Jak to bylo doopravdy Český rozhlas

Potrestat zločince, kolaboranty a viníky za utrpení, které lidé prožili v období 2. světové války – to byl jeden z hlavních úkolů nejen pro představitele obnoveného Československa, ale i pro mezinárodní společenství. S přípravami se začalo už za války, kdy naše exilová vláda a prezident Eduard Beneš sepsali tzv. dekrety, které měly parametry poválečného potrestání definovat.

Proces, Zámek, Ortel, Topič, Proměna, Venkovský lékař, Kárný tábor či Umělec v hladovění. To jsou některá literární díla, která byla přeložena do mnoha jazyků, nenajdete kontinent, kde by nebyla vydána. Napsal je samozřejmě Franz Kafka, nejznámější spisovatel, který se v Praze narodil. Jeho mateřštinou byla němčina, v metropoli vyrostl a studoval i práva.

Bóža Modrý – tak fandové hokeje říkali hokejistovi-brankáři Bohumilu Modrému (1916–1963). Jeho popularita byla mimořádná. Hokej totiž k Česku tak nějak patří.

Čtyři dekády komunistické historie našeho státu mají na svém kontě řadu nevinných obětí, bezpráví a nespravedlností, ostatně tak jak tomu v totalitních státech bývá. Kdo není s námi, je proti nám, i takový byl slogan doby. Řada křiklavých případů ovšem v některých obdobích i samotné komunisty přivedla k rozhodnutí, že je třeba napravit alespoň něco. Procesy nazývané „rehabilitační“ měly pojmenovat nejen nespravedlnosti, ale také očistit jména odsouzených.

Na všech kontinentech najdeme české krajany, kteří zároveň s novou vlastí na svou rodnou zemi nezapomněli a naopak jí ze všech sil pomáhali. Někteří z nich se zároveň dokázali prosadit až v nejvyšších patrech světové politiky.

Nejprve to bylo chybné datum. Den osvobození a konce 2. světové války jsme slavili 9. května, tedy až o den později. Pak také chybné informace, které se týkaly toho, kdo vlastně Prahu osvobodil. Radost z konce strašlivé války se postupně dostala do soukolí propagandy. A to na několik dlouhých desetiletí.