Galerie osobnost‪í‬ Seznam Zprávy

Jan Hrušínský, pokračovatel slavného hereckého rodu, vede už dvacátým rokem pražské Divadlo Na Jezerce. Bez grantů a státní podpory se těší zájmu diváků i odborné kritiky. A občas udělá zkušenost i s některým z politiků.
„Jedna z nejdůležitějších věcí u divadla je nenechat se otrávit. Učím se to celý život. Vždycky mě to někam srazí, když vidím nějaký podvod nebo nekalost z míst, kde to nečekáte,“ říká Jan Hrušínský v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Jelikož provozuje soukromé divadlo, které je v nájmu v budově v majetku Prahy 4, komunikaci s lidmi zvolenými do obecního zastupitelstva se nevyhne. Zároveň se potkává i s politiky, kteří bývají mezi hosty jeho představení.
„Jedna z věcí, které jsem zdědil po tátovi (Rudolfu Hrušínském, pozn. red.), je jistá přímost v tom, co si myslím. Což není úplně dobrá vlastnost. Takže někdy to říkám, jak to cítím, a nepřináší mi to úplně ten kýžený výsledek, ke kterému bych došel, kdybych se choval diplomatičtěji. K nám do divadla chodí celá řada politiků a musím říct, že jsem mezi nimi poznal řadu velmi slušných lidí, většinou z řad senátorů, ale i mnoho politiků z jiných míst. Ale poznal jsem taky mnoho lumpů a zlodějů a lidí, se kterými bych si nepodal ruku.“
V rozhovoru Jan Hrušínský zmiňuje případ, který mu sebral šest let života a kdy mu hrozilo, že divadlo postihnou velké finanční nesnáze.
„Bylo to někdy kolem roku 2010, kdy mně byla akciovými společnostmi městské části ukončena bez mého vědomí smlouva na dodávky plynu. Přestože ve smlouvě s městskou částí jsem měl napsáno, že mám povinnost si zajistit dodavatele energií sám. A začaly se mi vracet zálohy. Měl jsem tehdy dodávky od Pražské plynárenské. Platili jsme asi 350 tisíc ročně za plyn, což byla cena odpovídající ceně na trhu. A v té době mi přišel návrh dodatku ke smlouvě, že nám plyn bude dodávat jiná akciová společnost a že zálohy budou 270 tisíc měsíčně, což je zdražení o tisíc procent.“
Jan Hrušínský na to odmítl přistoupit a platit. Najal si právníka a šest let vedl bitvu s vedením městské části. Ačkoliv přesně ví, kdo z radních tuto situaci vytvořil, jeho jméno dnes zmiňovat nechce. Je rád, jak spor nakonec skončil: „Městská část to vyřešila tak, že mi platbu odpustili. Dokonce jsem se stal v té době čestným občanem Prahy 4,“ dodává Hrušínský už s hořkým úsměvem.
Divadlo Na Jezerce se některými tituly na repertoáru hlásí – slovy svého ředitele – k apelativnímu divadlu, jak jej definoval v 60. letech režisér a dramaturg Divadla Na Zábradlí Jan Grossmann. U Jana Hrušínského hráli například hru o bratrech Mašínových nebo představení Ze života Čapka, dramatizaci úspěšného německého románu Už je tady zas! o fiktivním probuzení Adolfa Hitlera v současné, populismem nasáklé společnosti anebo taky původní hru Matěje Balcara Občan první jakosti. Ta si utahuje ze zažitých předsudků, rasismu a xenofobie a taky ze schopnosti hlupáků vybrat ve volbách toho nejlepšího.
„Někdy kolem roku 2012 jsem začal mít dojem, že se jako společnost trochu vracíme před listopad 1989. S nástupem tehdy zvoleného prezidenta (Miloše Zemana, pozn. red.) se mnoho věcí začalo obracet a zpochybňovat,“ říká Jan Hrušínský. „Mám takový dojem, že jsme se v těch posledních osmdesáti letech nenaučili svobodně žít, zacházet se svobodou. Naučili jsme se přežívat, to umíme velmi dobře.“
Že by si svými politickými názory rozhněval publikum, se nebojí. Sál v divadle bývá zpravidla vyprodaný – za dvacet let existence divadlo navštívilo na 1,5 milionu diváků. Své politické názory Jan Hrušínský neskrývá, naopak je často zveřej

Nejpopulárnější česká zpěvačka, držitelka více než dvaceti Českých slavíků, se rozhodla pro několik zásadních změn ve svém životě a kariéře. Promluvila o nich v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„To, že se něco děje, musí cítit každý empatický člověk. Já to neumím pojmenovat, ale jsou dny, kdy mám sevřené hrdlo a mám pocit, že se mnou něco kroutí. Všechny ty věci, které lidi rozdělujou. Všechny ty informace, které nás děsí. Ty, které námi manipulují a odvádí nám myšlenky tam, kde není dobře. Pryč od toho! Takže já jsem se rozhodla dělat v divadle jenom hezké věci a jezdit za lidmi, u kterých mám pocit, že mě potřebujou,“ říká Lucie Bílá v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Lucie Bílá se na vrcholu popularity drží už tři dekády. Svého prvního Slavíka v kategorii zpěvačka získala v roce 1996, od té doby jich přibylo dalších dvacet. Jestli zvítězí i v roce letošním, se dozví při zítřejším vyhlašování výsledků.
