300 episodes

Dobrodružství poznávání

PepikHipik Pepík Hipík

    • Education

Dobrodružství poznávání

    Dagmar Skálová

    Dagmar Skálová

    Na Dagmar Skálovou se v roce 1949 s žádostí o spolupráci obrátila důstojnická odbojová skupina vedená majorem Prokešem a právníkem Borkovcem. Dagmar Skálová spolu s Jiřím Navrátilem a Jiřím Řehákem zapojila starší skauty, kteří měli působit jako spojky a zajišťovat zásobování a lékařské ošetření. Vojáky však pravděpodobně už od začátku sledovala tajná policie a v den akce postupně celou skupinu, včetně asi stovky skautů, pozatýkala.

    Zadrženým skautům se zejména pomocí morseovky podařilo domluvit na stejné výpovědi, tedy že v ulicích Prahy hráli noční bojovou hru. Během vyšetřování se Dagmar Skálová chovala velmi statečně a všechnu vinu brala na sebe. Předpokládala, že jako ženu ji komunisté nepopraví, a tvrdila, že mladí skauti o plánech na převrat nic netušili. V procesu Skálová a spol. tak bylo nakonec obžalováno třiadvacet a odsouzeno pouze devět skautů.

    Sama Dagmar Skálová byla ovšem pro velezradu odsouzena na doživotí. „Cestou ze soudní síně mi pak povídá bachařka: »Skálová, co jste tak veselá? To jdete domů? « Já na ni, že ne, že mám doživotí. Nevěřila mi. A já přitom myslela na kluky z našeho skautského střediska, na ty, kteří snad ve stejné chvíli odcházeli domů,“ vzpomínala později Skálová.

    Druhý nejvyšší trest, dvacet let, byl udělen Jiřímu Navrátilovi, později dlouholetému starostovi Junáka, třetí Františku Falerskému, patnáct let. „V organizaci převratu jsme byli někde na konci, za což tresty byly úplně jiné. Ale z propagačních důvodů potřebovali udělat skautskou protistátní skupinu, kde na prvním místě musela být Dagmar Skálová, která to organizovala, a já jsem byl její zástupce. Takže ona dostala doživotí a já jsem dostal dvacet roků,“ popisoval Jiří Navrátil, zesnulý před dvěma lety.

    Celý pokus o převrat vyústil v pět politických procesů, v nichž padlo šest rozsudků smrti. Manžel Dagmar Skálové, skautský vedoucí Karel Skála, dostal trest ve výši čtyřiadvaceti let.

    Z doživotního trestu strávila Dagmar Skálová ve vězení dlouhých šestnáct let a nepoddala se ani tam: roku 1956 patřila do skupiny politických vězeňkyň, které napsaly protestní dopisy o porušování lidských práv v tehdejším Československu generálnímu tajemníkovi OSN. Kvůli tomu se jí také netýkaly amnestie na začátku 60. let, propuštěna byla až v roce 1965.
    Za svůj životní postoj založený na skautských ideálech svobody, demokracie a odpovědnosti vůči svému okolí byla Dagmar Skálová v roce 1997 vyznamenána Řádem Tomáše Tomáše Garrigua Masaryka.

    Celkem bylo během komunistické totality odsouzeno na 600 skautů a skautek, tisíce byly vystaveny šikaně, jedenáct zaplatilo cenu nejvyšší.

    Dagmar Skálová i Karel Skála skautovali nejdříve v Plzni a později v Praze, kde založili středisko Šipka.

    Rozhlasový dokumentární medailon o někdejší politické vězeňkyni a významné české skautce Dagmar Skálové v rámci cyklu Zapomenuté portréty.


    Autor rozhlasového dokumentu: filmový historik Petr Slinták
    Zvuk: Josef Kačírek

    • 11 min
    Zdeněk Peška

    Zdeněk Peška

    Zdeněk Peška se narodil 9. května 1900 v Praze a vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlovy univerzity. Následující pobyty ve Francii v letech 1924-25 a v Americe dále prohloubily jeho vzdělání. V poměrně mladém věku byl Zdeněk Peška jmenován profesorem univerzity v Bratislavě a děkanem právnické fakulty, kde mohl působit až do roku 1938.

    Pro politickou dráhu Zdeňka Pešky je podstatné, že od roku 1921 byl členem Československé sociálně demokratické strany. Po okupaci Československa se pamětník navíc zapojil do odbojové činnosti. Byl však záhy zatčen a v roce 1941 odsouzen na 15 let odnětí svobody. Vězněn byl v Praze na Pankráci a v několika německých žalářích. Krátce po osvobození obnovil své členství ve straně a zastával funkci předsedy Sdružení sociálně demokratických právníků. Od října 1945 do května 1946 byl poslancem Národního shromáždění, působil na právnické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1947 se stal členem sboru expertů pro vypracování nové ústavy.

