Mýtus o ztracené pozornosti. Proč soustředění nevyrůstá z disciplíny Představme si, že bychom všichni dostali na záda batoh s kameny a někdo pak sledoval, jak se nám chodí, a poznamenával, že dříve lidé chodili svižněji. Přesně tak někdy působí dnešní stesky nad tím, že se lidé už neumějí soustředit. Samozřejmě existuje řada studií, které ukazují, že se v digitálním prostředí hůře soustředíme. Z toho ale neplyne, že bychom pozbyli soustředěnost. Plyne z toho především to, že dnešní prostředí nám do cesty staví mnohem více překážek. Představa, že se už neumíme soustředit, se přitom pomalu mění v nový kulturní mýtus. Ne snad proto, že by byla zcela nepravdivá, ale proto, že zamlčuje podstatnou část skutečnosti. Jako by z ní vyplývalo, že dříve byli lidé přirozeně soustředění a že normální člověk se soustředí. Kdo to nedokáže, tomu jsou dnes k dispozici diagnózy, léky i nejrůznější doplňky, které mají tuto novou civilizační nemoc napravit. Jenže myslitelé upozorňují na roztržitost jako na přirozenou vlastnost člověka od samých počátků filozofie. Americký filozof William James, spolutvůrce pojmu „proud vědomí“, dokonce považuje rozbíhavost za základní vlastnost lidské mysli. A na mnohé důležité věci podle filozofů nepřicházíme tehdy, když se usilovně soustředíme, ale když necháme mysl volně bloudit. Dobré knihy se podle Nietzscheho spíše vychodí, než vysedí. Právě tomuto tématu se věnuje Matthew B. Crawford, původně fyzik a filozof, který opustil akademickou kariéru a stal se opravářem motocyklů. Tvrdí, že krize pozornosti souvisí především s tím, že přestáváme obývat skutečný svět a nahrazujeme jej světem digitálně zprostředkovaných obsahů a služeb. Současně dochází k tomu, co nazývá de-skilling of everyday life – odzručňování každodennosti. Čím dál méně činností vyžaduje dovednost, trpělivost, přímý kontakt se světem. Místo toho stále častěji pouze vybíráme mezi předem připravenými možnostmi – nakupujeme, klikáme, volíme. Tím se nám svět odcizuje. Ztrácíme schopnost nejen jej utvářet, ale také v něm skutečně jednat. Crawford tvrdí, že pozornost nevzniká uvnitř nás, ale ve světě, který nám klade odpor a vyžaduje naši účast. Tuto myšlenku ilustruje srovnáním starých disneyovských grotesek a současných animovaných filmů. Mickey Mouse dvacátých let žil ve světě, kde se věci vzpouzely, stroje nefungovaly podle plánu a bylo třeba něco postavit, opravit nebo se naučit. Dnešní pohádky naproti tomu často přesouvají drama do člověkova nitra. Stěžejním problémem už není svět, ale emoce, komunikace nebo hledání vlastní identity. A právě zde se skrývá poselství celé knihy. Pozornost není jen disciplína; je především formou lásky ke světu. Ke světu, který není dokonalý, ale právě proto nás zve k činnosti, zručnosti, přemítání. Skutečná pozornost nevzniká tehdy, když se stále více obracíme do sebe, ale tehdy, když se necháme oslovit skutečností, která není naším výtvorem.