Procento Miloše Čermáka

Miloš Čermák
Procento Miloše Čermáka

Co byste dělali, kdyby vám v telefonu zbývalo jen poslední procento baterie? Jaká je vaše nebezpečná myšlenka? Čemu věříte, ale nejde to doložit? Na čem se s většinou lidí kolem sebe neshodnete? Rozhovory s lidmi o budoucnnosti, snech, inovacích a taky o tom, co je v noci budí ze spaní. Bude za 10 let svět lepší, nebo horší než dnes? Rozhovory Miloše Čermáka

  1. 1 DAY AGO

    Finové jsou trochu takoví Češi severu, říká velvyslanec Adam Vojtěch (254)

    Země, kde se díky svému politickému angažmá stal velvyslancem, prochází nejvýraznější změnou od konce druhé světové války. Finsko, dlouho známé svou neutralitou a pragmatickým přístupem k mocnému východnímu sousedovi, se během jediného týdne po ruské invazi na Ukrajinu rozhodlo radikálně přeorientovat svou bezpečnostní politiku. "Z neutrálního státu se stala členská země NATO prakticky přes noc," říká Adam Vojtěch, který do Helsinek přijel pouhých deset dní před začátkem války. Tato změna není jen formální - 1344 kilometrů dlouhá hranice s Ruskem je nyní zcela uzavřená, ekonomické vazby zpřetrhané a desetiletí "finlandizace" u konce. Přesto zůstává Finsko zemí fascinujících kontrastů. Je to místo, kde ministři obrany běžně odcházejí na tříměsíční rodičovskou dovolenou, kde důvěra v instituce dosahuje rekordních hodnot, a kde pozvání do soukromé sauny znamená nejvyšší projev přátelství. "Finové jsou Češi severu," cituje Vojtěch svou kolegyni, ale dodává, že míra vzájemné důvěry ve společnosti je nesrovnatelně vyšší. Rozhovor nabízí i osobní reflexi. Vojtěch otevřeně hovoří o traumatické zkušenosti z pozice ministra zdravotnictví během covidu a o tom, jak ho otcovství přimělo přehodnotit pracovní nasazení z osmnáctihodinových směn na vyváženější životní styl. "Čas některé vzpomínky zjemní," říká o covidovém období. Pozoruhodný je i pohled na finskou politickou scénu, která prochází vlastní transformací. Po éře progresivní Sanny Marinové nastupuje středopravicová vláda s ambiciózním plánem škrtů v sociálním systému. Je to další důkaz finského pragmatismu - když je třeba změnit kurz, dokážou to Finové udělat rychle a rozhodně. Na otázku o budoucnosti odpovídá Vojtěch s opatrným optimismem: zatím neví, jak se po konci mandátu (za rok a něco) bude dál ubírat jeho kariéra. Ale zdá se, že o návrat do politiky zájem moc nemá, a že ho bude spíše zajímat diplomatická kariéra. Jasně se však nevyjádřil. A globálně? Jak se bude vyvíjet svět? Bezpečnostní situace se podle Vojtěcha zhorší, ale technologický pokrok může přinést netušené možnosti. Můžeme to nazvat optimismem, byť s ručením omezeným, a zdá se, že tenhle optarný postoj docela dobře vystihuje i dnešní Finsko - zemi, která si zachovává svůj pragmatismus a optimismus i tváří v tvář dramatickým změnám světa.

    57 min
  2. NOV 12

    V Americe člověk nemůže být stydlivej, říká můj syn Vavřinec Čermák (253)