    Po únoru 1948 se Zdeněk Peška zapojil do protikomunistických aktivit. Vedle politického směřování Československa a potlačování svobodných práv nesouhlasil se sloučením sociálně demokratické strany s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. Již v květnu se sešel s některými představiteli mateřské strany, aby diskutovali o jejím dalším směřování a činnosti v nových poúnorových podmínkách. Později společně vytvořili ilegální Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, který se snažil navázat spojení s exilovými představiteli československé politiky. Krátce nato byl však Zdeněk Peška zatčen.

    V červnu 1949 měl proběhnout politický proces s představiteli sociální demokracie nazvaný původně Peška a spol. K němu nakonec nedošlo a místo toho se zatčený stal jedním z obžalovaných v připravovaném procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Odsouzen byl na 25 let odnětí svobody.

    O jeho zapojení do monstrprocesu, který proběhnul v červnu roku 1951, rozhodlo plánované rozšíření souzených osob o představitele dalších politických stran. Tomuto začlenění napomohly schůzky mezi ním a Miladou Horákovou na faře ve Vinoři u Prahy v září 1948. Zástupci politické opozice zde jednali o možné spolupráci sociálních demokratů, národních socialistů a strany lidové. Představitelé stran se dohodli na dalších informačních schůzkách. Užší sblížení stran či případné sloučení pod tlakem událostí však odmítli.

    Po zatčení všichni obvinění prošli trýznivým vyšetřováním a přípravou na inscenované soudní přelíčení. Zdeněk Peška byl vyšetřovateli považován za neposlušného, což potvrdil podáním zmateční stížnosti, neboť mu obžaloba, stejně jako ostatním, nebyla předložena písemně, ale pouze neúplně přečtena. Zdeněk Peška byl v rozsudku, který mu přiřknul 25 let žaláře, označen za stoupence pravého křídla a buržoazního elementa, který pracoval proti sjednocení dělnické třídy. V českých a slovenských kriminálech si někdejší politik odseděl devět let.

    Přes pokusy o obnovu procesu a revizi rozsudků v roce 1968 byl pamětník plně rehabilitován až v roce 1990. Někdejší politický vězeň zemřel zkraje takzvané normalizace: 26. října 1970 v Praze.

    Zdeněk Peška patřil díky své vědecké erudici a společenskému rozhledu k předním osobnostem československé demokratické politiky. Humanistický světonázor profesora právních věd formoval především masarykovský étos a sociálně demokratické principy.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupracovali: historik Martin Tichý, historik Pavel Horák a zvukový mistr Josef Kačírek

    • 12 min
    Radovan Procházka

    Radovan Procházka

    Radovan Procházka se narodil 11. května roku 1927 v rodině velitele Hradní stráže T. G. Masaryka, ruského legionáře, podplukovníka Vladimíra Procházky. Od dětství miloval vážnou hudbu, chtěl se stát operním zpěvákem. Za války se zapojil do odboje, po osvobození a otcově tragické smrti nastoupil z úcty k jeho památce na vojenskou akademii. Roku 1950 sloužil Radovan Procházka jako operační důstojník u hodonínské posádky. Spolupracoval s vojenskou skupinou, která předávala informace na Západ. V roce 1951 byl zatčen, brutálně vyšetřován v takzvaném domečku na Hradčanech a poté odsouzen k 15 letům vězení. Radovan Procházka prošel jáchymovskými a také příbramskými vězeňskými tábory, kde se roku 1954 přidal k tzv. nudlové aféře, která vypukla kvůli špatné stravě - těžce pracující vězňové se vzbouřili, když dostali k jídlu pouze nudle. Jako údajného organizátora vzpoury ho pak odsoudili na dalších 12 let. Od soudu Procházku eskortovali do Leopoldova, na svobodu se dostal teprve roku 1964. Našel si práci jako kulisák v Národním divadle, po pádu komunismu působil v různých funkcích ve zpravodajských službách: v roce 1990 ve vedení BIS, pak jako ředitel rozvědky ÚZSI a od roku 1993 jako šéf vojenské rozvědky. Za zpravodajskou činnost od února 1993 do dubna 1994 byl vyznamenán řádem Legion of Merit (Řád prezidenta USA). V roce 1997 obdržel Řád bílého lva IV. třídy. Měl hodnost generálporučíka ve výslužbě. Radovan Procházka zemřel 25. června roku 2020.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupracovali: badatelka Klára Pinerová a zvukový mistr Josef Kačírek

    Další informace k osobě Radovana Procházky na webu Paměť národa

    • 12 min
    Innovation Heroes Vol. II - Jak se inovuje v Praze?

    Innovation Heroes Vol. II - Jak se inovuje v Praze?

