Host Reportéra

Reportér Magazín
Host Reportéra

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

  1. Fotbal neumím, jen hledám talenty pro Manchester City. A spisovatel nejsem, jen mi vyšly tři knihy…

    1 DAY AGO

    Fotbal neumím, jen hledám talenty pro Manchester City. A spisovatel nejsem, jen mi vyšly tři knihy…

    V noci před rozhovorem se vrátil z Chorvatska, kde navštívil půltucet fotbalových zápasů v řadě. „Na každém takovém zápase se tváříte důležitě. Předstíráte, že rozumíte kopané. Nikomu radši nic neříkáte, aby nebylo vidět, že sám moc neumíte kopnout do míče, ale snažíte se poznat, kdo z těch mladých kluků to buď umí, nebo může umět,“ říká třiašedesátiletý Milan Holub v dalším díle podcastu Host Reportéra. Jeho hlášky musíme brát s rezervou, protože je na české poměry velmi úspěšným skautem, vyhledávačem fotbalových talentů. Zaměstnává ho Manchester City, respektive společnost City Football Group, takže Milan Holub nehledá naděje jen pro slavné Citizens, ale také pro třináct sesterských klubů na všech kontinentech. Jeho hlavním regionem je Balkán, z čehož vyplývá, že nejvíce času tráví v zemích bývalé Jugoslávie. „Ale v Británii vnímají pojem Balkán rozvolněněji, takže se snažím mít co nejlepší přehled o lize české, maďarské, bulharské, gruzínské…“ Během podcastu vyjde najevo, že do balonu kopnout pravděpodobně uměl – v mládí hrával za Slavii Velký Borek, pak dokonce za Mělník. „Ale neuměl,“ brání se, „při pokusu o střelu jsem obvykle neudržel rovnováhu a upadl. Ale snažil jsem se aspoň hodně běhat, i tihle fotbaloví nádeníci jsou na hřišti potřeba. Nakonec to dokonce vypadalo, že bych mohl hrát za áčko Mělníka třetí ligu, ale v přípravném zápase jsem si zlomil lýtkovou kost, na tři měsíce dostal sádru, a tehdy jsem se rozhodl odjet do Ameriky.“ V polovině osmdesátých let bez znalosti angličtiny emigroval do USA, kde se živil mnoha manuálními pracemi. Když se pak po revoluci vrátil do rodné vlasti, podnikal, získal trenérskou licenci a v Mělníku dělal asistenta hlavního kouče. Před nějakými patnácti lety se zajel podívat na bezvýznamný přípravný zápas do Mladé Boleslavi, kde zapředl hovor s jakýmsi přítomným Němcem. Překvapivě se ukázalo, že ten muž pracuje jako skaut pro Arsenal. Milan Holub mu sdělil pár svých postřehů – a nejspíš bystrých –, protože Němec se později odvděčil telefonátem: „Nechtěl bys hledat talenty pro londýnský Charlton?“ Milan Holub chtěl, a sám by to sice zlehčoval, ale určitě se mu dařilo, protože ho později zlanařil Fulham a nakonec Manchester City: „Takových regionálních skautů má Manchester v kontinentální Evropě zhruba osm.“ Skoro každý týden vyráží Milan Holub na služební cesty. Po nocích píše na hotelu reporty ze zápasů, v nichž analyzuje schopnosti nadstandardních mladých hráčů. A ve zbylém volném čase píše knížky – vydal už tři. „Vždycky jsem hodně četl a měl chuť psát, tak si to, když mám náhodou náladu, dopřávám.“ Jeho zatím poslední, částečně autobiografický román jménem Duša(n) moja se odehrává začátkem osmdesátých let v Piešťanech i v rumunských horách. „V tom mém příběhu jsou kamarádi,“ říká Milan Holub v podcastu, „ideály, kurvy, fízlové, pravda a láska, chlast slast, hory, touha po svobodě, čest, nabroušený nůž, pád ze skály a hvězdy nad hlavou.“

    1h 28m
  2. Proč Američané 14. února 1945 bombardovali Prahu? Byl to zpackaný nálet, vysvětluje badatel

    FEB 14

    Proč Američané 14. února 1945 bombardovali Prahu? Byl to zpackaný nálet, vysvětluje badatel