    Po deseti měsících pauzy se vrací podcast Jedno procento. Chtěl jsem začít s velkým hostem a myslím, že se mi to povedlo. Tuhle anonci napsala AI, konkrétně Claude 3.5 Sonnet: Larry Čermák patří k té zvláštní generaci, která vyrostla s internetem, ale ještě si pamatuje zvuk vytáčeného modemu. V šestnácti letech opustil Prahu kvůli basketbalové kariéře a zamířil do přísné církevní školy ve Filadelfii, kde byl často jediným bělochem v týmu. Osud však měl jiné plány - místo do NBA ho zraněné koleno nasměrovalo do světa kryptoměn, kde dnes jako CEO TheBlock řídí osmdesátičlenný tým z 77. patra nového World Trade Center. Jeho příběh je fascinující ukázkou toho, jak se mění definice úspěchu mezi generacemi. Zatímco jeho otec, novinář Miloš Čermák, si musel zvykat na to, že syn nevyrostl do role sportovní hvězdy, Larry mezitím objevoval nový svět digitálních financí. Ironií osudu se někde v jejich rodinném domě stále válí stará fleška s 2,5 bitcoiny, které otec synovi koupil v roce 2011 za pět tisíc korun - dnes by měly hodnotu pěti milionů. V době, kdy se svět potýká s nástupem umělé inteligence a geopolitickými změnami, nabízí tento rozhovor jedinečný vhled do mysli člověka, který stojí na průsečíku technologií, financí a generační změny. Je to příběh o adaptaci, odvaze změnit směr a schopnosti najít příležitost tam, kde jiní vidí překážky. A možná je to i důkaz, že někdy nejlepší investicí rodičů není tlačit děti určitým směrem, ale dát jim prostor najít vlastní cestu - i kdyby měla vést od basketbalového koše k bitcoinu. Přeju příjemný poslech. A ještě jednou AI, tentokrát s 10 nejzajímavějšími momenty, které v epizodě uslyšíte: Larry vzpomíná na své první setkání s Bitcoinem kolem roku 2011-2012, kdy mu otec koupil bitcoiny v hodnotě asi 5000 Kč (cca 2.5 BTC). Fleška s těmito bitcoiny je pravděpodobně někde ztracená v domě a měla by dnes hodnotu kolem 5 milionů Kč.V 16 letech odjel studovat do USA na Church Farm School ve Filadelfii, původně plánovaný na rok, nakonec zůstal 7 let. Škola byla velmi přísná, internátní, s povinným dress codem a zákazem opouštět areál.Na škole byl často jediný bílý hráč v basketbalovém týmu. Spolužáci často pocházeli ze složitého sociálního prostředí - někteří měli rodiče ve vězení nebo v gangu.Studoval ekonomii a finance, protože ho od dětství zajímaly peníze. Doma sbíral drobné, které rodičům vypadly z kapes.Po zranění kolene musel ukončit basketbalovou kariéru a začal se více věnovat kryptoměnám. Napsal jednu z prvních akademických prací o Bitcoinu.V současnosti je CEO firmy TheBlock s 80 zaměstnanci, která má kanceláře v 77. patře World Trade Center. Firma operuje globálně mezi USA a Asií.Diskutují aktuální vliv amerických prezidentských voleb na kryptoměny. Trump je podle Larryho pro kryptoměny pozitivnější než Biden/Harris.Larry vyjadřuje obavy z budoucího vývoje umělé inteligence - vidí ji jako potenciální zdroj konfliktu mezi velmocemi podobně jako jaderné zbraně.Zajímavý moment byl, když Larry splnil dětský slib a koupil otci Porsche (původně mělo být z NBA kontraktu, který nikdy nepřišel).Přes určité obavy z budoucnosti je Larry mírný optimista - věří, že lidstvo dokáže vyřešit problémy, které přijdou, i když cesta může být složitá.

    1h 24m
  3. JAN 2

    Češi nejsou rasisti. Ale stane se, že občas udělají nebo řeknou něco, co je mi pak líto, říká blogerka Thuy Duong (251)

