CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR „Když to nedokážete říct jasně, sami tomu nerozumíte,“ říká novinář a moderátor Daniel Stach, který za třináct let v Hyde Parku Civilizace udělal rozhovor se čtyřiačtyřiceti nositeli Nobelovy ceny. O své práci nemluví jako o výkonu, ale jako o řemesle, které stojí na disciplíně, přípravě a neustálém hledání toho, co může posunout dál. „Já to chci rozdrbat do mikročásteček, abych našel, co se dá zlepšit a posunout hranice,“ popisuje a dodává, že je podle něj lepší učit se z úspěchu než z chyb. Zároveň přiznává, že důvěra diváků je závazek i tlak: lidé mu posílají zdravotní zprávy svých blízkých, prosí o rady a dokonce i o to, zda by „nešlo zařídit, aby letadlo letělo níž“. „To je příliš velká důvěra,“ říká s tím, že se snaží diváky vždy alespoň nasměrovat tam, kde jim mohou pomoci. V rozhovoru mluví o tom, jakou roli v jeho práci hraje pochybnost a pokora. „Já vím, že jsem ten blbější. A vždycky budu ve srovnání s těmi lidmi,“ říká o vědcích, se kterými mluví. Otevřeně popisuje, jak přemýšlí o vlastním sebevědomí - a proč si ho musí „dovolit“ mít po dobu rozhovoru, aby pak mohl rozmontovat každou chybu. S velkým díkem mluví osvé rodině: „Mě vychovávali v tom, že když něco chceš, tak si za tím jdi. A pak neseš následky,“ říká s tím, že by si své rodiče nemohl vybrat lépe. A zároveň s obdivem mluví o pohledu svých dětí na svět, který ho nutí vracet se k tázavému pohledu na svět. „Je to skvělé! Ptají se: Proč nemá vítr ruce?“ cituje jejich otázku, kterou považuje za dokonalý příklad způsobu myšlení, který člověka někam posouvá. Daniel Stach vypráví i o momentech, kdy se dostává na okraj vlastních možností - třeba o setkáních s přeživšími holokaustu, které ho zasáhly mnohem víc, než čekal. Popisuje, co s ním udělalo vyprávění o tom, že když se dětem nevešlo číslo na předloktí, „vytetovali ho na nožičku a pak je poslali do plynu“. A také příběhy matek, které volily smrt spolu se svými dětmi místo přežití bez nich. „V okamžiku, kdy máte malé děti, to vnímáte úplně jinak,“ říká. Přiznává, že takové rozhovory ho dokážou „vysát“ na několik dní a mluví i o tom, proč tyto výpovědi natáčí vždy mimo studio, v prostředí, kde se lidé cítí bezpečněji - a kde se jejich paměť otevírá jinak než před kamerami. Co znamená pochybovat správně? Jak vypadá práce s hosty těsně před rozhovorem - v několika minutách, kdy se rozhodne, jakým směrem se celý rozhovor otevře? Proč je lepší přiznat, že něčemu nerozumíte? A proč je nejnebezpečnější, když lidem začne vadit lež? I o tom je rozhovor s Danielem Stachem.
