Echo Podcasty Echo Media

Kniha mizí. Napříč západním světem klesá počet knihoven i knihkupectví, stále více bytů se obejde bez regálů na čtivo. Tento posun měl dramatickou předehru: dvacáté století se občas nazývá stoletím zničené knihy. Jen během Druhé světové války bylo v knihovnách zničeno na 75 miliónů svazků.

Že mizí fyzické knihy, neznamená, že lidé nečtou. Především ve Spojených státech jsou populární elektronické knihy. Ale to, jestli čteme fyzickou nebo elektronickou knihu, je zásadní, alespoň takto mluví ne nepřesvědčivé studie. A nakonec to nejspíše sami víme. Když čteme fyzickou knihu, zpravidla odkládáme telefon, aspoň na chvíli se odpojujeme. Když čteme e-knihu, klikáme i mimo stránku. Zatímco dříve se četlo zleva doprava, dnes se čte diagonálně: z levého horního kraje do pravého dolního. Stránky tedy skenujeme.

Tím přicházíme o schopnost toho, co výzkumníci označují jako deep reading, hluboké čtení. V čem může být problém? Zmíněná dovednost je považována za souznačnou se sebekontrolou a stojí na ní osvícenecký pojem člověka. Moderní subjekt je čtenář. Třeba německý sociolog Andreas Reckwitz má za to, že se dnes proměňujeme ze čtenářů v uživatele. Co odlišuje uživatele od čtenáře? Uživatel volí mezi obsahy, ale čtenáři je přisuzována moc být svobodný. Předností takového člověka-čtenáře není to, že zná odpověď na otázku, ale že je schopen samu otázku změnit.

Přesto by bylo předčasné vyhlašovat konec civilizace tak, jak ji známe. Je totiž třeba zvážit, že málokdy, nejspíše nikdy, se nečetlo tolik jako dnes. Člověk se topí v písmu. Moderní západní společnosti, v nichž převládá sektor služeb, stojí na čtení a psaní. Ať už jste úředník, politik, učitel, marketér, čtete a píšete nejspíše více než generace před vámi. I to má svůj pojem: hyper-reading. Tento typ čtení se od deep reading liší tím, že to první spočívá na rychlém zvládání informací, to druhé na sledování argumentů a děje.

Autorka podcastu Tereza Matějčková navrhuje, že je slepou cestou bojovat proti rychlému čtení. Spíše je správné poučit se z toho, jak četly dřívější kultury, třeba i ta řecká, a včlenit některé tyto aktivity do svého života. Nejde jen o hluboké čtení. V klasických jazycích je čtení synonymem pro recitování, předčítání, mluvení nahlas. Teprve v raném středověku se stalo běžné číst potichu. Nedávno přitom ukázali neurologové, jak prospěšné je čtení nahlas – člověk si přečtené řádově lépe pamatuje, navíc se lépe soustředí a textu snáze porozumí. A co teprve, když člověk někomu čte…



Kapitoly

I. Čtení hlasem civilizace? [úvod až 12:50]

II. Sumer a Egypt: Číst znamená recitovat. [12:50–23:31]

III. Platón: Pravdu nečteme, ale slyšíme. [23:31–40:06]

IV. Zrod knihtisku, hlubokého čtení a individuality [40:06–53:15]

V. Kdo čte, je podezřelý – a připraven trpět. [53:15–1:04:00]

VI. Současnost: Od hyper-reading zpět k deep-reading? [1:04:00 až konec]



Bibliografie

Aurelius Augustinus, Vyznání I–IX, přel. Jiří Šubrt, Praha: OIKOYMENH.

Naomi S. Baron, How We Read Now, Oxford: Oxford University Press, 2021.

Steven Roger Fischer, A History of Reading, London: Reaktion Books, 2003.

Helmut Hilz, Geschichte des Buches, München: C. H. Beck, 2022.

Alberto Manguel, A History of Reading (Kindle Edition), London: Penguin Publishing Group, 1996.

Bruno Patino, La civilisation du poisson rouge: Petit traité sur le marché de l’attention, Paris: Grasser, 2020.

Platón, Faidros, přeložil František Novotný, Praha: OIKOYMENH, 1993.

