jizerské *ticho jizerské *ticho

Každý, kdo zná Vývařovnu, musí znát i Hannah Saleh. Hrdá teplická patriotka, která „už od dětství miluje kebab, smažený sýr a Dallas“, toho ale zvládá mnohem víc. Třeba naprosto geniálního Průvodce zbytkem republiky, který společně s fotografem Lukášem Havlenou vytvořila pro českou edici magazínu Vice. A my se tak mohli podívat do míst, kam běžný turista jen tak nezavítá. A když už, tak určitě ne na místa, která byla v průvodci. Hannah pro Vice, tentokrát ale už hlavní, americkou edici, také natočila průvodce Guide to Bohemia, který vznikl v rámci jeho food kanálu Munchies. Hannah je taky režisérkou klipů pro Miss Petty nebo Lenku Novou a na svém kontě má třeba i vizuály pro klub Ankali. Ze všeho nejvíc ale miluje své rodné Teplice a vůbec celé Sudety. Se vším, co k tomu patří a u čeho se člověk někdy musí hodně přemáhat, aby to měl rád. Ale posedlost Hannah touto krajinou je víc než nakažlivá a přenáší ji na čím dál tím víc lidí. Své o tom vědí studenti Gymnázia Teplice, kde vedla audiovizuální dílnu nebo dělostřelecká kasárna v Terezíně, které Hannah probouzí k životu prostřednictvím Art Centra Terezín. Její umělecký servis pro Sudety a okolí Adequate Stuff má na svědomí i dokumentární sérii o transformaci starých objektů a jejich pozitivního dopadu na okolí. Ve třech případových studiích Hannah představuje nejen památky, ale především jejich kastelány nebo majitele, kteří se o záchranu objektů zasloužili. Příběhy státního zámku Jezeří, muzea a vetešnictví A. D. Martinice a Univerzálního Psychiatrického Chrámu představí Hannah osobně v úterý 12. prosince v Kině Varšava, tak si to nenechte ujít. Ale ještě předtím si nezapomeňte poslechnout náš podcast!

Tři ceny a nekonečně nominací na Designbloku, nominace na Czech Grand Design nebo vítěz ELLE Deco International Awards. To při vší úctě není zrovna něco, co byste hledali nebo dokonce čekali v Turnově, a ještě k tomu na vlakovém nádraží. Ale přesně tak to je. Právě zde totiž sídlí design studio LLEV, které se tímhle obdivuhodným výčtem prestižních cen může pochlubit. Marcel a Eva Mochalovi tady v těsném sousedství projíždějících vlaků a k uzoufání monotónního hlášení nádražního rozhlasu vytvářejí jeden designový skvost za druhým. V posledních letech především za vydatné pomoci mycelia, což je prosím shluk vzájemně propletených vláken, charakteristický zejména pro houby, který všichni známe jako podhoubí. Marcel s Evou už nechali houbová vlákna prorůstat do sklářských forem nebo zemědělského odpadu. Česká nehynoucí láska k houbám dostala nový rozměr! Myceliu za svůj vznik vděčí i kolekce Symboll, kterou LLEV vytvořili ve spolupráci se společností Lasvit pro výstavu Made by Fire na Milano Design Week. Přehlídka toho nejlepšího ze současného českého skla a porcelánu bude k vidění také u nás – v rámci Designbloku od 3. do 15. října v Míčovně Pražského hradu a potom od 17. listopadu v Moravské galerii v Brně. Podhoubí ale zdaleka není jediný přírodní materiál, který LLEV využívá. V pracovní stanici Sileencio tak najdete mech a lišejník, v kolekci Papiir, která vznikla ve spolupráci s ruční papírnou Papyrea, stoprocentně recyklovatelnou papírovou hmotu. A o tom všem a ještě mnohem víc – včetně nového pokračování Indiana Jonese – jsme si s Marcelem a Evou povídali na turnovském nádraží. Příjemný a ničím nerušený poslech!