„Na úspěch asi není žádný klíč. Možná – být tím posedlá, neuhnout, i když vám lidi mydlí schody, i když se vám spousta věcí nepovede. Naopak - kdyžtak z toho udělat záměr. A nespokojenost sama se sebou je pro mě hnací motor,“ vysvětluje svou dlouhodobou přízeň u posluchačů.
Na začátku devadesátých let, v období spolupráce s autorskou dvojicí Ondřejem Soukupem a Gabrielou Osvaldovou, ji mnozí kritici považovali za průkopnici moderní populární hudby. Při zpěvu neváhala i křičet, v textech písní se nevyhýbala ani sexu či drogám. Ty doby jsou dávno pryč.
„Myslím, že kdybych byla pořád takový provokatér, jako jsem byla před třiceti lety, tak teď už bych byla trapná. Omlouvám se těm, kteří by mě chtěli vidět v té kontroverzi doteď, ale já bych to dávno nepřežila,“ říká ve velmi otevřeném rozhovoru.
Z Lucie Bílé se už před časem stala popová diva, hvězda velkých muzikálů, megastar vyprodávající velké haly v Česku i na Slovensku. Do toho se dlouhá léta netajila svými politickými názory. Nezapomenutelná je například její podpora Václavu Klausovi coby lídrovi ODS před volbami v roce 1998, před jedenácti lety zase otevřeným dopisem vyzývala poslance ke schválení církevních restitucí.
I takové akce jsou pro ni už minulost. „V té době to bylo správně. Co jsem tehdy udělala pro pana prezidenta Václava Klause, nebylo politické gesto, ale bylo to lidské gesto. Cítila jsem, že se dějou nespravedlnosti, které mi strašně vadily. Teď si můj čas, moji energii ani moje jméno nikdo nezaslouží a asi bych to už neudělala. Nebudu se do toho pouštět. I kdyby mě mučili, už vám neřeknu, koho budu volit, protože to opravdu rozděluje. A já chci dělat lidem radost. To neznamená, že bych se bála, ale už vidím věci jinak. Můj úkol je teď jiný.“
Jak říká, „doba je nemocná, napnutá, všichni jsou v takové zvláštní křeči. A citliví lidi to musí strašně těžce nést.“ Své politické názory si nechává už pro sebe.
Další změnou je, že opouští velké koncertní haly. Letos, po patnácti letech, odešla i z Hudebního divadla v Karlíně, kde měla hlavní role ve velkých muzikálech (Carmen, Sestra v akci, Addamsova rodina), a plně se soustředí na hraní a produkování her ve svém Divadle Lucie Bílé v Praze poblíž Karlova mostu.
„Velké koncerty, to je pro mě krok zpátky. Mám ráda takové, kdy je opravdu lidem v sále vidět do očí a můžu je obejmout svou energií, která je ve velkých halách nepřenositelná. Takže malá městečka, malé vesnice a lidi, kteří by do Prahy nikdy nedojeli, to je pro mě.“
V létě vyrazila poprvé na turné s kapelou Čechomor. I

Mluvit o smrti a o tom, co nás možná čeká po životě, dokáže jeden ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana i ve svých 87 letech s humorem. Píše o tom i povídky a básně. A do toho je pořád i aktivním hercem.
„Nejnovější vývoj této civilizace jako by smrt chtěl popřít. Popřít něco, co je neodvolatelné a čeká na každého. To je přece nesmysl. O smrti se má mluvit, má se o ní přemýšlet, ať už je to tak, nebo onak. Buď se to dozvíme až tam někde, anebo se nedozvíme nic. A spadla klec. Ale máme vědět, že každý z nás je konečný. Jak se ta smrt blíží a je neodvratná, tak se tím asi zabývám ještě víc než kdysi,“ říká s úsměvem na tváři Miloň Čepelka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Za své zásluhy v oblasti kultury získal letos 28. října medaili od prezidenta Petra Pavla. „Jsem rád, že byli všichni kluci okolo mě taky rádi,“ reagoval na ocenění Čepelka. Mezi jeho nejbližší se už skoro 70 let počítá i Zdeněk Svěrák, s nímž se v roce 1954 potkal na vysokoškolských studiích. Později spolu působili v armádní redakci Československého rozhlasu, kde poprvé vznikl nápad rozvíjet příběhy mystifikační postavy Járy Cimrmana, a společně také v roce 1967 stáli u zrodu divadla.
