Přežít: Utøya a Oslo Český rozhlas

Dvaadvacátý červenec 2011 změnil život stovek lidí. Letního tábora na ostrově Utøya se účastnilo téměř 600 mladých lidí. Také v osloské vládní čtvrti bylo v době exploze několik set státních zaměstnanců. Ti všichni si z útoků odnesli celoživotní trauma. Potýká se s traumatem také Norsko jako takové? Jak útoky změnily tamní společnost? Jak země nakládá s jejich původcem? Jak jej vnímají přeživší? A co je s ostrovem Utøya dnes?

„Jedna z reakcí mé psychiky na onen den byla, že si nepamatuju nic mezi prvním a sedmnáctým rokem svého života. Má paměť začíná 22. července 2011,” začíná vyprávět svůj příběh mladý právník Jørgen, který přežil útok na ostrově Utøya. „Předchozí život i to, kým jsem býval, jsou pryč. Většina vzpomínek, které dnes na dobu před tím mám, pocházejí z fotek, vyprávění rodiny nebo přátel.”

„Když k tomu došlo, potřebovala jsem s tím traumatem a lítostí pracovat v pozitivním duchu. Nechtěla jsem od bolesti utíkat, naopak jsem šla přímo do ní. To byla má cesta,” začíná své vyprávění Unni, matka Andrine, které bylo v roce 2011 šestnáct let. Spolu s přáteli odjela na letní tábor na ostrov Utøya. Zpátky se už nevrátila.

„Byli to lidé, které jsem znal. Moji přátelé. Dnes se na ně vzpomíná jen v souvislosti s útokem. Ne s tím, jací byli. To, jak si je pamatují lidé, kteří je milovali, je odlišné od veřejného obrazu mučedníků,” říká dvaatřicetiletý Bjørn, který je dnes aktivistou přednášejícím po celém světě. Před dvanácti lety přežil coby účastník letního tábora na ostrově Utøya útok norského ultrapravicového teroristy.

„Když jste tolik traumatizovaní, přestanete spát. To se zdálo jako výhoda, protože jsem měla hodně práce. A tak jsem po nocích pracovala,“ říká dnes sedmapadesátiletá Nille. V momentu výbuchu bílé dodávky před jednou z vládních budov v centru Osla byla právě ve své kanceláři. Exploze si vyžádala osm mrtvých, Nille na těle žádné zranění neutrpěla. Její život se ale změnil ve zlý sen. Třetí epizoda podcastové série Přežít: Utøya a Oslo je jejím intimním portrétem.

„Deprese je jako velký pes. Někdy můžete změnit jeho velikost. Stejně jako psa ho ale máte stále u sebe. A to je popravdě dost práce,” říká Cecilia, které bylo v roce 2011 šestnáct let. Byla jednou z účastnic letního tábora na ostrově Utøya, který se stal terčem teroristického útoku. Její nejlepší kamarádka běsnění norského teroristy nepřežila. Druhá epizoda podcastové série Přežít: Utøya a Oslo je intimním dvojportrétem Cecilie a její matky Elin.