Host Radiožurnálu Český rozhlas

V turisty málo prozkoumaném pralese Středoafrické republiky před vámi zvířata neustupují. Pozorovat gorily nížinné se tam Marek Žďánský vydal v době, kdy tamní park přišel o velké zvíře. „Makumba byla osobnost toho národního parku. V současné době je tam jen jedna habilitovaná skupina – to znamená zvyklá na lidi – která těm pár turistům, co ten park navštíví, vydělávala peníze,“ poukazuje ošetřovatel. Čím se v pralese, který není návštěvám příliš uzpůsoben, brodil?

Na sever za narvaly a fascinujícím pohledem na ledové stěny se kapitán Jiří Zindulka vydává plachetnicí jménem Bumerang, aby se vždy vrátil. Ač je podle něj v posádce cennější odolnost než zkušenosti, jejich absence je velkým handicapem Čechů na moři. „Když jde přímořský národ na moře, má k tomu respekt, protože od dětství slyší v rádiu a v televizi o lodích, co se potopily, o lidech, co se utopili,“ poukazuje mořeplavec. S jakou průpravou se může jachtař na vlny odvážit?

V 19 letech odcestovala do Jižní Ameriky, brala to tak trochu jako útěk před realitou rodinné tragédie. Dnes je Edita Vojtková v Bolívii úspěšnou módní návrhářkou, zakladatelkou nadace, učitelkou jógy, maminkou čtyř dětí. A napsala knihu Den, kdy jsem se poznala, která vychází v Česku. „Se sebelítostí člověk zůstává sám, protože to nikoho vlastně nezajímá. Nejlepší je, když si to v nitru vyřeší,“ říká v rozhovor s moderátokou Patricií Strouhalovou.

Co vytváří česká Společnost Agathy Christie? Kdo jsou její čestní členové? A jaké bylo pro její předsedkyni setkání s vnukem spisovatelky? „Byl strašně rád. Kdokoliv, kdo má rád jeho babičku a podporuje jí, tak to strašně oceňuje,“ říká v pořadu Host Radiožurnálu předsedkyně Společnosti Agathy Christie Jana Ohnesorg.

Od premiéru filmu Titanik uběhlo už čtvrt století. Zlomový byl ale především pro české kaskadéry, kteří se na něm podíleli. Byl to totiž jejich první velký výjezd do zahraničí. „Voda tam byla fakt studená – nějakých 18 stupňů. Když jste v ní byl hodinu, tak jste byl promrzlý i s neoprenem,“ vzpomíná Leoš Stránský, koordinátor kaskadérů, pilot a letecký akrobat

Dřinu havířů podle Josefa Chovance zakrývá obraz černých očí a hospody. Ač v té se dokážou zhádat na nože, dole je pojí pevné pouto. „To byla symbióza, že když se někomu něco stalo a bylo to nebezpečné pro toho, kdo by ho šel zachránit, tak on to riskoval. Riskoval život a šel pomoci vytáhnout kamaráda, který byl přivalen. To si myslím, že ještě existuje,“ říká ostravský horník. Jak vypadala jeho směna? A co jej do hornického stavu uvrtalo?