jizerské *ticho jizerské *ticho

Pouštěl jsem si několikrát po sobě video, na které se můžete podívat dole pod článkem, a říkal si, jak by to bylo super, kdyby všichni politici v naší zemi jednali a vystupovali stejně jako Honza Farský. Hned jsem si samozřejmě odpověděl, že je to bohapustá fikce a zároveň si připomněl, co se s Českem během posledních let stalo a kam směřuje. Takže se z té počáteční euforie stala hodně rychle zase depka, ze které už člověk pomalu neví, kudy ven. Ukazatel se ale na malou chvíli přece jen objeví. 8. a 9. října jsou parlamentní volby a my máme po čtyřech letech zase šanci pokusit se natočit tenhle stát zase správným směrem. A zatímco pro Starosty byl v minulých volbách hlavní cíl se do parlamentu vůbec dostat, teď už hrají společně s Piráty o mnohem víc. Mohli by volby vyhrát nebo aspoň získat tolik hlasů, aby se bez nich žádná příští vláda nemohla obejít. Poslední průzkumy tahle očekávání dost krotí, ale kdo by v téhle zemi věřil průzkumům… Ve finále to je jen a jen na nás. Dát svůj hlas lidem jako je Honza, který do puntíku naplňuje všechny moje představy, jak by měl vypadat politik. Mám za to, že o jeho práci se všeobecně ví. Ať už se jedná o jeho návrh a následné přijetí zákona o registru smluv, neutuchajícím boji za zrušení nezákonných exekucí nebo snahu o decentralizaci státní správy a přesun některých úřadů z Prahy do regionů. Nebo o jeho úspěšném, osmiletém starostování v Semilech, které začalo v jeho 27 (!) letech. O tom, že bylo tak trochu jiné, než na co jsme běžně zvyklí, svědčí i akce z roku 2011 Aby malé město nebylo maloměsto, v rámci které pozval do Semil Tomáše Sedláčka, Václava Cílka, Adama Gebriana a Janu Kosteleckou, aby městu poradili, jak z něho udělat lepší a hezčí místo k životu. O tom všem, a ještě spoustě dalšího, jsme si s Honzou povídali v novém díle podcastu. Tak příjemný poslech a nezapomeňte jít volit!

Už to jsou víc než tři roky, co sklářská designérka Michaela Spružinová způsobila v Liberci doslova a do písmene pozdvižení na vsi. Její výstava Herpés ve vitrínkové Galerii Ahoj Nazdar Čau, kterou najdete na zdech Kina Varšava, rozpálila některé naše počestné spoluobčany natolik doběla, že žádali její okamžité odstranění. Tehdejší liberecká radnice tyto hlas(y) vyslyšela a přikázala příběh thajského transsexuála a evropského sexuálního turisty okamžitě odstranit. Sluší se podotknout, že pár dnů na to byl zákaz radnicí odvolán, ale to hlavní se už stalo. Nic vám totiž neudělá větší reklamu než právě takový zákaz. Popravdě, nebýt toho zákazu, nevšiml bych si výstavy ani já. Takže vlastně jsem paradoxně za tenhle ban víc než vděčný. Objevil jsem díky němu totiž Míšu a její dílo. A nepřestával se divit a vycházet z úžasu. Problematika sexuální identity formované spotřební kulturou vytvořená z odpadu ze skláren. Řekněte mi, co může být v dnešní době víc aktuální! Pro nás z Křišťálového údolí samozřejmě o to atraktivnější, že Míša dává sklářské tvorbě úplně nový rozměr. A pozor, v její nejnovější kolekci, kterou v premiéře představí začátkem září na víc než prestižním Bienále v Benátkách, přijde řada i na základní stavební hmotu dalšího našeho rodinného stříbra – rokajl. V reakci na nic menšího než na důmyslně komplikované polohy při domácím cvičení Kim Kardashian v době lockdownové. Ale ještě předtím, než Míša vyrazí do Benátek, zahájí výstavu v liberecké Moon Gallery, která ve Stereu při každém novém úplňku představuje zajímavé umělce z celé republiky. A jak už název výstavy MILF napovídá, i v tomto případě Michaela Spružinová plně dostojí své pověsti – glass artist, provocateur, breaking rules.