1. června se v Kině Varšava zjeví Miloš Čermák a Luděk Staněk, aby nás během své nejúžasnější show na planetě a možná ještě dál potěšili s jejich laskavým a milým humorem a kdo ví, třeba přinesli i nějaké ty náměty k zamyšlení. Zkrátka skromní a pokorní jako vždy. Luďka si ostatně přesně takhle pamatuju už z hlubin 90. let, kdy jsme společně chodili na žurnalistiku, ale ještě mnohem víc se potkávali na akcích v Radosti, Roxy a dalších čarokrásných místech. Jen jsme při tom všem bujarém veselí nikdy neměli čas si pořádně a pěkně v klidu popovídat. Tak jsem rád, že to klaplo teď. Luděk se mezitím stačil proměnit z hudebního novináře na stand-up komika a veřejného glosátora téměř čehokoli. A stejně jako při jeho článcích i teď si za jakýchkoli okolností můžete být jistí, že se nudit rozhodně nebudete. Hrozit vám to samozřejmě nebude ani během našeho podcastu, ve kterém jsme toho stihli probrat opravdu hodně. Od mé nehynoucí lásky k Liberci přes to, jestli si Jiří Bartoška někdy koupí třetiligový fotbalový klub v Azerbajdžánu až po Feriho axiom. Řeč nutně musela přijít i na těžký úděl stárnoucího bílého muže v mnoha podobách, se kterým Luděk statečně bojuje. Co jiného byste ostatně čekali od někoho, kdo si říká Boomer Hooligan. To ale ostatně uvidíte a uslyšíte sami 1. června. Hned dvakrát, protože Miloš Čermák je na tom podle všeho úplně stejně. I když jak Luděk říká „je ve všem jiný než já a jediný důvod, proč se s ním vůbec bavím je, že máme společnou show“. Ještě předtím, než ale vyrazíte do Varšavy, si poslechněte náš podcast. Něco mi říká, že tentokrát nebudete litovat.

Vzhledem k tomu, jak moc mě baví sport – stačí se podívat na můj nový blog šůšn – je až k nevíře, že jsem v podcastu ještě ani jednou neměl žádného sportovního hosta. Což jsem si ale uvědomil až ve chvíli, kdy jsem dostal nápad na rozhovor s Theem. Zpětně si dost vyčítám, že mě to nenapadlo mnohem dřív, protože Theo je nejen vynikající fotbalista (54 startů za repre, 3x mistr ligy a 9 sezón ve Werderu Brémy), ale taky člověk, jehož rozhled ani omylem nekončí za branami stadionu U Nisy. Spolehlivě tak narušuje legednární výrok Miroslava Pelty o tom, že „s výjimkou Petra Čecha moc chytrejch fotbalistů nezná“. O tom vás ostatně může přesvědčit Theův nedávný charitativní projekt Play a part, který prodejem limitované edice etiopské kávy podpořil šest různých nadací. A jak vidíte z dolní fotky, jednotlivá balení kávy měly moc pěkný design, a tak mě dost mrzí, že jsem o sbírce nevěděl. Mohl jsem jednak přispět na dobrou věc, ale taky mít krásnou krabičku. Ale jak říká Theo, není v tomto ohledu všem dnům konec, a další projekt by tak měl už brzy následovat. V této souvislosti je ještě dobré zmínit, že jsem byl lehce v šoku z toho, kolik dobročinných projektů funguje v rámci Werderu Brémy. V klubu mají dokonce ředitelku pro firemní společenskou odpovědnost. „Czech (yeah I know, but that’s how it is.“ – přesně to má napsáno Theo ve svém profilu na Twitteru. Nemusíte být dvakrát důvtipní, aby vám došlo proč. Takže jsme se kromě fotbalu a charity taky bavili o tom, proč to tam má napsané a jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi životem v Německu a u nás. Probrat jsme toho ale stihli mnohem víc. Tak příjemný a ničím nerušený poslech!