Andreas Reckwitz, „Kleine Genealogie des Lesens als kulturelle Praxis“, in: Katharina Raabe – Frank Wegner (vyd.), Warum Lesen. Mindestens 24 Gründe, Berlin: Suhrkamp, 2020, s

Vysoká cla, která EU uvalila na čínská auta, nemusejí být jen pokus zabrzdit cunami vozidel z asijské velmoci, která jimi válcuje evropský trh. Právě naopak. Zvyšování cel totiž funguje také jako investiční pobídka. Taková, která výrobce donutí postavit fabriky přímo v Evropě a namísto dovozu auta montovat tady u nás, často s našimi lidmi, jimž dají práci, upozorňuje analytik Miroslav Zámečník v novém Hrotcastu.

Jedním z příkladů je čínská automobilka BYD, která nedávno sponzorovala mistrovství Evropy ve fotbale. A to v Německu, které je evropskou automobilovou velmocí. Jenže BYD, jejíž zkratka znamená Build Your Dreams, si právě „dobytí“ výsostného německého území (fotbal a auťáky) zvolila za svou strategii pro vstup na evropský trh.

Čínský výrobce už ohlásil výstavbu nové továrny v maďarském Szegedu. Odborníci upozorňují, že má v Číně velké výrobní kapacity a jeho expanze do Evropy by mohla znamenat významné investice a vytvoření nových pracovních míst. A to není něco, nad čím bychom měli ohrnovat nos.

„Vysoké celní bariéry bývají často jako investiční pobídka. To je úplně přesně to, co udělali Japonci, když Honda postavila první továrnu v USA jen dva roky poté, co je Ronald Reagan donutil, aby dobrovolně omezili vývoz do Spojených států,“ zdůrazňuje Zámečník.

Některé země, jako je například Maďarsko, už přijímají opatření, aby přilákaly čínské investice do automobilového průmyslu. Orbánova vláda se snaží vytvořit prostředí pro čínské investory, což by mohlo vést k výraznému posílení maďarské ekonomiky.

„O Viktoru Orbánovi si můžeme myslet, co chceme, ale hloupý člověk to není. Dá se na něj použít citát od Machiavelliho: ,Když nemůžu nepřítele zničit, obejmu ho.‘ Jemu se prostě vyplatí Číňany obejmout,“ upozorňuje ekonom.

Zatímco cílem Evropské unie je ekologizace dopravy, vyšší clo na čínské elektromobily by mohlo žádaný proces zpomalit. Vzhledem k současným cenám elektromobilů pak mohou někteří spotřebitelé vnímat vyšší cla jako nefér opatření, které ztíží dostupnost ekologických vozidel.

Má se český autoland mít na pozoru? Která země má pro automobilky nejlepší podmínky? A co přinese další kolo obchodní války Číny se Západem? Poslechněte si další letní Hrotcast.

Jak se vláda chystala implementovat směrnici Green Dealu a nakonec z toho sešlo? Hlavní téma nového vydání podcastu Echo Porada. „Je to dílo Andreje Babiše, který Green Deal odsouhlasil v roce 2019, ale všechna opatření z balíčku Fit for 55 dojednala vláda Petra Fialy a bylo to dokonce za našeho předsednictví Evropské unii,“ říká Markéta Malá. „Je potřeba doplnit, že když Babiš Green Deal schvaloval, Petr Fiala byl tehdy opoziční lídr, od kterého by se čekalo, že na to bude upozorňovat, že to bude kritizovat. A on se tomu zcela vědomě vyhnul,“ dodává Daniel Kaiser.

V Týdeníku Echo vyšel rozhovor se skeptickým ekologem Bjørnem Lomborgem. „Sázka na obnovitelné zdroje je podle něj jednak nákladná a jednak nerealistická. Němci dosáhli snížení závislosti na fosilních palivech asi o půl procenta a tady tím tempem se k uhlíkové neutralitě dostanou v roce 2437,“ říká Kaiser.

Proč končí Lidové noviny? A končí skutečně? „Ta značka samozřejmě nezanikne, dostane se do nějaké hibernované polohy, jak to už vy minulosti zažila, a může se kdykoliv opět zjevit,“ doufá Dalibor Balšínek, který tradiční deník coby šéfredaktor vedl v letech v letech 2009 až 2013. „Ten název byl do jisté míry směšný. Velikost jim dávala tradice z první republiky a byly vším, jen ne lidovými,“ dodává Jiří Peňás.

