O kultuře znásilnění a karcelárním feminismu s PJTN
Do prvního živého nahrávání podcastu Hysterie si Karolína s Magdalenou pozvaly Juditu Zdráhalovou a Kristýnu Bělíkovou z iniciativy Proč jsme to nenahlásily*i. Společně rozkrývají, co je to kultura znásilnění a jakou roli hrají v jejím udržování instituce, ať už to je rodina nebo univerzita. Kolektiv Proč jsme to nenahlásily*i za poslední roky sesbíral tisíce výpovědí obětí sexuálního násilí. Vyplývá z nich, mimo jiné, že sexuální násilí páchají v drtivé většině lidé, které známe. Ať už jde o středoškolský večírek, rodinný výlet či o běžné situace ve vztazích. Sexuální násilí a nátlak má zároveň mnoho podob. Často se v souvislosti s ním mluví o konsentu, nicméně některé situace i přes zdánlivý konsent zůstávají problematické. Podle Judity Zdráhalové jde zejména o momenty, v nichž je alespoň jeden z přítomných lidí pod vlivem návykových látek nebo kdy je mezi lidmi nerovný vztah. Například když nám druhý může zaručit kariérní postup nebo tolik potřebné kredity ve škole. Právě limity vztahů pedagožstva a studentstva jsou dodnes předmětem debat na mnoha univerzitách (vzpomeňme si třeba na seriál Pozadí událostí, který tyto vztahy vyloženě hájil, jen aby se nakonec ukázalo, že mladé studentce zemřeli rodiče a že je na svém profesorovi závislá nejen kvůli potřebným kreditům, ale také finančně). V prostředí českých univerzit se tyto problémy dnes řeší tak, že se predátorský vyučující (pokud vůbec) zkrátka odsune na jiná pracoviště. V rámci zamýšlení nad tím, co s predátory dělat, autorky s hostkami rozebírají, jakou roli na školách mají sehrávat ombuds osoby a jak se dá na pracovištích a kolektivech vytvářet bezpečné prostředí opravdu pro všechny, nejen pro někoho. Toto bezpečné prostředí podle debatujících může vzniknout pouze tak, že bude každý zodpovědný za své činy a dokáže je reflektovat. V diskuzi o kultuře znásilnění má svoje místo právě i otázka, jakým způsobem se chovat k predátorům a pachatelům násilí. Ačkoli v konkrétních případech může oběti pomoci oficiální právní systém a následné umístění člověka do vězení, hostky a autorky Hysterie vnímají také úskalí tohoto řešení. Tím nejpraktičtějším je, že v českých vězeních zkrátka není dostatek místa pro všechny pachatele sexuálního násilí. Ve vězeních také jen velmi těžko dojde k upřímné sebereflexi a změně – jde o instituce, které násilí spíše reprodukují, než že by ho byly schopné eliminovat a vytvářet pečující prostředí. O taková řešení se snaží restorativní spravedlnost, která sice není v českém kontextu zatím úplně běžná, jde ale o perspektivní alternativu trestně-právímu systému. Její součástí je například péče o oběť i komunitu, uznání zranění nebo reintegrace pachatele. O to jsou pak restorativní mechanismy důležitější v přátelských kolektivech, z nichž nechceme lidi jednoduše vyhazovat, ale spíše se snažit o bezpečné prostředí. A to i s někým, kdo v minulosti porušil naše hranice. Podpořte vznik tohoto podcastu. Bez vás to nepůjde.https://www.darujme.cz/projekt/1209879