    Praha tehdy zažila jednu z největších tragédií ve své historii. Byla Popeleční středa, 14. února 1945, těsně před půl jednou, když začal nečekaný a těžko pochopitelný letecký útok na město. Trval jen pár minut, ale bilance byla zdrcující – přes sedm set mrtvých a více než tisíc zraněných. Pozvání do podcastu Host Reportéra přijal badatel Filip Vojtášek, který se leteckým útokům za druhé světové války dlouhodobě věnuje. Na jaře mu u nakladatelství Academia vyjde další kniha nazvaná jednoduše Popeleční středa ‘45. „Jako kluk v osmdesátých letech jsem hodně času trávil u prarodičů v pražské Dittrichově ulici,“ říká. „Bylo to na dohled od Emauzského kláštera. Když mi bylo deset, zaujaly mě jeho moderní věže, a tak jsem se na ně ptal dědečka, ale ten mě trochu odbyl: Původní vyhořely při náletu, bylo třeba postavit nové.“ Záhadu mu o pár let později vysvětlila maminka, které bylo v únoru 1945 osm let. „A o Popeleční středě se možná podruhé narodila. V poledne měla jít na soukromou hodinu angličtiny do domu na rohu dnešních Gorazdovy a Resslovy ulice. Vyučování bylo na poslední chvíli zrušeno, tak nešla – a ten dům zasáhla bomba. Možná i tohle maminčino vyprávění mě motivovalo k detailnímu pátrání.“ Vojtášek v rozhovoru vysvětluje důvody, proč si Američané spletli Prahu s Drážďany. Zároveň ale upozorňuje, že Praha, sídlo protektorátu, byla pro spojence legitimním vojenským cílem a její obyvatelé mohli s nebezpečím počítat. „Pražané byli trochu ukolébáni tím, že sice pravidelně zažívali poplachy a nad hlavami viděli bombardéry letící kamsi nad Německo, ale město dlouho zůstávalo nedotčené.“ Vojtášek hovoří i o záhadách, které dodnes přetrvávají. Jednou z nich je opakovaná informace, že ještě na počátku sedmdesátých let bylo ve sklepení na Vinohradské třídě nalezeno 23 obětí tohoto válečného náletu. „Možná se to stalo,“ říká v podcastu, „ale i když jsem se hodně snažil, nenašel jsem zatím pro toto tvrzení přesvědčivé důkazy.“

    1h 2m
  3. Vyrůstal na třeboňském zámku, skončil mezi smažkami na Šluknovsku: Je to životní úspěch!

    FEB 11

    Vyrůstal na třeboňském zámku, skončil mezi smažkami na Šluknovsku: Je to životní úspěch!