    Znám ji jako milou, chytrou a ambiciózní mladou ženu. Poznali jsme se před více než deseti lety, kdy mi okomentovala fotku nedělní snídaně na Instagramu a moje žena z ní následně vymámila údajně tajný recept na nejlepší vietnamskou polévku. Ano, právě tu si Vietnamci často dávají v neděli k snídani. Dnes je vdaná, se dvěma malými dětmi. O čem sní? Překvapilo mě a taky trochu dojalo, když řekla: aby Vietnemcům bylo konečně dovoleno cítit se v Česku být doma. A když to řeknou nahlas, aby se odněkud neozvalo: vaše doma je jinde. Thuy Duong přijela s rodiči do Česka v sedmi letech, v roce 1997, a jak říká, nikdy jim za příležitost vyrůstat v Česku a Evropě nepřestane být vděčná. Mluví česky líp než vietnamsky, podobně jako spousta jiných Vietnamců v Čechách ze své generace. Cítí se být Češkou či možná ještě lépe řečeno Evropankou s vietnamskými kořeny. Loni na podzim začala asi právě hlavně s Vietnamci své generace točit podcast. Mluví v něm česky a je určen jak pro české, tak vietnamské publikum. Thuy Duong v něm  představuje své úspěšné vsrtevníky, ať už je to mladá studentka medicíny studující momentálně na Yaleově univerzitě, známá foodblogerka, anebo majitelé úspěšné pražské restaurace. Vietnamci už dávno nejsou komunitou majitelů večerek. Byť sama Thuy Duong v jedné takové večerce na severu Čech strávila kus mládí, protože její rodiče jeden obchod a také restauraci provozovali. Samozřejmě jsme o tom mluvili. I o tom, jak vypadá taková menší vietnamská svatba (nápověda: hosté se počítají na stovky), co znamená pro vietnamské podnikatele vlastnictví vozu jako Bentley nebo Rolls Royce, a jak se změnila slavná obchodní zóna Sapa a taky zda jsou Češi rasisté. Přeju vám pěkný poslech.

    1h 5m
  4. 11/20/2023

    Janek Rubeš: Doprava z letiště do centra Prahy? Nikde na světě jsem lepší neviděl (249)

    Navrhoval jsem lavičku v Central Parku nebo zastrčený bar někde na Manhattanu. Ale Janek Rubeš nakonec domluvil, že jsme mohli natáčet tenhle podcast na střeše České národní budovy na 73. ulici na Upper East Side. Což se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad, a to minimálně ze dvou důvodů. Za prvé: symbolicky jsme zůstali aspoň nohama na domácí půdě, protože sice jsme se setkali v New Yorku, ale mluvili jsme taky hodně o Česku a o Praze. A za druhé: jakkoli se “kluk z Prahy” Janek Rubeš proslavil tím, že ukazuje turistům, co všechno se může při turistické návštěvě Česka pokazit a na co by si měli dávat pozor, tak vemte klidně jed na to, že má Prahu i Česko rád.  Ostatně když je řeč o podvodných taxikářích či směnárnících, tak vždycky podotýká, že se svým kolegou věnují mnohem víc času i energie naopak tomu, aby ukázali, co všechno v Praze naopak funguje a stojí za vidění. Jejich Honest Guide by měl být pro každého turistu povinnou četbou. A asi to tak i je, máme-li soudit podle toho, jak jsou jejich videa například na YouTube populární a sledovaná. Samozřejmě jsme o tom mluvili. A taky o tom, jak Janek Rubeš přišel k polovičnímu otčímovi v New Jersey nebo jak slaví vánoce s tamními příbuznými. Dárky jim nosí stejně jako v Česku Ježíšek, nikoli Santa Claus. Což zdůrazňuji úmyslně, protože na toto téma máme v podcastu lehce vyhrocenou debatu. Ale jinak byl náš rozhovor milý a přívětivý, asi jako mimořádně teplý a slunečný podzim, na který jsme v půlce listopadu měli v New Yorku štěstí. Střechu České národní budovy, kde sídli jak náš konzulát, tak České centrum, jsme pomyslně zahřáli pár hodin předtím, než se tu konala oslava k připomenutí 17. listopadu. A kde jinde oslavit svobodu, než v Americe na střeše? Přeju vám příjemný poslech.

    1h 5m
  5. 10/22/2023

    Nebudu vás přesvědčovat, že Bůh existuje. Ale budu doufat, že to jednou poznáte, říká vězeňská kaplanka Jana Matulíková (248)

