárodním srovnání lehce nadprůměrní, ale není to žádná divočina. Průměr byl na konci roku 2023 kolem 0,7 procenta. Ale jsou tam země, které mají nad dvě procenta,“ říká Stroukal.
Banky v Polsku a Maďarsku vydělávají ještě víc
Třetím ukazatelem je čistá úroková marže, která udává rozdíl mezi tím, kolik banky přijmou a kolik vyplatí na úrocích. „Tam jsme se dostali lehce nad průměr. Ale je to relativně nízké číslo oproti tomu, co jsou schopní udělat Poláci nebo Maďaři. My jsme někde na 1,8 procenta, zatímco Poláci a Maďaři měli ke 4,5, procenta. Dvojnásobek toho, co si u nás z těch úroků nechají banky v České republice,“ porovnává Stroukal.
Čistá úroková marže dost kolísá, v roce 2022 byla podstatně vyšší. „Otázka, jestli to, co se stalo teď, už je nový normál. Jakmile windfall tax odpadne, tak jestli se nevrátíme zpátky k nějakému vyššímu nadprůměru,“ přemýšlí Stroukal.
Sektorová daň v zahraničí: zaplatí to i klient
Zkušenosti ze zahraničí s bankovní daní ukazují, že ji nakonec zaplatí i klient. „Náklady té

„Daň z nemovitosti vyděsila Těšíňany. Zlíňané zuří kvůli navýšení daně z nemovitosti. Obyvatelé Jihlavy jsou v šoku, daň z nemovitosti vzrostla na trojnásobek.“ Trojice novinových titulků ilustruje, že zvýšení daně z nemovitosti jitřilo na řadě míst Česka emoce.
Daň vláda od letoška zvýšila o 80 procent a některé obce si k ní ještě přisadily, leckterým majitelům tak v těchto dnech přišel do schránky výměr s násobně vyšší daní, než platili loni. Je třeba zaplatit do konce května. A zvyšování nekončí, nově se totiž daň bude zvyšovat podle inflace.
Libor Ostatek, expert na hypotéky a reality, však upozorňuje, že česká daň z nemovitosti patří k těm nejnižším v Evropě.
„Teď mi přišla daň za rodinný dům 3200 korun ročně. Já se tomu trošku směju, protože když to přepočítám na aktuální hodnotu nemovitosti v loňském roce a držím se při zemi, tak je to 0,202 promile. Roční parkování na tři hodiny parkování jednou týdně na periferii Prahy vyjde úplně stejně, směšné,“ porovnává Libor Ostatek v podcastu Ve vatě.
Daň se vypočítává jako násobek výměry nemovitosti s příslušnými sazbami. Následně se vynásobí základním koeficientem podle počtu obyvatel obce a případně i místním koeficientem, který si obce nastavují samy. Například v Jihlavě tak daň za 3+1 v paneláku z 800 korun skočila na více než 2000 korun.
Ať se daň platí podle hodnoty bytu
„Tam, kde daň vzrostla násobně, si zanadáváme. Ale jsme na hodnotách, které se neblíží ani promile z hodnoty nemovitosti,“ komentuje změny ve zdanění expert. Hodnota nemovitosti se ve výši daně neodráží, za podobně velkou polorozpadlou „barabiznu“ a luxusní vilu ve stejné lokalitě zaplatí majitelé stejně.
To je podle Libora Ostatka chyba, daň by navázal na hodnotu nemovitosti, ovšem s výjimkami třeba pro seniory či mladé ve startovních bytech. V Česku by podle něj mohla namísto promile činit jedno procento z ceny bytu či domu.
„Pokud je někdo majetnější, tak musí počítat s tím, že progrese daně z nemovitosti tam bude. Dneska tam prakticky není. Jedno procento z hodnoty nemovitosti už by bylo znatelné. Třeba ve Francii je daň asi desetkrát vyšší než u nás a tam bych se někam sunul,“ říká Ostatek.
Výraznější navýšení daně z nemovitosti by podle Ostatka mělo kompenzovat nižší zdanění příjmů. Zatímco domy a byty zatěžujeme jednou z nejnižších daní v EU, v míře zdanění práce jsme naopak rekordmani.
„Na dani z nemovitosti vybereme v České republice zhruba 0,5 procenta z celkových daňových příjmů. V Evropské unii je průměr někde mezi čtyřmi až šesti procenty,“ říká Ostatek.