Po téměř roční pauze je tady další pokračovaní podcastů jizerské *ticho, tentokrát s naší nejlepší šperkařkou Janjou Prokić, která už pár let tvoří, sní a přemýšlí na své chalupě v Lužických horách. Stačí jedna návštěva, aby vám bylo hned jasné, že lepší místo k tomu všemu – a ještě milionu dalších věcí – prostě neexistuje. Zapomeňte na hordami turistů přecpané Jizerské hory a Krkonoše, tím pravým místem, kde chcete teď být, jsou právě Lužické hory. I když bych to vlastně takhle neměl říkat, protože hrozí, že to v dohledné době přestane platit. Ať už to ale dopadne jakkoli, nic to nezmění na tom, že všechny kolekce, které Janja zatím vytvořila, jsou hluboce ovlivněné právě přírodou. A to tak, že klidně můžu říct, že kdyby se snad můj/náš/váš guru Miloslav Nevrlý rozhodl vytvářet šperky, vypadaly by přesně tak, jako ty od Janji. Pro mě, který pár let doslova žil a dýchal pro jabloneckou bižuterii, byly šperky vždycky něčím usedlým, konzervativním, bez náboje. O to větší mám radost, že nic z toho vám nehrozí při pohledu na jakýkoli masterpiece od Janji Prokić. Takže nikoho nemůže moc překvapit, že Janja má na svém kontě x nominací a rovnou dvě prestižní ceny Czech Grand Design. Po pěti letech strávených v Srbsku jsem poslední, kdo by se v tomto ohledu uchyloval k jakýmkoli klišé, ale v případě téhle rodačky z Bělehradu si to klidně lajsnu napsat – ve špercích Janji Prokić naplno proudí a vře balkánská krev. A našinec si může jen přát a doufat, aby něco z toho gigantickýho punku přeskočilo i do jeho mírného, útlocitného a často k uzoufání nudného středoevropského já. Možná částečný návod k tomu objevíte i v novém podcastu – tak příjemný a ničím nerušený poslech!

„A opravdu si chceš kazit svůj podcast politikou?“ Přesně tak reagoval Martin, když jsem se ho zeptal, jestli by nechtěl se mnou nahrát podcast. Popravdě řečeno, ani mě by před nějakými sedmi lety nenapadlo, že bych někdy chtěl mít dobrovolně cokoli společného s politikou nebo dokonce s politikem. Pak jsem ale potkal tehdy úplně nového hejtmana našeho kraje Martina Půtu a nestačil se divit. Stačilo totiž jen pár minut, abych zjistil, že politik nemusí být jen arogantní strejc / teta v blbě padnoucím, umaštěným obleku, s myšlenkama a světonázorem někde v hlubokém středověku, který jen vysedává po schůzích a poslední o co mu jde, je to, jak se žije lidem kolem něho. Dneska už to možná nikomu tak nepřijde, protože právě díky Martinovi už víme, že politik může vypadat, a hlavně se chovat a jednat i mnohem jinak. Ne jako Nixon, ale jako JFK. Ne jako Trump, ale jako Obama. A že třeba nemusí poslouchat Alkehol, ale Nirvanu. V téhle souvislosti si nemůžu nevzpomenout na vyprávění Dana „Shotgun“ Morávka, který mi jednou líčil, jak mu právě Martin kdysi dávno v jejich rodném Hrádku pomáhal objevovat tu správnou muziku. Stejně jako mně a spoustě dalších lidí nejen v našem kraji pomáhal na svém příkladu objevit víru v politiku, která je především o každodenní službě veřejnosti, ale také naději a vizi do budoucna. Otázkou ale je, jestli tohle všechno je vlastně ještě pořád politika. Když o tom tak přemýšlím, tak myslím, že Martin je svým založením mnohem víc než politik pořád ten starosta z Hrádku. Člověk, který se stará. O tenhle kraj a taky o to, abychom si my tolik starat nemuseli. Tak díky za to a příjemný poslech!