Nyní v rozhovoru Miloň Čepelka mluví mimo jiné o zlomových okamžicích z roku 1968, své životní chybě (vstup do KSČ), zákazu veřejného působení v dobách normalizace i fenomenálním úspěchu divadla, které má dodnes beznadějně vyprodáno. Zároveň také předpovídá, že po odchodu jeho a Zdeňka Svěráka divadlo skončí.
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Bývalá ombudsmanka, právnička a signatářka Charty 77 Anna Šabatová se během krátkého působení v konzultačním sboru prezidenta republiky Petra Pavla pro výběr ústavních soudců musela zabývat i kandidáty se „stíny komunistické minulosti“.
„To je téma, které nemám nějak zvlášť v oblibě. Každý se nějak vyrovnává sám. A společnost taky přijímá nějaká opatření,“ říká Anna Šabatová na otázku, jak se česká společnost vypořádala s minulostí před rokem 1989 a proč se tak intenzivně řeší ještě 34 let poté.
Otázky padly během rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Anna Šabatová, oceňovaná bojovnice za lidská práva, se letos na jaře podílela na návrhu, aby prezident republiky ústavním soudcem jmenoval soudce Vrchního soudu Roberta Fremra. Teprve po jeho schválení v Senátu se na povrch dostaly informace, že Fremr před listopadem 1989 vynesl více než sto odsuzujících rozsudků nad lidmi, kteří se rozhodli opustit komunistické Československo.
„Přiznám se, že to množství mě zaskočilo. Přišlo mi to hodně,“ říká Anna Šabatová a dodává, že je ráda, že se Fremr nakonec rozhodl na funkci ústavního soudce rezignovat.
„Kladu si otázku, jestli v něm není nějaká zvláštní přísnost a spravedlnost, která ho vlastně dobře kvalifikovala k těm dalším výkonům (po listopadu 1989 i u mezinárodního soudu, pozn.red.), a jestli se to taky nějak neprojevilo i v té minulé době,“ zamýšllí se Anna Šabatová. „My už se dneska těžko vžijeme do toho, jak ti lidi tehdy přemýšleli. On málokdo úplně přesně přizná, že mu přišlo normální, že se lidi za opuštění republiky posílají někdy do vězení a někdy dostávají podmínku.“
Právě nejednoznačnost při posuzování toho, jak a proč se kdo v minulosti choval, je důvodem, proč Anna Šabatová nemá toto téma v oblibě. Jak se chovala ona sama, proč byla na začátku 70. let odsouzena na tři roky do vězení, jaký byl její život po podpisu Charty 77 a proč se po roce 1989 nedala na politickou dráhu, i o tom mluví v následujícím rozhovoru.

Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Trojnásobná olympijská vítězka se stala světovým unikátem, když na olympiádě v roce 2018 zvítězila ve dvou odlišných disciplínách – v alpském lyžování a snowboardingu. Tím ale sportovní záběr Ester Ledecké nekončí.
„Přemýšlela jsem nad nějakým letním sportem, asi nad windsurfingem. To by bylo v létě hezké, do zimy už toho víc nenarvu,“ říká Ester Ledecká (28) v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Zní to částečně jako vtip, ale je vidět, že o tom šampionka zimních sportů vážně přemýšlí: „Chtěla bych o to usilovat. Zatím na olympiádě není ta disciplína, kterou dělám. Ale věřím, že ji tam ještě přidají.“
Windsurfingu, který ji naučil otec, muzikant a skladatel Janek Ledecký, se věnuje hlavně v letních měsících během svého pobytu v Řecku, které považuje vedle Prahy a Londýna za svůj třetí domov. Kvůli sportovním přípravám a závodům tráví většinu roku mimo Českou republiku. Na rozhovor do studia Seznam Zpráv přijela po měsíčním soustředění v Chile a kratší zastávce v Itálii, po rozhovoru hned letěla do Londýna a následně na závody do Švýcarska.
Držitelka tří zlatých olympijských medailí (2018 a 2022), dvacítky vítězství ve Světovém poháru, sedmi Křišťálových glóbů a taky titulů Sportovec roku či Sportovec desetiletí v rozhovoru mluví také o složitém vyjednávání se Svazem lyžařů ČR i o svém snu pro období po aktivní sportovní kariéře.
Jak se cítí v pětici nejúspěšnějších sportovců české historie? V čem spočívají největší výhody šampionů? Jak funguje její tým? A jakou roli v její kariéře hrála a hraje rodina? Pusťte si celé interview!