    Trochu provokativně jsem se jí zeptal, jestli Bůh náhodou není ukrytý v umělé inteligenci, kterou jsme teď jako lidé stvořili. Odpověděla, že jako věřící zastává názor, že Bůh je vševědoucí. A jak mohla poznat, AI zatím rozhodně vševědoucí není.  Každopádně, byl to skvělý rozhovor. Jana Matulíková žije v Petrské čtvrti, což je část Prahy, kterou miluju a kde jsem skoro deset let bydlel, a kde je její manžel kazatelem Církve bratrské. Seznámili se před skoro čtyřiceti lety v Brně, v době, kdy hledala cestu z osobní krize spojené s dospíváním, s takovým menším zemětřesením, a nakonec to dopadlo dobře. Tedy tak, že místo špatné partičky si našla novou, a tou byli křesťani a Bůh. Už jako matka dvou dětí a ve svobodném Česku vystudovala teologii. Ve věznicích působila nejdřív jako dobrovolnice, dnes je profesionální vězeňskou kaplankou ve Vinařicích. Nezastupuje jen svou církev, ale celou křesťanskou víru, a když je třeba, tak i nejen křesťanskou. Počítejte se mnou: z necelé tisícovky vězňů jich týdně vyhledá duchovenské služby asi deset procent, a z nich kvůli křesťanství či Bohu zase asi deset procent. Zbytek si chce popovídat. Ale Janě Matulíkové to nevadí. K její práci to patří. Říká, že si ve věznici uvědomila, jak je bible pravdivá v tom, když tvrdí, že kořenem všeho zla je milování peněz. Plus často například slabost pro drogy. Obecně by se dalo říct, že ve věznicích nejčastěji potkává lidi, kteří se nenaučili odkládat potěšení. A samozřejmě se stává, že ji vyhledají vězni, u nichž by očekávala, že je potká všude jinde než ve věznici. Ale to se stane. Do věznice se člověk dostane z mnoha důvodů, vedle chamtivosti to může být i nezodpovědnost nebo smůla. To jsou ti lidé, u nichž si Jana Matulíková v duchu říká: “Doprčic, člověče, co sem zrovna tebe přivedlo?” Bylo mi ctí, jako člověku, který nemá dar víry v Boha - a ano, vysvětluju si to tak, že Bůh neexistuje, pochopitelně - a v zemi se skoro největším počtem ateistů na světě, mluvit s ženou, která o Bohu dokáže mluvit, mile, přesvědčivě a civilně. I to je jedna z ohromných výhod toho, když děláte podcast. Potkáte lidi jako Jana Matulíková ve studiu, nikoli ve vězeňské cele. Užijte si tuhle výhodu i vy. Přeju příjemný poslech.

    1h 19m
  6. 10/14/2023

    Fotit nikdy nebylo snazší. Ale naštěstí je stále dost lidí, pro které je to i dnes velké řemeslo a umění, říká fotograf Kamil Rodinger (247)

    Děláme to automaticky a bezmyšlenkovitě. Nejčastěji mobilem, samozřejmě. Někdy si výsledek ani neprohlédneme, jindy ho vystavujeme na sociálních sítích. A chceme za to lajky. Ano, řeč, je o focení. Odhaduje se, asi velmi nepřesně, že za rok uděláne celosvětově zhruba 1500 miliard fotek. To je přibližně stejně, kolik podle jiných odhadů lidé udělali od vynálezu fotografie do uvedení iPhonu na trh v roce 2007. A do třetice, jiný odhad zase říká, že za dvě minuty dnes udělají lidé víc fotografií, než bylo vyfoceno za celé 19. století. A přesto, fotografování má v sobě kouzlo, kterému lidé stále podléhají, říká fotograf Kamil Rodinger. Profesionálním focením se stále živí, byť je to těžké. Média a žurnalistika jsou v krizi, klesá poptávka i po fotografování na zakázku. Lidé mají pocit, že dnes fotoaparáty a telefony fotí samy. Do jisté míry, v úzkém technickém slova smyslu, mají částečně i pravdu. Byť fotografování samozřejmě není jen o technické dokonalosti, ale je zároveň komplexním řemeslem i uměním . Co neklesá, je touha lidí se fotografovat naučit. Takže Kamil Rodinger více než deset let fotku učí a vede kurzy. Dříve v Institutu digitální fotografie, dnes takzvaně na vlastní triko. Na nezájem si nemůže stěžovat, jak během rozhovoru několikrát z pověrčivosti potvrdil zaklepáním na stůl ve studiu. Letos bylo Kamilu Rodingerovi šedesát, což se obešlo bez velké oslavy, ale i tak je to příležitost se za profesním životem ohlédnout. Známe se více než třicet let. Můj vztah ke Kamilovi je trochu speciální i v tom, že jsem s ním jako s fotografem jezdil po roce 1990 na svoje vůbec první časopisecké reportáže. To budete muset v podcastu přetrpět: bohatýrské vzpomínky dvou starců na doby divokého mládí. O tom všem jsme spolu mluvili: koho Kamil vyfotografoval a koho naopak nikoli, byť třeba chtěl, a dnes už ti lidé nežijí. Koho má chuť dnes fotit a ještě žije. A mluvili jsme i o tom, že ne vždy se v životě daří. A že když byla těžší doba a Kamil Rodinger si chtěl udržet vlastní ateliér, musel nějaký čas například i rozvážet nákupy na Rohlíku anebo dělat malíře pokojů. Když fotku milujete, není co řešit. Přeju příjemný poslech.

