VASIŠTHA pokračoval: Zpřetrhej pouta tužeb a nadějí za pomoci Inteligence, jež nemá omezení a je obdařena trpělivostí a vytrvalostí. Jdi dál za dharmu i adharmu, ctnost i špatnost. Je-li člověk pevně zakořeněn v poznání Já, pak i nejhorší jed promění v nektar nesmrtelnosti. Iluze projeveného světa se v mysli objeví jen tehdy, je-li pochopení zastřeno nevědomostí. Poznání Já je bez omezení, hranic či podmíněnosti, a je-li v něm člověk pevně ustálen, pak iluze a nevědomost dojdou svého konce a světlo Poznání se rozzáří všemi směry do celého světa. Potěšení smyslů nijak neláká toho, kdo pije nápoj nesmrtelnosti v podobě poznání Já. Vybírejme si společnost pouze těch, kteří získali poznání Já, neboť ostatní nejsou nic jiného než osli v lidském hávu. Tak jako dělá slon dlouhé kroky, tak se mudrc, který dospěl k vyšším stavům Vědomí, přibližuje ke stavu nejvyššímu. Nepotřebuje vnější pomoc a Slunce mu cestu neozařuje, neboť světlem je mu samotné poznání Já. Tak jako lampa ztrácí svůj jas ve světle Slunce, tak pro toho, kdo překročil říši objektivního poznání, přestávají existovat objekty vnímání i Slunce a svět. Člověk poznání, znalec Pravdy neboli mudrc je mezi všemi, kteří jsou obdařeni slávou, mocí, silou, velikostí a dalšími skvělými vlastnostmi, tím nejskvělejším. Mudrc září na tomto světě víc než Slunce, Měsíc, hvězdy a oheň dohromady. Oproti tomu ti, kteří poznání Já nedosáhli, jsou na tom hůře než mouchy a červi. Iluze může člověka trápit jen do té doby, než přijde poznání Já. Nevědomý člověk zůstane plný utrpení, ačkoli se ho snaží zbavit. Je jako chodící mrtvola. Pouze mudrc, člověk poznání, je skutečnou žijící a vnímající bytostí. Tmavé mraky na obloze zastíní světlo Slunce a podobně mysl zanesená nečistotou a nevědomostí zakryje světlo Sebepoznání, poznání Já. Člověk by měl postupně oslabovat svoji mysl tím, že se bude vzdávat honby za potěšením, a to jak potěšením, které zažíval v minulosti, tak potěšením, které nezakusil, ale stále po něm touží. Pěstováním iluzorních vztahů k tělu, rodině, dětem, manželce a příbuzným, namísto vztahu k Já, mysl hrubne. Představy „já“ a „moje“ mysl otupují a činí nevědomou. To vše se ještě zhoršuje v důsledku stárnutí, utrpení, psychického vypětí, ctižádosti, lpění a chamtivosti, úsilí něco získat či se něčeho zbavit i touhy po sexu, bohatství a smyslovém potěšení. A to všechno má svůj původ v nevědomosti a iluzi. VASIŠTHA pokračoval: Ó Rámo, mysl je jako strom pevně zakořeněný v nezdravé půdě zvané tělo. Tento smrtelně jedovatý strom rozkvetl starostmi a strachem a obtěžkal ovocem stáří a nemocí. Je ověnčen květinami tužeb a smyslových potěšení. Naděje a přání jsou jeho větvemi a špatnosti jeho listy. Zdá se být pevný jako hora, avšak dobře nabroušenou sekerou dotazování se na Já ho porazíš. Ó Rámo, tato mysl je jako slon potulující se po lese zvaném tělo. Pohled slona je zastřen iluzí. Omezil se v nevědomého jedince se sklony a podmíněnostmi a není schopen spočinout ve vlastní blaženosti, v blaženosti Já. Je krutý a násilný a jeho kly představují neovladatelné touhy a chtění. Třebaže si přeje zakoušet Pravdu, o které slyšel od mudrců, je chycen v pasti myšlenek o rozdílnosti a lapen v představách radosti a bolesti. Ó Rámo, ty jsi jako král zvířat, lev. Svou pronikavou inteligencí roztrhej slona mysli na kusy. Ó Rámo, mysl je jako vrána, jejímž hnízdem je tělo. Libuje si v nečistotě, roste a sílí pojídáním masa a proniká do srdcí druhých. Zná jen svůj úhel pohledu a jen ten považuje za pravdu. Má tmavou barvu v důsledku neustále rostoucí nevědomosti. Je plná špatných sklonů a násilných projevů. Je břemenem, Rámo, proto ji odlož pryč, daleko od sebe. *** Zkráceno, celý text zde: TEXT ve formátu PDF zde.