    V jeho světě donedávna neexistoval žádný pervitin. Donedávna! Jan Hofman je skvělý divadelní herec, ale svou první opravdu velkou filmovou roli dostal až nyní, ve svých osmatřiceti letech. A hned je z toho skvělý, nečekaný úspěch – Hofman je hlavní postavou dočerna vysmažené komedieNa plech, kterou za tři týdny vidělo přes 150 tisíc diváků. „Já věděl, že má režisér Márty Pohl slušnou fanouškovskou základnu a že přijdou všichni, kteří ho mají rádi coby Řezníka. Překvapilo mě ale, jaká spousta dalších lidí chodí vyloženě kvůli filmu. Jednoduše proto, že si cení Mártyho odvážného přístupu.“ Márty Pohl má stále ještě doznívající pověst extrémisty, ale ta je dost vzdálená realitě. Například právě Jana Hofmana objevil vyloženě díky tomu, že má kulturní přehled a před deseti lety chodíval do pražského Divadla Komedie. „Hráli jsme tam tehdy jak komedie, tak i psychologická dramata, tak si všiml, že v sobě mám žánrový rozptyl, který ho baví. Když jsme se vzájemně představili, nejdřív jsem nevěděl, o koho jde, ale vzápětí mi došlo, že dělá Mártyho frky, které zbožňuju,“ vzpomíná Hofman, který je sám taky ilustrátorem. Za sebou má například práci na knizeKafe a cigárko od své kolegyně Marušky Doležalové nebo obálky k mnoha knihám novináře jménem Tuvia Tenenbom. „Až pak jsem zjistil, že to je zároveň i ten rapující týpek s maskou, prostě Márty byl a bude plný překvapení.“ Režisér Pohl mu už tehdy nabídl hlavní roli ve filmuProkopat se ven, popisujícím to nejdivočejší a nejulepenější dění v Praze devadesátých let, ale tento opus nakonec pro nedostatek financí nikdy nevznikl. „Zpětně vzato je to asi dobře,“ myslí si Hofman. „Právě po tomhle zklamání se Márty rozhodl natočitPárty Hárd, a díky jeho úspěchu nakonec mohl vzniknoutNa plech.“ Hofman je vlastně jediná zásadní postava filmu, která nepůsobí chorobně nebo šíleně. Vystudovaný ekonom se dostane na Šluknovsko mezi komunitu romských feťáků a vařičů pervitinu, takže se následující hodinu a půl hlavně všemu diví na desítky různých způsobů. I on ale například natáčel scénu, v níž musel bizarně vykonat velkou potřebu v kanceláři. „Rodiče zatím tvrdí, že na ten film radši nepůjdou,“ směje se. V podcastuHost Reportéra mimo jiné Jan Hofman hovoří právě o rodičích a o vyrůstání na třeboňském zámku, kde dělal jeho otec kastelána. „Vůbec první peníze jsem jako kluk vydělal v pokladně naší expoziceStrašidla, kde jsem dlouhé hodiny musel poslouchat hejkalovo hejkání.“ Nerad vzpomíná na víkendová rána, kdy ho nebudilo hejkání, nýbrž kejhání pávů vítajících slunce. Hofmanův otec kolem sebe začal sdružovat nadšence věnující se historickému šermu nebo tanci, a tak si jedenáctiletý Honzík zahrál během oživených prohlídek pážete Petra Voka. Bavilo ho to, ale nejprve šel na gymnázium. Bylo mu ovšem jasné, že v životě nechce dělat lékaře ani právníka, dokonce ani kastelána ne, a když v šestnácti letech zjistil, že existují umělecké střední školy, přihlásil se na pražskou konzervatoř. Opustil zámek, stal se hercem, hlavně divadelním. A jak skončil o dvacet let později, to už víme: u pervitinu. Není vyloučeno, že pokud vznikne druhý dílNa plech, bude tam muset vzhledem k dosavadnímu vývoji příběhu buď fetovat, nebo bojovat s těžkou závislostí na odvykačce.

    1h 16m
  4. Byl mistrem ve stlaní postelí, šly mu i šipky do kontejnerů s jídlem. A teď mám kapelu Čáry života

    FEB 7

    Byl mistrem ve stlaní postelí, šly mu i šipky do kontejnerů s jídlem. A teď mám kapelu Čáry života

