PROJEKT 23

PROJEKT 23

JSOU VĚCI, KTERÉ SE VÁS TÝKAJÍ VÍCE NEŽ SI MYSLÍTE. Díky technologiím máme k sobě blíže než kdy předtím. Jedno zmáčknutí zeleného sluchátka. Jedno odeslání textovky. Přitom jsme si ale paradoxně nejodcizenější, co jsme kdy byli. Nejsme jako společnost již nadále semknutí, jako tomu bývalo. Nepomáháme si navzájem. Nerespektujeme se. Neohlížíme se na druhé a jejich životní boje, za které třeba ani nemůžou. Je nám to jedno. Jde nám většinou sobecky jen o sebe a vše ostatní děláme, že nevidíme. Proto jsme odstartovali tento projekt, aby ostatní mohli nahlédnout třeba i mimo svojí bublinu.

Episodes

  1. 27 APR

    Proč je naděje v toxickém vztahu past

    Domácí násilí nemusí vždy vypadat jako křik, rozbité věci, modřiny nebo policejní majáky. Tento díl ukazuje, že některé formy násilí jsou méně viditelné, ale o to hůře se rozpoznávají. Může jít o ponižování, zpochybňování reality, kontrolu, izolaci, ekonomické omezování nebo dlouhodobý strach z toho, co přijde. Epizoda se věnuje tomu, proč bývá pro člověka v toxickém vztahu tak těžké odejít. Vysvětluje cyklus napětí, výbuchu, omluv a dočasného klidu, ve kterém může naděje na změnu fungovat jako past. Ne proto, že by byl člověk slabý, ale protože se drží dobrých chvil, slibů a vzpomínky na začátek vztahu. Důležitou částí dílu je i téma dětí. Upozorňuje, že děti nejsou mimo dění jen proto, že se na ně přímo nekřičí nebo se konflikty odehrávají za zavřenými dveřmi. Vnímají napětí, ticho, změny hlasu i nálad a často se naučí žít v neustálé ostražitosti. Díl také mluví o roli okolí. Nejde o to hrát si na vyšetřovatele nebo někoho nutit k okamžitému odchodu. Často může pomoci už klidná věta, bezpečný prostor a možnost mluvit bez tlaku. Důležité je nečekat jen na viditelné důkazy, protože ty u některých forem násilí vůbec nemusí být. Tato epizoda vznikla za pomoci umělé inteligence na základě textů Projektu 23. Otevírá téma domácího násilí jako něčeho, co se může dlouho schovávat za zdánlivě běžné situace. A zároveň připomíná jednoduchou věc: doma má být bezpečno.

    32 min
  2. 20 APR

    Jak tichá dohoda svědků udržuje šikanu

    V tomto dílu podcastu se vracíme k situacím, které mnoho lidí zná z prostředí školy nebo kolektivu. K momentům, kdy někdo vidí, že se druhému ubližuje, ale neví, co udělat. Ne proto, že by mu to bylo jedno, ale protože si není jistý, jak zareagovat, aby si sám nezpůsobil problém nebo se nestal dalším terčem. Mluvíme o tom, jak snadno může vzniknout prostředí, ve kterém se ubližování stane běžnou součástí dne. Stačí opakování, smích ostatních nebo ticho kolem. Postupně se může stát, že věci, které by na začátku působily nepřijatelně, začnou lidé přehlížet. Ne proto, že by souhlasili, ale protože si na ně zvyknou. V podcastu zaznívá také to, že svědek není slabý nebo zbabělý člověk. Často je to někdo, kdo situaci vnímá, ale má strach z reakce okolí, z posměchu nebo z toho, že zůstane sám. Tyto obavy jsou běžné a lidské. Zároveň ale platí, že právě postoj svědků může rozhodnout o tom, jestli bude ubližování pokračovat, nebo se začne řešit. Dotýkáme se i konkrétních možností, jak reagovat bez velkých gest a bez hrdinství. Někdy stačí dát najevo nesouhlas, zastat se druhého nebo říct o situaci někomu, kdo má možnost ji řešit. Nejde o dokonalou reakci, ale o první krok, který může změnit atmosféru v kolektivu. Tento díl je určený každému, kdo někdy stál vedle podobné situace a nebyl si jistý, co dělat. Nehledáme viníky ani jednoduchá řešení. Spíš se snažíme pojmenovat věci tak, jak se opravdu dějí, a ukázat, že i malé rozhodnutí může mít v praxi velký dopad.

    18 min

Ratings & Reviews

5
out of 5
3 Ratings

About

JSOU VĚCI, KTERÉ SE VÁS TÝKAJÍ VÍCE NEŽ SI MYSLÍTE. Díky technologiím máme k sobě blíže než kdy předtím. Jedno zmáčknutí zeleného sluchátka. Jedno odeslání textovky. Přitom jsme si ale paradoxně nejodcizenější, co jsme kdy byli. Nejsme jako společnost již nadále semknutí, jako tomu bývalo. Nepomáháme si navzájem. Nerespektujeme se. Neohlížíme se na druhé a jejich životní boje, za které třeba ani nemůžou. Je nám to jedno. Jde nám většinou sobecky jen o sebe a vše ostatní děláme, že nevidíme. Proto jsme odstartovali tento projekt, aby ostatní mohli nahlédnout třeba i mimo svojí bublinu.