S Petrem už se známe hodně dlouho. Pokud mě paměť neklame, tak už téměř dvacet let. Než jsem Petra Nového poprvé potkal, měl jsem trapně za to, že muzea jsou ty nejnudnější místa na světě a lidi, co v nich pracují na tom nejsou o moc líp, spíš naopak. V dnešní době, kdy se většina muzeí proměnila v málem zábavní park, se něco takového může ode mě zdát jako do nebe volající neomalenost, ale – ruku na srdce – tenkrát to v muzeích vypadalo přece jen trochu jinak. O to větší ale byl můj úžas, když jsem v jabloneckém Muzeu skla a bižuterie narazil na Petra, který tam už dlouhé desítky let působí jako hlavní kurátor. Ne kulátor, jak se mi povedlo je váženou pozici přejmenovat hned na začátku podcastu… Jeho poutavé příběhy o Jablonci první poloviny dvacátého století byly na hony vzdálené tomu, co jste mohly dočíst všude jinde. Nudné výčty všemožných letopočtů, národnostních nesvárů a třídního boje tak najednou v jeho podání vystřídaly konkrétní lidské osudy, které byly natolik zajímavé, že by se bez dnes bez váhání dostaly na přední stránky novin, resp. začátek vašeho feedu. Nic z toho si přitom Petr nevymyslel, všechno měl poctivě nastudováno z nekonečných hodin, které strávil po všemožných archivech. Petr ale zdaleka není jen ponořený v historii. Má také velkou zásluhu na tom, že věhlas a renomé jabloneckého muzea sahá daleko nejen za hranice našeho regionu, ale i celé země. A také autorem desítek knih a odborných publikací, díky kterým se toho dozvíte o sklu a bižuterii, ale také třeba dějinách Jablonecka, opravdu hodně. Takže pokud jste se v muzeu ještě nebyli podívat, určitě to co možná nejdřív napravte. Ale ještě předtím si poslechněte náš podcast. Příjemný poslech!

Každý, kdo byl aspoň jednou v Liberci, určitě viděl Ještěd, zoo a podle všeho bohužel asi i Babylon. Ale určitě taky nápis SAON. Jenže zatímco o těch prvně jmenovaných jste už slyšeli úplně všechno, o autorovi čtyř písmen, které se jsou k vidění na celé řadě míst našeho drahého města, nevíte vůbec nic. Samozřejmě s výjimkou pár zasvěcených a těch, co čtou můj blog, kde před pár lety vyšel Saonův profil. Sebelepší článek ale nikdy nenahradí možnost slyšet Saona vyprávět na vlastní uši. A to se děje právě teď, v novém dílu podcastu. Ještě lepší by bylo, kdybyste mohli Saona vidět, ale to se podle všeho nikdy nestane. Když o tom tak přemýšlím, Saon je vlastně takovej libereckej Banksy. Ale se spoustou dalších, neméně fascinujících přesahů, ať už se jedná o lezení na komíny (do sbírky mu chybí už jen ten nejvyšší v Kazachstánu) nebo prolejzání starých domů a továren. To všechno dokumentuje a komentuje na svém Facebooku, který rozhodně stojí za vaši pozornost. Stejně tak jako výstavy, na kterých jsou k vidění Saonovy obrazy, fotografie nebo instalace. Fascinující je také jeho záliba ve starých autech. Pamatuju, jak dlouho brázdil ulice Liberce ve letité Škodě 105. Jednou mi k tomu řekl: „Jsou to krásný, voňavý stroje, ve kterých nejste jen pasažéři, co ho ovládají jen volantem, ale pořád ještě řidiči, kteří jsou nedílnou součástí každého takového stroje. Když otevřeš kapotu moderního auta, nikam se nedostaneš, vidíš jen hromadu plastu a sem tam nějaký kov. Oproti tomu u starých aut se dá vlézt až do motoru. Člověk by se tam chtěl hned nastěhovat, jak moc je to tam útulný. Všechny starý stroje mají svou duši.“ Příjemný poslech!