    „Jakousi skrytou ambici, že mě muzika opravdu uživí, jsem měl naposledy kdysi před lety v Berlíně,“ vypráví v dalším díle podcastu Host Reportéra devětatřicetiletý hudebník Jan Boroš. Na klubové scéně je respektovanou osobností, získal mimo jiné cenu Anděl s kapelou Fiordmoss a cenu Apollo za debutovou desku se svým současným projektem Čáry života. Zatímco debut se jmenoval Stínítko, teď vychází deska druhá, snad ještě povedenější, a ta má název Sluníčko. Jan Boroš se v podcastu ochotně vrací do minulosti, mimo jiné právě k šesti letům prožitým s kapelou Fiordmoss v Berlíně. „Doufali jsme, že třeba dokážeme pravidelně jezdit po evropských klubech a festivalech, což jsme vlastně i dokázali. Zahráli jsme si s pár světovými kapelami, které obdivujeme, v jednu chvíli jsme prý dokonce byli blízko k tomu, aby se naše píseň dostala do nějakého filmu Mumie 3 nebo co, ale nevyšlo to. Vlastně jsem celou dobu vydělával tak akorát, abych z toho zaplatil berlínský nájem.“ V rozhovoru popisuje, jak se tehdy stal mistrem ve stlaní hotelových postelí, což byla dlouho jeho brigáda, a směje se při vzpomínce, jak sháněl jídlo buď ve slevách, nebo v případě skutečné nouze v kontejnerech s prošlými potravinami u obchoďáků. „Po šesti letech jsem zjistil, že už vlastně žádné velké ambice nemám. A že si tam připadám trochu osaměle, Berlín je podle mě město mnoha osamělých lidí. Roku 2018 jsem se přestěhoval do Prahy, založil Čáry života, poprvé v životě začal naplno zpívat. Vydali jsme desku, asi rok a půl mě to bavilo, pak už trochu míň... Teď jsem v období, kdy mě to zase hodně baví, ale lidi by na koncert měli přijít radši dříve než později, protože kdo ví, co bude za rok, já to už znám. Skládání písní a vydání desky je pro mě důležitější než potom ty koncerty. Může se stát, že za rok budu bydlet třeba v Portugalsku.“ V rozhovoru vzpomíná na dětství prožité v okolí Valašského Meziříčí: „V šestnácti jsem dělal do češtiny rozhovor s Petrem Fialou z Mňágy. Zaplatil mi dvě piva a krabičku cigaret, takže zůstává navždy mým oblíbencem.“ Mluví o tom, jak si od čtrnácti let přivydělával hraním po zábavách, o víkendech takhle trávil celé noci: „V jedné skupině jsme byli s tátou a dalšími fotříky, tam jsem vybrnkával na kytaru Olympiky a podobně. Druhou jsem měl s vrstevníky a s těmi jsme hráli věci modernější, což byli koncem devadesátek třeba Chinaski.“ V jedné překvapivé části rozhovoru hovoří Jan Boroš o tom, co si obvykle nechává sám pro sebe – jeho kapela Čáry života přišla tragicky o bubeníka a musela se s tou situací složitě vyrovnávat. Album Sluníčko má křty 4. dubna v pražském Café V lese a 9. dubna v brněnské Alterně.

    1h 17m
  5. Plyšové hrochy našim dětem do Keni raději neposílejte, ony se jich oprávněně děsí

    FEB 4

    Plyšové hrochy našim dětem do Keni raději neposílejte, ony se jich oprávněně děsí

    Už čtvrt století pomáhá Dana Feminová sirotkům a dalším chudým dětem v Keni. Hlavní těžiště její práce spočívá vedle adopcí na dálku hlavně v projektu Ostrov Naděje na ostrově Rusinga, omývaném vodami Viktoriina jezera. Se svými kolegy z Centra Narovinu a s mnoha místními i českými dobrovolníky tam postupně vybudovali sirotčinec, mateřskou, základní i střední školu, zdravotní kliniku a rybí farmu. O všem hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra, tohle je jen jeden z mnoha příběhů. „V sirotčinci jsme měli HIV pozitivního kloučka, jemuž oba rodiče na tuto nemoc brzy zemřeli. Trávil na Ostrově Naděje veškerý svůj čas, dobře a rád mimochodem bubnoval, ale když mu bylo třináct, kolegové z Keni mi volali, že se psychicky zablokoval a odmítá brát léky.“ Když Dana Feminová na ostrov přiletěla, což dělává každoročně a vždy nejméně na měsíc, okamžitě chlapce vyhledala. „Nejsem žádnou odbornicí na HIV, mojí původní profesí je učitelka v mateřské škole, ale potřebovala jsem si s ním promluvit. Sedli jsme si do trávy a on začal vyprávět, jak to je nefér, že už se narodil s takovou nemocí, a když je vlastně odsouzený k smrti, tak proč by měl brát léky. V ten moment jsem se mu svěřila s vlastním příběhem, například s tím, že jsem po rakovině. Řekla jsem mu, že umřít musíme všichni, jen nikdo nevíme, kdy to bude, a že on ještě dlouho může žít plnohodnotně, pokud se k lékům vrátí. Pak jsme oba jenom brečeli a já ho vlastně chápala. Kluci v jeho věku se už začínali koukat po holkách, ale on cítil, že má ohledně vztahů limit, a tak dále. Když jsme se vyplakali, slíbil, že léky zase brát začne. Radostně jsem se zeptala, co mu za to můžu nabídnout, a on odpověděl: Poprosil bych o linkovaný sešit do školy a o jedny nové žabky… Úplně mě to dojalo, a dojímá mě, když vidím, že ten kluk opravdu pořád naplno žije.“ V podcastu Dana Feminová hovoří například o tamní zvláštnosti, což je poměrně častá polygamie: „Historicky měla racionální důvod,“ vysvětluje. Popisuje, že je ostrov Rusinga sice pěkný, ale podmínky k životu jsou tam složité. Kromě častého výskytu HIV a malárie jsou pro místní komunitu nebezpeční například i agresivní hroši: „Na farmě jsme raději přestali pěstovat brambory, ty pro ně byly až příliš velkým lákadlem.“ Dana Feminová se hlásí k silně humanistickým myšlenkám a podle toho centrum v Keni řídí. „Jsme třeba naprostá výjimka v tom, že se v našich školách děti nesmějí fyzicky trestat,“ říká v podcastu. „Učitelé, kteří i tak ve slabší chvíli sáhnou po rákosce, ze mě pak mají oprávněný strach.“