Ať se vám to líbí nebo ne, kulturní a společenská úroveň života v Liberci stojí a padá doslova na pár lidech. Mezi takové lidi už víc než dvě desetiletí zcela jistě patří Martin Fryč. To, jak jsou takoví lidé nepostradatelní, bohužel ale často zjistíte až ve chvíli, kdy zvednou kotvy a opustí naše drahé město. Pevně doufám, že se Martin k něčemu takovému nechystá. Už dávno legendární knihkupectví, které na samém začátku 90. let založil jeho táta, by zdaleka nebylo tím jediným, o co bychom v takovém případě přišli. Pokud aspoň trochu Martina znáte, tak dobře víte, jak obrovský a hrdý je to patriot. A jak moc ho trápí neblahé věci, které se s Libercem tu a tam, ale vlastně docela často, dějí. Martin je všechno, jen ne vaše klasická představa o knihkupcovi. Čím víc Martina znám, tím víc jsem přesvědčený o tom, jak velký je to pankáč. Moje první setkání s knihkupectvím Fryč se datuje do konce 90. let, kdy to široko daleko bylo jediné místo s rychlým internetem. To v době vytáčeného připojení, kdy jste si dobu strávenou na internetu museli měřit stopkami, nebylo zrovna k zahození. A už vůbec ne ve chvíli, když jste si chtěli nahrát dvouhodinový set z Essential Mixu. To, co dneska zní jako naprosto banalita, se tehdy rovnalo téměř cestě na Měsíc. Tehdy jsem také potkal Martinova tátu, který mě svým naturelem dost často připomínal legendární Bernarda Blacka z britského seriálu Black Books. Pokud nějakou záhadnou náhodou tuhle klasiku o svérázném knihkupcovi neznáte, víc než vřele doporučuju! Každopádně od té doby mi bylo hned jasné, že knihkupectví a antikvariát Fryč je místo, které dalece přesahuje hranice našeho regionu. A potvrdili se to i ve chvíli, když jsem vydal svého autorského průvodce Lieberec. Ani ve snu by mě totiž nenapadlo, že by někdo mohl dát knížce takový support jako právě Martin. Příjemný a ničím nerušený poslech!

Už to bude minimálně dvacet let, co mi tvorba Jaromíra 99 dělá soundtrack mého života. Nikdy nezapomenu na chvíli, když jsem poprvé viděl trailer Jeseníky k filmu Alois Nebel. Vzpomínám si, jak jsem si ho pouštěl neustále dokola a nepřestával mě fascinovat. Kromě Miloslava Nevrlého ještě nikdy nedokázal vystihnout Sudety líp než právě Jaromír Švejdík. A každý, kdo někdy byl v Jeseníkách nebo spíš Altvatergebirge, dobře ví, že to jsou stokrát víc Sudety než naše Jizerské hory. Opuštěnější, divočejší, neúprosnější. Ale to zdaleka není všechno. Stejně nezapomenu na chvíli, když jsem poprvé slyšel refrén „Třeba na sever“ z asi největšího hitu skupinu Priessnitz, kterou v roce 1989 nezaložil nikdo jiný než Jaromír. Priessnitz v remixu Ecstasy of Saint Theresa a videoklipu Tomáše Luňáka možná dost dobře předvedli nejzásadnější českou písničku. Minimálně teda pro mě. Jmenuje se V samotách. Sluší a patří se samozřejmě zmínit Kafka Band, bez obav nejlepší audiovizuální podívanou, jakou tahle země kdy zažila. Nemluvě o aktuálním klipu Jiu Jitsu Frau, který pro Kafka Band natočila Tereza Srbová. Je toho zkrátka strašně moc, za co Jaromírovi vděčím, a vlastně si bez jeho tvorby nedokážu moc představit svůj život. Takže vám musí být jasné, že jsem neváhal ani na minutu, když přikývl na náš podcast a vydal se za ním přes půl republiky do Jeseníků, kde už od března žije, tvoří a chalupaří. Nemluvě o tom, že v Zámeckém pivovaru Albrecht ve Frýdlantě je právě k vidění výstava jeho ilustrací Jaromír 99 Pod Zámkem. God bless Frýdlantsko Franze Kafky a Kubu Žáčka! Takže jistě chápete, že toho bylo víc než dost, o čem jsem se s Jaromírem 99 v nejnovějším podcastu potřeboval bavit. Užívejte!