Oba jeho dědečkové byli komunisté, sám shodou okolností prožil dospívání v Moskvě druhé poloviny osmdesátých let, a dnes patří k nejrespektovanějším zahraničním reportérům. Začínal v Nově, ale od roku 2006 působí v zahraniční redakci České televize. Byl jejím prvním zpravodajem na Blízkém Východě. Tam jsme se také seznámili, když jsme při jedné z mých návštěv Tel Avivu zašli v roce 2016 na pivo. Nedávno oslavil osmačtyřicáté narozeniny, vlastně den před natáčením našeho podcastu v Knihovně Čermáka a Staňka. Cítí už krizi středního věku? Je potetovaný, má dlouhé vlasy a jezdí na motorce … ale to všechno prý už dávno. Povídali jsme si o tom, co nás oba baví a považujeme za důležité: o žurnalistice i válce, o lásce a nenávisti, dětech a o tom, jak vidí budoucnost. Co odpověděl? To se dozvíte. Přeju příjemný poslech! A jako bonus si můžete přečíst článek, který jako vždy podle přepisu podcastu napsala AI (Claude 3.7 Sonnet). Jakub Szántó: Mezi válečnými zónami a mýty o objektivitěRenomovaný válečný zpravodaj otevřeně hovoří o své cestě světem konfliktů, židovské identitě a budoucnosti Blízkého východuV pražské knihovně Čermák Staněk se rozléhá smích. Jakub Szántó, jeden z nejrespektovanějších českých válečných zpravodajů, právě popsal svůj první televizní vstup. Tehdy mladý reportér předstíral telefonát do pouštní telefonní budky a z obrazovky komerční televize znělo jeho slavné "Hello, Charlie". Dnes, o více než dvacet let později, sedí před publikem jako ostřílený veterán, který přežil bombardování v Gaze, pašoval alkohol v lahvičkách od ústní vody a vyjednával s muži ozbrojenými kalašnikovy na desítkách checkpointů.Szántóva cesta začala neobvykle - v Moskvě pozdní sovětské éry, kam se v devíti letech přestěhoval s matkou učitelkou. "Nosili jsme bledě modré pionýrské košile, ne bílé jako ostatní, a naše rudé šátky byly krásné lněné, ne ty jejich hnusné oranžové z uměliny," vzpomíná s úsměvem na dětské projevy vlastenectví v cizí zemi. Bylo mu třináct, když se vrátil do Československa, které se mezitím změnilo ze socialistického na raně kapitalistické. "Všichni poslouchali muziku a já poslouchal Hurvínka na kazetách. Četl jsem Rasputina a myslel, že je to Saturnin," popisuje kulturní šok, který zažil. "Když někdo mluvil o Cimrmanech, myslel jsem, že jsou to nějací sousedi. "Do světa novinařiny vstoupil náhodou. Vystudoval mezinárodní teritoriální studia, získal doktorát z moderní historie prací o českém fašistickém časopisu Vlajka, a nakonec skončil v roce 1999 v televizních novinách. "Jediná moje kvalifikace byla, že jsem studoval něco, co se týkalo mezinárodního dění, a měl jsem nějaké jazyky," přiznává. Jeho vyprávění o začátcích v TV Nova odhaluje absurditu mediálního světa devadesátých let. "Chtěl jsem zachraňovat svět, dělat reportáže o hladovějících dětech v Africe," říká. "A nakonec jsem dělal zvířecí tečky na konci zpráv." Za každou vážnou reportáž o převratu v Zimbabwe musel natočit několik zpráv o Pamele Anderson a jejích údajně umělých tělních partiích. Přesto se mu podařilo postupně vybudovat pozici respektovaného zahraničního reportéra. V roce 2006 přešel do České televize, kde zůstává dodnes. "Zahraniční redakce České televize je větší než řada celých redakcí v menších novinách," říká s hrdostí. "Obsluhuje celý svět a dělá to, co má - poskytuje kontext, ve kterém by lidé měli zprávy vidět. "Když Szántó mluví o své práci válečného reportéra, je překvapivě střízlivý. "Drtivou většinu času je to hrozná nuda. Logistika, přesuny, mluvení s blbci, dávání jedné gumážky za druhou." Přesto se mezi těmito okamžiky skrývají zážitky, které stojí za to. Jeho kniha "Za oponou války", za kterou získal řadu ocenění, nabízí pohled do zákulisí práce válečného zpravodaje. Je pravdivá zromantizovaná představa válečného zpravodaje, který každý večer skončí v hotelu na baru, láme do sebe panáky a pak má divoký sex s produkční z turecké televize? “Na Blízkém východě to tak není. Proto vždycky chceme bydlet v křesťanských čtvrtích - protože tam je ten bar," říká s úsměvem. Szántó, sám židovského původu, strávil pět let jako zpravodaj na Blízkém východě. Své židovství nepovažuje za překážku objektivity, naopak kritizuje tuto představu jako předsudek: "Je zajímavé, že se u Žida automaticky předpokládá, že nebude k Izraeli kritický, ale když přijede Ian Pappé nebo vydá knihu Noam Chomsky, nikdo to neřeší." V souvislosti s vydáním své nové knihy "Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh" nabízí střízlivý pohled na možná řešení: "Gaza je palestinská a měla by být základem budoucí palestinské státnosti. Problém je, že po 7. říjnu 2023 se Hamásu podařilo jediné, a t definitivně zabít mírový tábor v Izraeli." Když přichází řeč na současnou geopolitickou situaci, Szántóův tón se mění. Mluví o znepokojení nad směřováním světa po nástupu Donalda Trumpa do čela americké administrativy. Zvlášť ho děsí Trumpova politika vůči Rusku a Ukrajině. Přesto si zachovává jistou dávku optimismu. Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá bez zaváhání: "Bude lepší." Ve svých 48 letech se Szántó dál věnuje reportování ze světových konfliktů, jezdí na motorce, chodí na metalové koncerty se svými syny, a přitom píše knihy, které pomáhají pochopit složitost světa. Je to muž mnoha rozporů - válečný reportér s doktorátem z historie, otec a dobrodruh, Čech i Žid, skeptik i optimista. "Písmácká sousedská tradice od Národního obrození pořád žije," říká na závěr. "Jsou věci, které nejsou hezké, ale furt je docela proč být hrdý na to, že jsme Češi."