    Innovation Heroes Vol. II - Jak se inovuje v Praze?

    Zajímá vás, jak technologie zlepšují život v hlavním městě? Jak umělá inteligence podporuje přirozený tep metropole? Jak se díky datům budeme v budoucnu v Praze pohybovat? Jak vznikají a jak se realizují nápady, které posouvají metropoli do budoucna? Jaké novinky můžeme čekat a jak se do inovačního procesu zapojit?

    Záznam diskusního setkání, kde se ptáme našich hostů na nejnovější inovace, které se v Praze dějí..

    Diskuse proběhla 23. 11. 2021 v Kampusu Hybernská v budově A ve 3. patře.

    Hosté:

    – Jaromír Beránek, Hlavní město Praha

    – Petr Suška, Operátor ICT

    – Bob Kartous, Pražský inovační institut

    – Lenka Kučerová, prg.ai

    Moderátor:

    – Tomáš Studeník, Insane Business Ideas

    • 1 hr 33 min
    Vojtěch Jandečka

    Vojtěch Jandečka

    Vojtěch Jandečka se narodil 3. října 1914 v Neurazech u Nepomuku.  Vyrůstal v rodině malorolníka a stejně jako rodiče byl po celý život praktikujícím křesťanem. Poté, co v roce 1936 odešel do Prahy studovat práva, byl činný v katolických studentských organizacích a po německé okupaci se zapojil do protinacistického odboje.

    Po smrti Jana Opletala pracoval na přípravách jeho pohřbu, který se díky účasti tisíců studentů stal manifestací odporu proti hitlerovské okupaci. Odplatou nacistů byly ruzyňské popravy, zavření vysokých škol a internace stovek mladých lidí v koncentračním táboře Sachsenhausen. 

    Z koncentračního tábora byl Jandečka propuštěn v roce 1942.

    Ve dnech českého národního povstání v květnu 1945 organizoval bojové  skupiny studentů nejen v Praze, ale i v jiných městech. Po osvobození působil při zakládání organizace studentů vězněných po 17. listopadu  1939. Tato angažovaná skupina se jasně postavila za myšlenky prvorepublikové demokracie. Vojtěch Jandečka byl činný i v  československé straně lidové.

    Po únoru 1948 došlo ke změnám nejen v ústředí čs. strany lidové, ale  vyměněno bylo i vedení organizace studentů perzekvovaných nacisty. I  když Vojtěch Jandečka musel odejít jako první, ve svých politických  aktivitách neustával. Na podzim osmačtyřicátého roku svolal ke svému  příteli, salesiánskému faráři, na faru do Vinoře u Prahy tajnou schůzku.  Doktorka Milada Horáková na ni přizvala další demokraticky smýšlející  osobnosti z nekomunistických stran.

    Podle Jandečkova vyprávění nešlo o přípravu spiknutí, ale o přátelskou  besedu a výměnu názorů. Akce však nezůstala utajena a Jandečka byl v lednu 1949 obviněn, že inicioval vznik ústředí protikomunistického  odboje. O několik měsíců později byl pro údajnou velezradu odsouzen na dvacet let odnětí svobody.

    Po vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti a v Praze byl vězněn na Borech a  v jáchymovských táborech. Tam onemocněl tuberkulózou páteře a v kritickém stavu byl převezen na Mírov, kde se nacházelo zvláštní  nemocniční oddělení. Vězeňská anabáze Vojtěcha Jandečky však  pokračovala. Následovala Ilava a Leopoldov.

    Po podmínečném propuštění na amnestii v květnu 1960 se Vojtěch Jandečka  vrátil domů. Jen s velkými obtížemi našel místo ve skladu Družstva klempířů. Krátce nato byl však spolu s dalšími jedinci znovu zatčen pro  údajnou přípravu obnovy křesťansko-demokratické strany. Městským soudem v  Praze byla jeho činnost kvalifikována jako „podvracení republiky“ a dr.  Jandečka byl odsouzen k dalším čtyřem letům odnětí svobody a dokončení  trestu prvního. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu mu byl na žádost  rodiny koncem roku 1964 zbytek trestu prominut. Do té doby Vojtěch  Jandečka strávil v nacistických a komunistických žalářích 18 let.

    Během pražského jara doktor Jandečka navštěvoval vysoké školy a vedl  kampaň za rehabilitaci studentů vyloučených z politických důvodů. Ač těžce nemocen, nedbal rad přátel, aby šel do důchodu, a ani po roce 1969  nepřerušil politickou práci. Stále se scházel s pamětníky z koncentračního tábora a psal směrnice, jak pracovat v ilegalitě. Věděl,  že pádu komunistického režimu se sice nedožije, ale stále se tomu snažil napomáhat.

