Glosa Plus Český rozhlas

„Co teď děláš?“ ptám se kamaráda kytaristy.„Hraju na ulici.“„A kolik tě poslouchá lidí?“„O to dneska vůbec nejde. Jde o to kvalitně to nahrát a prodat na sítích. Sledovanost, chápeš.“

Dnes chci hovořit o našich největších přáních a taky o tom, že dokud žijeme, můžeme si je splnit. Současná společnost je plná úzkostí. Hledáme něco pozitivního. Jenže to moc nenacházíme. Toužíme po inspiraci, impulsu, světle do našich životů, ale…

Ten útulek se nacházel kousek od našeho charkovského bytu, ale nebylo snadné ho najít. Ulici, na které měl podle mapy stát, napůl zbořily ruské rakety a místo domů tu teď stál narychlo zbudovaný plot. Kdybych z dálky neslyšela štěkání a vytí psů, nejspíš bych hledání vzdala.

Ozval se mi jeden pán, že by se rád se mnou potkal. Koupil si na inzerát za patnáct tisíc na součástky auto a podle technického průkazu zjistil, že jsem s ním jedenáct let jezdil. Vzkřísil ho, postavil na nohy potažmo na kola a že bych se na něj možná rád podíval. Aby ne!

Všechno se pořád mění, často dost zbytečně. Bílý člověk sám sebou zdomestikovaný se v průběhu let vypracoval na těžkého neurotika, hračičku, zmítaného vymýšlením nových technologií.

Budík není potřeba, sám se probouzí a po očku pokukuje na displej. Jakmile k šestce přiskočí třicítka, odhodí pokrývku a bujaře se vybelhá z postele. Kam namíří své první ranní kroky, o tom raději pomlčíme. Pak otevře okno a přivítá svěží ranní vzduch.