A na závěr došlo také na americké prezidentské volby, respektive odstoupení Joe Bidena z kandidatury. Jaké šance má proti Donaldu Trumpovi Kamala Harris? „Zajímavé je, že Biden dělal vše pro to, aby Kamalu Harris co nejvíc schovával. Každý viceprezident se přitom připravuje na to, že jednou bude kandidovat na prezidenta. Ale u Kamaly Harris mi to vůbec nepřipadalo,“ tvrdí Pavel Štrunc.

Celý podcast sledujte na http://www.Echoprime.cz

Rozmazlená vyšší střední třída chce kádrovat své méně uvědomělé spoluobčany, jak mají správně žít!



Vláda odložila rozhodnutí o důležitých strategických dokumentech, skrz které mělo v Česku dojít k naplňování zelených závazků plynoucích z Green Dealu. Kabinet je stáhl z jednání jen pár dnů před tím, než měl jít dokument na vládu, řada odborníků a novinářů upozornila na to, že jejich schválení může znamenat nadměrnou finanční zátěž pro obyvatele. I kvůli tomu, že rozšiřuje systému emisních povolenek i na další, běžné oblasti života, nejen na těžký průmysl a energetiku, ale od roku 2027 i na vytápění domů a osobní dopravu. Podle ekonomky Ilony Švihlíkové se ale vláda nemůže zbavit odpovědnosti z něčeho, co přitom schválila sama. "Z toho se úplně vyvléci nemůžou. Bavíme se tady o nějakých obecních rámcích, o nějaké podpoře zelené tranzice. V první fázi velmi obecně a potom už následně velmi konkrétně."

 

Ekonomka podezírá kabinet, že bude chtít normu protlačit v době, kdy bude pozornost médií na jiném tématu. Vláda Petra Fialy se už nechala slyšet, že nepřijme nic navíc, než co schválil kabinet Andreje Babiše. Právě ten schválil Green deal, "jízdní řád" dokument Fit for 55 - tedy prováděcí dokument ke Green dealu byl ale schválen za českého předsednictví Fialovou vládou. "Pro mě bylo docela zajímavé pozorovat, jak Fialovu vládu chválil pan Timmermans, což je vždycky takový dobrý signál, že víte, na jaké straně dějin v tu době jste. Timmermans je samozřejmě fanatický zelený progresivista, takže je pozorohodné, že tak intenzivně chválil Fialovu vládu, která o sobě deklamuje, že je pravicová", upozorňuje Ilona Švihlíková. Sledujte Hrot Pavla Štrunce!

S koncem srpna přestávají na papíře vycházet Lidové noviny. Tato zpráva vyvolala větší rozruch a větší účast, než když někdy v minulosti skončil nějaký jiný deník. Kolem Lidovek panovala zvláštní aura, tady se přinejmenším v 90. letech odehrával pokus mít v češtině jeden deník evropské úrovně. Jaký po nich zůstává otisk ve společnosti? Je sen o pořádných novinách dosněn?Hosté Salonu jsou všichni aktéry příběhu LN. Vladimír Mlynář, kterého si dnes veřejnost bude pamatovat spíš jako politika nebo činitele investiční skupiny PPF, byl na sklonku 80. let členem redakce ještě samizdatových LN, které plnil svými články, pak je vyráběl a distribuoval. Dramatik a komentátor Karel Steigerwald byl výraznou tváří listu v 90. letech. Dalibor Balšínek byl jejich poslední šéfredaktor v předbabišovské éře, do roku 2013. Pavel Matocha, novinář a člen Rady České televize, do LN dodnes přispívá.

Do dalšího dílu Výprav pozval Jiří Peňás fotografku a také cestovatelku Danu Kyndrovou. Její otec v druhé polovině šedesátých let trénoval alžírské volejbalové družstvo, díky čemuž malá Dana žila několik let v této pozoruhodné zemi. Naučila se tam základům francouzštiny, kterou pak vystudovala, což se jí hodilo po jejich cestách frankofonní Afrikou. Na Alžírsko vzpomíná jako na zemi krásnou, ale také divokou, v mnohém nepřístupnou a záludnou. Oblíbila si Kabyly, drsné, ale přátelské obyvatele alžírských hor, o arabských čtvrtích, zvyklostech a pohledech na svět mluví otevřeně a bez vytáček. Pustíme se i do nitra černé Afriky, a padne řeč o tom, nač si Evropané zadělali kolonialismem. Čili Afrikou snů a skutečnosti bez pověr a iluzí.