    Polistopadové soudní rehabilitace se pamětník nedočkal. Zemřel uprostřed  práce 28. července 1973 v nemocnici Na Františku. Za svou aktivitu a účast v národním odboji obdržel vysoké vyznamenání od prezidenta Edvarda  Beneše. V roce 1994 Vojtěchu Jandečkovi udělil Český svaz bojovníků za  svobodu vyznamenání Za věrnost in memoriam.

    Autor: Petr Slinták

    Spolupráce: historik Michal Pehr a zvukový mistr Josef Kačírek

    • 12 min
    František Kuchař

    František Kuchař

    Příběh politického vězně Františka Kuchaře z cyklu dokumentů ZAPOMENUTÉ PORTRÉTY.

    František Kuchař se narodil 23. 6. 1918 v Čerčanech do rodiny poštovního  úředníka. Byl žákem tamní obecné školy a měšťanskou školu navštěvoval v  nedalekém Benešově. Poté se připravoval jako učeň na budoucí povolání  holiče. Nejprve pracoval jako pomocník v pražských holičstvích a na  konci 30. let se vrátil do Čerčan a vstoupil zde do sokolské organizace.  Za 2. světové války vypomáhal při stavbě tzv. protektorátní dálnice.  Poté byl nuceně nasazen na práci na území nacistického Německa, odkud  ovšem utekl. Podařilo se mu uniknout též z dalšího pracovního nasazení  na okupovaném polském území a v době květnových událostí pracoval na  ruzyňském letišti.

    Po skončení války František Kuchař převzal holičskou živnost v Čerčanech  a z příjmů z živnosti podporoval matku. František Kuchař měl též dva  mladší sourozence a nevlastního bratra Jířího Matouška. Po únoru 1948 si  dosud politicky neorganizovaný Kuchař podal přihlášku do KSČ, kam byl  přijat jako kandidát. V místní odbočce se však téměř neangažoval. V roce  1949 mu jeho zákazník z holičství nabídl členství ve „velké protistátní  ilegální organizaci.“ Také jeho nevlastní bratr se zapojil do činnosti  proti novému režimu. Protistátní organizace na Čerčansku měla nést název  „Věrni zůstaneme“. Jiří Matoušek, jemuž bezpečnostní orgány přisoudili  vedení této skupiny, zastával před únorem 1948 funkci tajemníka České  strany národně socialistické pro okres Jílové u Prahy. Po únorových  událostech byl však ze strany vyakčněn.

    Činnost ilegální organizace na Čerčansku byla podle Státní bezpečnosti  napojena na širší síť obdobných skupin na Vlašimsku, Kutnohorsku,  Kolínsku a Čáslavsku. Jejich rozkrytí měla za úkol rozsáhlá „Akce  Janovice“. V rámci ní proběhlo větší množství soudních procesů, které  zahrnovaly stovky obžalovaných. Vyšetřovací spisy StB v souvislosti s  „Akcí Janovice“ jim dávaly za vinu přípravu státního převratu,  shromažďování zbraní či plánování sabotážních akcí. Je přitom  pravděpodobné, že do koordinační činnosti byli infiltrováni pracovníci  Státní bezpečnosti.

    František Kuchař byl zatčen v lednu roku 1950 v Českých Budějovicích,  kde měla organizace „Věrni zůstaneme“ navázat nové kontakty se dvěma  důstojníky letectva. Hlavní líčení v procesu „Matoušek a spol.“  s  celkem 25 obžalovanými se konalo před Státním soudem v Praze koncem  října roku 1950.  František Kuchař byl žalován dle zákona č. 231/48 za  pokus o rozvrácení lidově demokratického zřízení a vyzvědačství. Soud mu  vyslovil trest odnětí svobody v trvání 22 let. V případě Jiřího  Matouška byl trest ještě o tři roky delší. Dále byla Františku Kuchařovi  vyměřena finanční pokuta ve výši 10.000 Kčs, konfiskace jmění, ztráta  živnostenského oprávnění a ztráta čestných práv občanských na 10 let.  Trest odsouzenec nastoupil ve věznici Plzeň-Bory. V roce 1951 byl  přemístěn do Tábora nucených prací Vykmanov II, na pracoviště třídírny  uranové rudy. Tento tábor měl mezi mukly přezdívku „likvidační“. Vězněn  byl také ve Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl v květnu 1960 na  podmínku. Odsouzenci tedy zbyla nadpoloviční většina trestu. V dalších  letech pracoval u státní železnice a po roce 1989 se stal členem  Konfederace politických vězňů. František Kuchař zemřel 4. 6. 1997.

    Cyklus autorsky připravuje Petr Slinták ve zvukové režii Josefa Kačírka. Na rozhlasovém medailonu Františka Kuchaře odborně spolupracoval  badatel Jaroslav Vaňous. Archivní ukázku natoč

    • 12 min

Top Podcasts In Education

You Might Also Like