Na periferii Mira Košťálková

V prvním bonusu jsme se s Mirou bavily o ní, jejím podnikání a vztahu ke komunitě.
Teď jsme si ale povídaly o Braníku a našem vztahu k němu.

Rozebíraly jsme vaše reakce na otázky, které jsme vám v průběhu druhé série pokládaly na Instagramu: Co byste v Braníku rádi změnili, co vám tady chybí nebo co máte na Braníku nejraději. Bavily jsme se také o dalších komunitních projektech, jako jsou Knižní malotrhy, koncerty pod hvězdami, filmová promítání a nové výstavy.

Hostka tohoto dílu byla jedna z nejúspěšnějších a nejuznávanějších českých spisovatelek současnosti, dramatička, performerka a scénáristka Petra Hůlová. Povídali jsme se o tom, jaké to bylo vyjet ve dvaceti letech do Mongolska, o tvůrčím procesu o tom, jaké to bylo dostat nejvyšší možná ocenění za prvotinu a jak je to potom se srovnáváním a očekáváním, když je laťka nastavená tak vysoko.

Jaká je daň za úspěch, jak se vychází z bezpečné ulity a proč cití pevnou půdu pod nohama až po sedmé knize.

Bavili jsme se o její poslední knize Poslední karta, která je autofikcí, o románu pro mladé čtenáře Liščí oči, o hře Macocha a hře Řevnice, ulice slepá, kterou můžete vidět v divadle Alfred ve dvoře.

O tom, jakou roli hraje politika v našich životech, o horním a dolním Braníku a o tom, proč je Braník romantickou periferií.

Rozhovor s Petrou Hůlovou a na konci i pár slov s její dcerkou Irmičkou, která byla ve studiu celou dobu s námi.

Dneska byl mým hostem jazzový kytarista, skladatel a držitel čtyř hudebních cen Anděl David Dorůžka. David je krásný příklad toho, že když děláte to, co milujete, promítne se to i v kvalitě vaší práce. David patří k nejlepším jazzovým hudebníkům nejen u nás, ale široko daleko. Hrát na kytaru začal už v dětství. V 17 dostal stipendium na prestižní americké Berklee College of Music odkud se vydal hrát do New Yorku.

Bavili jsme se o umění improvizace v hudbě, o rovnováze mezi radostí a disciplínou, která dává hudbě hloubku, a také o tom, že k hudbě není nutné mít hudební teoretické znalosti, stačí ji pouze cítit.

O tom, že samotná škola není někdy zdaleka tak důležitá, jako všechno vedle ní, jaký je rozdíl mezi americkým a evropským jazzem a o tom, jaká je v Polsku dlouhá tradice hrát a poslouchat kvalitní jazz.

Že už neplatí rčení Co čech, to muzikant, ale systém našich Základních uměleckých škol nemají ve světě obdoby a že když chceš, aby tvá hudba bavila ostatní, musí primárně bavit i tebe.

Z dnešního dílu budou mít velkou radost všichni nadšenci nejen tramvajové pražské dopravy, protože mým hostem je Jan Šurovský, technický ředitel povrchového provozu pražského dopravního podniku a od roku 1994 i řidič pražských tramvají.

Povídali jsme si o tom, jaké byly jeho začátky coby řidiče tramvají a jak moc je nepříjemné, když si špatně přehodíte vyhybku. Jakou jedinou zimní kalamitu pamatují pražské tramvaje a proč je pražská hromadná doprava tak unikátní.

Také jsme si popovídali o tom, jak nevděčná práce je dělat jízdní řády a proč je krásné, když spolu, na jednom místě mohou fungovat tramvaje, auta i chodci, jako je tomu na pražském Andělu.

Honza nám též prozradil, od kdy se na pražské letiště svezeme trolejbusem a jak dlouho budeme čekat, než se trolejbusem svezeme i v Braníku.

V dnešním díle jsem si povídala s Pavlínou Saudkovou. Moc se mi líbí, že Pavlínu nemohu zařadit do jedné škatulky profesí, ale jak sama o sobě říká v rozhovoru, není definována jednou věcí. Takže ve zkratce - Pavlína je novinářka a spisovatelka, zakladatelka a ředitelka nadačního fondu Be Charity. Pracuje také pro divadlo, které miluje, a stejně tak fotografování. Je také mamou tří dětí a otužilkyně.

Povídali jsme si o tom, jak skvělé je chodit na dlouhé pochody po Šumavě, jak se dá meditovat v ledové vodě a jak na to, když v ní chcete vydržet 67 minut. Proč fotí jen "krásné věci" a skutečné okamžiky. Také jsme si popovídali o tom, proč vydala knihu rozhovorů o terapii, která není sprosté slovo, ale cesta k sobě.

Zajímalo mě, proč založila nadační fond Be Charity a jak se během 15 let své existence měnil. A samozřejmě jsme se nevyhnuli tématu české štědrosti a solidarity, která se projevila nejen v těžkých dobách pandemie.

V tomto díle jsem si povídala s branickým zubařem Prokopem Stralczynským. Prokop je majitelem zubařské ordinace Depurate, kterou si budete pamatovat podle toho, že má ve znaku obrázek malého Prince, na kterou můžete natrefit v ulici Bezové naproti mateřské školce.

Povídali jsme si o jeho začátcích v ordinaci, proč se stal zubařem a co všechno musí vlastně zubař v dnešní době udělat, aby si otevřel svoji vlastní praxi.
Jaké je vlastně být zubařem i podnikatelem v jednom a co všechno se o člověku může zubař dozvědět z jedné jeho návštěvy.

Zajímalo mě, co je pravdy na tom, že za špatný chrup může genetika, proč se lidé obecně bojí zubaře a jak s takovými pacienty pracuje právě Prokop Stralcynský.
Mimojiné uslyšíte, proč je důležité s dětmi chodit na prohlídky už v raném věku a proč jsou tak důležití zubaři-údržbáři.

Jak vlastně vypadá klasický prokopův den v ordinaci a ho v práci zaručeně naštve?