Daň za prázdný a za zchátralý byt
Rozumné by podle Libora Ostatka bylo také odstupňovat zdanění prvního a dalších vlastněných bytů. „Platil bych přes 30 000 za rok v případě francouzského modelu za nemovitost pro hlavní bydlení. Nemovitost k druhému bydlení, my bychom řekli chata, tam už je daň zhruba 1,2 procenta z hodnoty nemovitosti. Ještě více je to pak u nemovitostí zakoupených na pronájem.“
Aktuálně platné zvýšení s trhem podle něj naopak vůbec nezahýbe a lidi od vlastnictví neodradí. „Pokud by se razantně zdražilo, tak se bytů do oběhu dostane víc. Je to příklad Vancouveru, který zavedl tzv. empty homes tax. Kdo byt nevyužívá ani nepronajímá, platí tři procenta z jeho hodnoty ročně,“ vysvětluje Ostatek.
V Belgii mají zase tzv. daň ze zchátrání nemovitosti. „Když dům někomu už padá na hlavu, když ho 12 měsíců registrují jako zchátralý, tak vlastníka donutí buď k renovaci anebo k tomu, aby ho v atraktivní lokalitě radši prodal, než aby platil daň,“ líčí Ostatek.
*****
Ve vatě. Podcast novinářky Markéty Bidrmanové. Poslechněte si konkr

Ze starých penzijních fondů se Čechům nechce, i když mají výnosy blízké nule. Od ledna je možné toto spoření „zamrazit“ a začít investovat odvážněji v nových, účastnických fondech. A to aniž by střadatel přišel o státní příspěvky.
Na penzi si spoří čtyři a čtvrt milionu Čechů, většina z nich velmi opatrně. Ve starých, tzv. transformovaných fondech, kam už se deset let nedá vstoupit, si loni na důchod šetřilo celkem 2,4 milionu lidí.
Tyto fondy jim garantují, že neprodělají. Mohou skončit každý rok s výnosy přinejhorším na nule. Jenže v nich ani nevydělají, výnosy starých fondů dlouhodobě nepřekonávají ani inflaci a stát se pokouší lidi přesvědčit, aby se na stáří zajistili efektivněji.
Namotivovat má i nová možnost tzv. zamražení starého „penzijka“, která platí od ledna. Střadatel může jednou nohou se svými úsporami ve starém fondu zůstat s jistotou, že jeho konto nepůjde do minusu. Zároveň smí druhou nohou s vyšším výnosem vkročit do fondů nových neboli účastnických. Takové řešení doporučuje své generaci i důchodový expert, v současnosti předseda představenstva investičního fondu Avant Vladimír Bezděk.
„Mně bude 50 let, já jsem jeden z těch 2,4 milionu lidí, kteří jsou ve starých transformovaných fondech. V transformovaných fondech zůstanu se starým kapitálem a přestanu tam posílat nové úložky. Nové úložky začnu posílat do doplňkového penzijního spoření. Můžu být tam i tam,“ vysvětluje v podcastu Ve vatě.
Do konce loňského roku nebylo dovolené mít dvě paralelní smlouvy o důchodovém pojištění, ale nově to už možné je a tak není nutné příspěvky ze starého fondu přesouvat do nového, stačí je takzvaně zamrazit a uložená suma se dál úročí.
„Výnos si zajistím jinde“
Ač Bezděk investuje mnohem odvážněji jinde, transformované fondy používá jako konzervativní část svého portfolia. „Pro mě transformované fondy plní roli takové kotvy. A zisk nebo investiční výnos realizuju jinde. V padesáti má člověk ještě relativně dlouhou dobu – 10 až 15 let se otevřít trošku odvážnější investici.“
Nevýhodou této strategie jsou dvojí poplatky. Státní příspěvek se čerpá jen na jednu ze dvou smluv o penzijním spoření. A s novou smlouvou musí účastník samozřejmě opět splnit minimální dobu spoření.
„V novém penzijku začínáte od nuly a v momentě splnění podmínek pro čerpání máte to, co jste vydělala investicí v novém ‚penzijku‘, a zároveň to, co na vás čeká ‚zmražené‘ na staré smlouvě o penzijním připojištění,“ vysvětluje Petr Tošek z Asociace penzijních společností.
Vladimír Bezděk se přimlouvá za reformu povinnosti starých fondů skončit každý rok přinejhorším na nule, ne v minusu. „Povinnost té každoroční nezáporné nuly by měla být revidována. Mělo by být umožněno klientům si vybrat, jestli by jim náhodou nestačila garance ne každý jeden rok v průběhu jejich investičního horizontu, ale na konci té jejich investiční maturity, to znamená v těch 60 nebo 65 letech,“ říká Bezděk.
Dejte pět procent příjmů stranou a nesahejte na ně
Jak se má na penzi chystat pětadvacátník? Podle Vladimíra Bezděka by si měl odkládat již od první výplaty. „Silně bych doporučoval, pokud to jenom trošku jde, vybudovat si návyk – stejně jako si čistíme zuby – a z každého pravidelného příjmu dát aspoň pět procent stranou, nespotřebovat je. A na dlouhodobé úspory 40 let nesahat.“
Zároveň je podle Bezděka klíčové začít co nejdříve vlastní bydlení. „Začít postupně pracovat na vlastním bydlení, protože budu-li bydlet ve vlastním, tak to znamená, že v penzi nemusím nikomu platit nájem a znamená to poměrně významnou úsporu,“ říká Bezděk.