Galerie osobností. Host Jiřího Kubíka

Rozhovory šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Kubíka s významnými ženami a muži, úspěšnými v řadě oborů. Nechte se inspirovat jejich životem, dílem, názory a zlomy v kariéře.
Sledujte a poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz a ve všech podcastových aplikacích.
Audioverze rozhovorů nabízíme vždy ve čtvrtek. Psaný text a video zveřejňujeme na webu Seznam Zprávy v sobotu.

Klára Melíšková sbírá za své role už 20 let filmové ceny, ale ještě před pár lety ji trápilo, co jí řekl kolega Ivan Trojan: „To tvé herectví nemá grunt. Takhle to nemůžeš dělat.“
Jedna z nejobsazovanějších a také nejoceňovanějších českých hereček Klára Melíšková zažívá mimořádné období. Po březnovém ocenění – Českém lvu za hlavní roli asociální zdravotní sestry v televizní sérii Podezření – natočila další film a teď si dopřává období bez zkoušení a natáčení.
„Nejsem ponořená v žádné roli, mám volno, všechno mě čeká až od ledna. Je to moc příjemné období, kdy se můžu věnovat sama sobě a dělat si, co chci,“ říká Klára Melíšková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
Vědomě, ale i pod vlivem okolností – covidové karantény či zatím své nejnáročnější role – se rozhodla pro několik změn, o kterých nyní mluví.
„Před pár lety jsem si ujasnila, o co mi v herectví jde,“ říká a dodává, že v tom jistou roli sehrál kolega z Dejvického divadla: „Ivan Trojan mi asi před osmi, deseti lety řekl: ‚To tvé herectví, ono nemá grunt. Ty prostě jedeš na náhodu, buďto ti to vyjde, anebo ti to nevyjde. Takhle to nemůžeš dělat.‘ Mě se to tenkrát strašně dotklo. A trošku znejistilo. Ale zároveň jsem věděla, že má pravdu. Že to úplně přesně trefil. Od té doby jsem se začala pokoušet o to, aby to ten grunt mělo.“
Role postav, do kterých je obsazovaná, pečlivě zkoumá, chce přijít na podstatu jejich jednání, aby hrála, jak říká, „z nějaké hloubky, že všechno, jakýkoliv váš úkon nebo jednání, je vědomé“. I díky tomu ji opustila dlouholetá obava, že je špatná herečka a že to jednou praskne. Tímto strachem trpěla navzdory tomu, že už od roku 2004 získala postupně čtyři České lvy za vedlejší ženské role.
K hloubkovému ponoru do motivace jednání postavy ji přiměla i zdravotní sestra v televizní sérii Podezření. Za tu letos v březnu získala Českého lva za hlavní roli. Hrála ženu, která se s nikým nebaví, je na lidi kolem sebe protivná, nikdo ji nemá rád – a pro všechny je nakonec velmi jednoduché na ni hodit podezření, že to byla právě ona, kdo zabil pacientku v nemocnici.
„Někdy se stane, že máte takhle obrovské štěstí, že vás potká postava, která je vám blízká, které rozumíte a dokážete ji v sobě rozehrát,“ říká Klára Melíšková a vysvětluje, čím jí postava byla blízká: „Jak se nějakou část života zabývám svými strachy a svojí nedokonalostí, svými stereotypy a svými poškozeními z dětství, z mládí, tak už těm principům aspoň trošku rozumím. A uměla jsem si nacítit, kudy jí to běží, proč je taková. To je to herecké hledání.“
Hlavní téma televizní série – jak snadné a přitom ošidné je odsoudit druhé jen na základě pocitů či předsudků – mělo i pro samotnou herečku jistý terapeutický efekt.
„Taky jsem mívala – nebo občas mívám – tendence odsoudit lidi na základě prvního dojmu. Vzít to šmahem.“ Někteří kolegové z divadla si ji kvůli tomu dokonce dobírali a říkali jí „paní chytrá“. „Cítím, že jsem trošku narazila. A řekla jsem si: ‚O tomhle si popřemýšlej a radši buď někdy zticha, než něco řekneš.‘“
Velký zvrat do života i práce Kláry Melíškové – tak jako ostatních umělců – přinesla vynucená karanténa v době covidové pandemie.
Nezačala pochybovat o smyslu své práce, jak se to stalo některým jejím kolegům v Dejvickém divadle: „V karanténě jsem ocenila ten totální odpočinek. Že jsem si mohla být úplně jenom sama se sebou, protože jsem věděla, že je na tom takhle celý svět. Že vám nikde nic neuniká. Byla jsem vděčná za to, že jsem se mohla uklidnit.“
Bytostný k