    1h 32m
  6. Budu tátou. Nikdy se nesmím chovat jako vietnamští muži, kteří (ne)vychovávali mě, říká rapper Anki

    JAN 31

    Budu tátou. Nikdy se nesmím chovat jako vietnamští muži, kteří (ne)vychovávali mě, říká rapper Anki

    Ještě před pěti lety Anki netušil, že má nějaké umělecké vlohy, natož ambice, a teď je nominovaný na dvě hudební ceny zároveň: na Vinylu i na Apollo. Mladé české posluchače fascinuje jeho příběh, o který se postupně podělil na dosavadních třech albech. V dalším díle podcastu Host Reportéra jedenatřicetiletý Anki všechno velmi otevřeně rekapituluje. Hovoří o bezcitném otci, který žije v severním Vietnamu. „Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat, mi dával najevo, že mu mám platit za život, který mi dal.“ Hovoří i o otčímovi, který míval záchvaty agresivity. „Jako dítě jsem občas musel zakročit, abych mamce pomohl. Buď jsem hledal pomoc u sousedů, nebo volal policajty.“ Svou matku Anki miluje: „Ale vlastně bych ji skoro neznal, kdybych nemusel od dětství pracovat ve večerce. To bylo jediné místo, kde jsme si měli čas promluvit.“ Na prvních dvacet let života v západočeském pohraničí vzpomíná nerad. „Když jsem měl předloni koncert v Aši, ani jsem se nemohl procházet po městě, dělalo by se mi špatně skoro ze všech vzpomínek.“ Vzpomíná, jak trávil večery po hernách, kde si zpříjemňoval čas drogami. „Celé dětství jsem toužil zmizet někam daleko – alespoň tak daleko, abych se pravidelně nemusel vracet do večerky. Před deseti lety jsem odjel pracovat do Hamburku, kde jsem prodával zmrzlinu, potom do Švýcarska. Ale nakonec jsem pochopil, že mě snad může zachránit i Praha.“ Během covidové karantény mu kamarádi natočili první písničku s klipem, který zaujal – přeci jen, vietnamských rapperů v Česku moc nemáme. Anki začal makat, na to byl z večerky zvyklý. Dnes už si zvykl na to, že je z něj hudebník se stovkami fanoušků, ale pouze hudbou se neživí, ani s tím do budoucna nepočítá. „Na větší komerční úspěch je moje hudba příliš melancholická,“ myslí si. „A veselé letní hity dělat nechci.“ S partnerkou čeká narození prvního dítěte, a aby rodinu uživil, pracuje zároveň v bistru na pražské Letné. „Často myslím na to, že nesmím být nikdy takovým tátou, jako byli chlapi u nás v rodině. Vím, že jsem po tátovi zdědil vznětlivost. Taky mám problémy s úzkostí a panickými atakami. Proto chodím pravidelně na terapie a se všemi těmito emocemi se snažím poctivě pracovat,“ říká Anki v podcastu. „Věřím, že to je na dobré cestě.“

    59 min
  7. Jako DJ projel svět. Představa, že to budu dělat do stáří, mě ale nelákala, říká politolog Smetana

    JAN 28

    Jako DJ projel svět. Představa, že to budu dělat do stáří, mě ale nelákala, říká politolog Smetana