Dobrou zách

Loni přibylo do sejfů centrálních bank po celém světě v součtu přes tisíc tun zlata. Mezi rekordmany byla i Česká národní banka. Ve třetím kvartále loňského roku byla dokonce pátým největším kupcem zlata mezi centrálními bankami na světě. Aktuálně drží 31 tun zlata.
Guvernér Aleš Michl se zavázal, že by chtěl mít do pěti let v trezorech ČNB dokonce 100 tun zlata, což by bylo nejvíc v historii. „Náš guvernér chce diverzifikovat, nemá úplně za cíl zisk. Centrální banka se tím snaží zvýšit kredibilitu té instituce. Jakkoliv to neznamená, že naše peníze jsou kryté zlatem, že si tam člověk pro to zlato může dojít,“ vysvětluje motiv české „zlaté horečky“ ekonom Dominik Stroukal.
„V objemu je to jenom pár procent, těch 31 tun zlata, co tam dneska máme, není zas tak velká položka oproti těm skoro čtyřem bilionům korun, co jsme tam měli zejména v eurech nakoupených po devizových intervencích, po kurzovém závazku.“
Dlouhodobě mají největší zlaté rezervy samozřejmě Spojené státy, nějakých 8100 tun, následují Německo, Itálie, Francie a Rusko.
Češi a zlato: Každý desátý má doma zlaťák
Zlatá horečka zasáhla i drobné střadatele a retailové investory, ačkoli je jejich podíl na obchodovaných objemech malý. Zhruba každý šestý Čech proto podle průzkumu agentury STEM/MARK pro Českou mincovnu investoval do zlata a každý desátý má doma zlatou minci nebo cihličku. „My jsme, co se investic týče, konzervativní, vidíme to na vztahu Čechů k nemovitostem. Co je doma, to se počítá. Navíc se tady i rozjel byznys se zlatem,“ hledá důvody Stroukal.
Kvůli diverzifikaci patří zlato i do běžného portfolia, maximálně by ale mělo tvořit do 10 procent. „Když na to lidé mají, proč ne. Každý máme jiný příběh, jiný vztah k riziku a dává nám smysl něco jiného. Já rád udělám radost dceři nebo manželce zlatým šperkem. Ale vím, že to nepotřebuju proměnit na hotovost okamžitě. Spíš svůj zlatý poklad přesouvám na další generaci,“ upozorňuje Stroukal na to, že zlato nelze prodat stejně snadno jako třeba akcie.
Zlato je tradičně považované za uchovatele hodnoty, zároveň je volatilní a jeho cena citlivě reaguje na veškeré mezinárodní krize. Aktuálně opět osciluje kolem historického maxima. Jedna trojská unce (31,3 g zlata) se obchoduje za 2300 dolarů, tedy zhruba 54 000 korun. Ještě před deseti lety stála 1300 dolarů.
Cena může jít ještě výš, míní ekonom z Metropolitní univerzity Praha Stroukal. „Protože Putin, protože Hamás, protože to vypadá na vysoké úrokové sazby po delší dobu, protože v Americe může vyhrát volby Trump. Divokých věcí, které se dějí kolem nás, je celá řada.“
A právě v časech vysokých rizik se lidé ke zlatu tradičně uchylují. Jako pojistka podle Stroukala funguje dobře. „Já jsem relativně fanoušek zlata. Chápu ho ale spíš jako pojištění nebo spoření než jako investici. Nečekám od toho to, co od akcií,“ říká ekonom.
„Zlato je kolektivní deziluze“
Kov totiž nevyrábí žádnou přidanou hodnotu jako firmy, jejichž akcie si můžeme koupit. „Nemá výnos, nemá nájem, nemá úrok, nemá dividendy. Ale pokud je po něčem poptávka a nabídka není nekonečná, tak to hodnotu má. Velká část vzniká tím, že si myslíme, že to ostatní taky hodnotí jako vzácné. Je to taková kolektivní deziluze. Stejně jako u umění, bitcoinu,“ míní Stroukal.
Americký ekonom Jeremy Siegel porovnával výkonnost jednotlivých tříd aktiv na americkém trhu v období 1802 až 2006. „O parník“ vyhrály akcie. Zlato skončilo jako druhé nejméně výnosné aktivum hned za hotovostí. Roční zhodnocení činilo v průměru pouhých 0,33 procenta.
Dokázalo sice porazit inflaci, ale jeho hodnota se za 204 let (po očištění od inflace) z