    1h 4m
  7. 10/06/2023

    Každé dítě kreslí krásně. Než ho pak ve škole zkazí výtvarná výchova, říká výtvarník Pavel Beneš (246)

    K současnému umění je skeptický. Má rád výtvarníky své generace, o těch mladších nemá moc valné mínění. Ani o jejich tvorbě. “Nikdo nechce říct, že král je nahatej a že to stojí za prd,” říká Pavel Beneš, třiašedesátiletý výtvarník a grafik. Mimochodem, své generační souputníky zná takzvaně na vlastní kůži. Nebo by se dalo říct, že je má i pod kůží. Na pravé paži má totiž tetování podle devíti návrhů současných výtvarníků, mimo jiné Petra Síse, Zdeňka Lhotského či Jiřího Davida. Na levé má pak tetování podle návrhu svých rodičů, rovněž výtvarníků. Poznali jsme se počátkem devadesátých let v časopise Reflex, kde pracoval jako grafik. Udělal mi v roce 1991 velmi netradiční svatební oznámení, vypadající jako složenka. Pro mladou generaci: to byly takové papírky, které lidem chodily do schránky, a oni s nimi a s penězi pak zase museli chodit na poštu. Mluvili jsme s Pavlem Benešem o tom, proč už neběhá a proč ani neučí na vysoké škole, jakkoli obojí byly jeho dvě velké vášně. Na obojí má jednoduchou krátkou odpověď: přestalo ho to bavit. Ale umí to i dlouze vysvětlit, a to si poslechněte v našem rozhovoru. Má přitom titul docent, ale i na něj se dívá s nadhledem. “Až se právníci a doktoři dozví, že absolventi uměleckých škol mají stejné tituly jako oni, ale některým jejich získání zabralo tak asi dvacet minut, budou nejspíš rozladění,” říká. Povídali jsme si o mnoha věcech: že své umění představil i na benátském Bienále, byť jen po dobu asi třiceti minut a anonymně. Že má v uchu dvě náušnice, a to už od roku 1987. Plus bonus pro ty, kteří budou poslouchat až do konce: dozvíte se, jaké prášky vám zajistí smíření se světem a štěstí. Byl to místy prostě hodně boomerský rozhovor. Můj host v něm nadával na mladé, trochu i na umělou inteligenci, ale vše samozřejmě v milém a tolerantním duchu. Míru sarkasmu a ironie si doplňte sami, a to jak v tomhle textu, tak především v našem rozhovoru. Moc mě to bavilo a doufám, že bude i vás. Hezký poslech.

    1h 28m

Ratings & Reviews

5
out of 5
3 Ratings

About

Co byste dělali, kdyby vám v telefonu zbývalo jen poslední procento baterie? Jaká je vaše nebezpečná myšlenka? Čemu věříte, ale nejde to doložit? Na čem se s většinou lidí kolem sebe neshodnete? Rozhovory s lidmi o budoucnnosti, snech, inovacích a taky o tom, co je v noci budí ze spaní. Bude za 10 let svět lepší, nebo horší než dnes? Rozhovory Miloše Čermáka

You Might Also Like

To listen to explicit episodes, sign in.

Stay up to date with this show

Sign in or sign up to follow shows, save episodes, and get the latest updates.

Select a country or region

Africa, Middle East, and India

Asia Pacific

Europe

Latin America and the Caribbean

The United States and Canada