    V médiích často komentuje politickou situaci ve světě. Je expertem na mezinárodní konflikty, války nebo na jaderné zbraně. Na svůj aktuální výzkum získal mimořádně vysoký evropský grant. Málo se ovšem ví, že jednačtyřicetiletý Michal Smetana je význačnou osobností také v úplně jiném oboru – totiž na poli elektronické taneční hudby. Už čtvrt století si říká DJ Slater a se svým technem projel všechny světadíly. I o tom hovoří v dalším díle podcastu Host Reportéra. V rozhovoru se vrací do raného dětství ve druhé polovině osmdesátých let, kterou strávil v Pekingu. „Moje vůbec nejstarší životní vzpomínka je z tamní porodnice, kde se mi narodila sestra. Ke konci našeho čínského pobytu došlo k masakru na náměstí Nebeského klidu, zemi vládla brutalita. Možná proto je v mém uvažování o Číně dodnes zakódovaný zvláštní prvek nedůvěry.“ V pubertě se Michal zamiloval do první desky kapely Daft Punk a od svých dvaceti se na plný úvazek živil coby DJ, producent a vydavatel různých odnoží techna. „Je pravda, že jsem díky tomu projel spoustu zemí,“ přikyvuje, „ale nejde ani tak o to, že bych byl kdovíjak úžasný DJ. Spíš se nám s kamarádem začátkem století povedlo založit úspěšnou nahrávací společnost Tribal Vision Records. Vydali jsme první kompilaci, na kterou nám překvapivě přispělo hudbou i pár našich oblíbenců ze světa. Dělali jsme to pro vlastní radost a vůbec nepočítali s případným výdělkem, ale německý distributor začal cédéčka nabízet s tím, že nám pošle šest eur za každé prodané. Uplynul týden a najednou nám psali, že je všechno pryč, ať pro ně okamžitě vyrobíme další tisícovku kusů. Takhle nečekaně se to tenkrát rozjelo a nám se otevřela spousta možností.“ Když Michal Smetana dokončoval na vysoké škole obor Bezpečnostní studia, přemýšlel, kudy dál: „Ještě chvíli jsem provozoval oba své obory paralelně, ale kolem třicítky začal akademický život politologa nad muzikou vítězit. Nebylo to ani moc těžké rozhodování, protože jsem si představil, jak budu třeba i po čtyřicítce pořád ještě non-stop objíždět kluby nebo festivaly, a tahle představa mě nelákala. Už jsem věděl, že jde o poměrně osamělý život, ze kterého by navíc ve středním věku nebylo cesty ven.“ Za své někdejší rozhodnutí je dnes Michal Smetana rád, nicméně z české techno scény nikdy nezmizel – dodnes jako DJ Slater občas hraje. V podcastu se samozřejmě věnuje i rozboru aktuální politické situace. Nabízí svůj pohled na Donalda Trumpa, predikuje, jak se letos může vyvíjet válka na Ukrajině, ale hovoří například i o tom, kdy by mohl být Írán k dispozici jaderné zbraně a co to pro nás znamená. Podrobně vysvětluje, v čem spočívá jeho právě zahájený výzkum, na nějž dostal grant Evropské výzkumné rady ve výši 1,5 milionu eur: „Chceme za pomocí nejmodernějších technologií zjistit,“ říká, „jak vlastně veřejné mínění ovlivňuje spojenecké závazky v rámci vojenských aliancí.“

    1h 27m
  8. S osobní integritou je to jako s panenstvím, říká skladatel Petr Kotík: Ztratit ji můžeš jen jednou

    JAN 24

    S osobní integritou je to jako s panenstvím, říká skladatel Petr Kotík: Ztratit ji můžeš jen jednou

    Za pár dnů mu bude třiaosmdesát let, ale drží se ve skvělé formě. Dělat s ním rozhovor je radost: světoznámý hudební skladatel Petr Kotík každou chvíli překvapuje provokativní myšlenkou: „Tady v Praze vás obtěžuje na každém rohu nějaká památka,“ posteskne si například v dalším díle podcastu Host Reportéra. Petr Kotík žije převážně v New Yorku, ale když má odpovědět, je-li dnes spíše Čechem, nebo Američanem, nechce se mu. „To vůbec nevím,“ říká. „A ani o tom nepřemýšlím, protože mám odjakživa vrozený odpor k jakémukoliv nacionalismu. Nikdy jsem se o takové věci nestaral. Jsem Petr Kotík, co vyrostl v Praze, kde pak byl i vyškolen, stejně jako ve Vídni, a od šedesátého devátého roku žiju ve Spojených státech.“ Poněkud překvapivě zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí opustit Československo nebylo v žádném případě politické. „V roce 1969 začaly být problémy s koncertováním v zahraničí. Tehdy jsem si prostě uvědomil, že je mi sedmadvacet let, potřebuju někde soustředěně sedět, komponovat, hrát muziku, a nemůžu utápět život v řešení zdejšího hnoje. Šel jsem si za hudbou, za prací. Když jsem v USA potkával čerstvé emigranty z Československa, kteří se obvykle tvářili jako mučedníci, nechtěl jsem s nimi mít nic společného.“ V podcastu hovoří i o svém názoru na současné změny ve Spojených státech. Je kritikem Donalda Trumpa, svůj hlas by mu v žádném případě nedal, ale rozumí důvodům, proč byl zvolen: „Jedním z rozhodujících faktorů byla nesmyslná politická korektnost, která už Ameriku začala ovládat nesnesitelným způsobem. Zatímco Trump k tomu byl v jasné opozici, vedení demokratické strany ani trochu.“ Kotíkovy kariéry se požadavek takzvané korektnosti nemohl příliš dotknout, protože nemá žádné zaměstnání, o které by se musel bát. „Jsem nezaměstnatelný,“ uznává v podcastu. „Když jsem to někdy zkusil, hned mě vyhodili. Životem procházím s filosofií, kterou shrnul můj mentor, vědec a filosof Buckminster Fuller. Ten říkal, že když budu dělat správné věci, tak se o mě Bůh postará, což zatím funguje. Člověk jednoduše nesmí přijít o respekt k sobě samému, o svoji osobní integritu. Protože jak říkával pro změnu Ernest Hemingway, integrita je jako panenství. Přijdete o ni jen jednou – a navždy.“ V rodné Praze oslaví Petr Kotík narozeniny z toho důvodu, že o den později, v úterý 28. ledna, uspořádá Pražská komorní filharmonie mimořádný večer ve Švandově divadle, v němž se propojí skladby Petra Kotíka a jeho slavného newyorského kolegy a přítele Philipa Glasse. Koncert je už vyprodaný, Kotík se na něj těší. „Philipa jsem poznal v šedesátých letech, kdy ještě nebyl moc známý. Vlastně jsme souputníci. On je sice o pět let starší, ale zároveň začal skládat později než já, ode mě se dodnes hraje například skladba Congo z roku 1962. Vedli jsme spolu dlouhé a soustředěné rozhovory, které jsme nakonec i zaznamenávali, protože nám došlo, že máme leccos společného. Jsme například samouci, co se týče komponování. Taky jsme oba vždy měli svůj vlastní soubor, se kterým jsme coby skladatelé vystupovali, a tak dále. Rozdílné je jen prostředí, z něhož pocházíme. Glassův otec provozoval obchod s deskami a hudba, která se neprodávala, pro něj neměla smysl, do toho se Philip narodil. A já naopak vyrůstal v umělecké rodině, kde finanční zisk nikoho nezajímal. Proto skládal Glass úplně jiné věci než já, ale důležitý je jen výsledek. A já mám pocit, že umělecky jsme si měli vždycky co říct.“ Unikátní rozhovor Petra Kotíka s Philipem Glassem, vedený v New Yorku v roce 2014, vydává PKF u příležitosti úterního koncertu, a téměř dvouhodinový rozhovor Petra Kotíka s tázajícím se občas žasnoucím Tomášem Poláčkem si můžete poslechnout v podcastu Host Reportéra.

    1h 40m

About

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

You Might Also Like

To listen to explicit episodes, sign in.

Stay up to date with this show

Sign in or sign up to follow shows, save episodes, and get the latest updates.

Select a country or region

Africa, Middle East, and India

Asia Pacific

Europe

Latin America and the Caribbean

The United States and Canada