ZÁKLADKA Ivo Bystřičan

Do zdecimované budovy v průmyslové periferii města přicházejí na sraz první rodiče se zájmem o novou školu, která se má otevřít v září. Dozvídají se, co všechno budou muset skousnout. Například, že to nebudou oni, kdo bude určovat, jak bude škola vypadat. Výběrové řízení na vedení školy je naplněno uchazeči z korporátního prostředí. Vítězně z něj vycházejí Eva a Honza, kteří povedou školu společně. Ještě nemají žádné učitele a musí dělat všechno proto, aby se do školy přihlásilo dostatek dětí. Jenže ani jeden nemá s řízením školy moc zkušeností.

Dvojice ředitelů Eva a Honza se pokouší vybrat sbor pro chystanou školu. Uchazeče rovnou předhodí rozjíveným žákům ve vybrané pražské třídě. Slibují si, že to přinese odolné průvodce a průvodkyně, s nimiž půjde první rok zvládnout. Ani zdaleka se však nehlásí jen zkušení učitelé. Zbývá jen několik týdnů do 1. září a v budově nic nenapovídá tomu, že by se nutná rekonstrukce mohla stihnout. Není jasné, zda jsou nervóznější rodiče anebo vítězná pětice nových průvodců, kteří spolu během léta mají vymyslet rozvrh, školní vzdělávací plán, vybrat učebnice, naplánovat první týdny výuky - a do toho shánět a montovat lavice i židle, vybavovat třídy pomůckami a utírat stavební prach.

Jde do tuhého. Na poslední chvíli dodělaná škola se konečně otevírá a děti a jejich rodiče se do ní hrnou se spoustou očekávání. Každý ovšem s trochu jiným. Představy mají ale i průvodci a průvodkyně, jak jim to s dětmi půjde. Pravidla, jak budou ve škole fungovat, nemíní nařídit, ale chtějí k nim dospět společně. Jenže každé dítě si to představuje jinak. Změní se původní plány, jak školu vést? Má šanci uspět záměr, že děti “budou své učení řídit sami”? Co o dnešních dětech a společnosti, ve které žijí, vypovídají první dny školy, ve které mají své slovo? Co uslyšíme, když je necháme mluvit - a dokážeme si z toho něco vzít?

Konečně se učí. Jenže to neodpovídá mnohým představám o tom, jak má učení vlastně vypadat a co je opravdu potřeba se naučit. Adaptační výlet, ranní kruhy, “středy jinak” nebo tematické dny, jako ten o boji s chudobou. Barvité aktivity ve škole otevírají otázky, zda vzdělávání prostřednictvím hry, přímé zkušenosti a společných aktivit jsou vůbec skutečným učením, díky kterému děti mohou být doma v přicházejícím světě, jehož parametry si nemůže být nikdo jistý. Jak se s pochybnostmi vyrovnávají průvodci a vedení školy? Co si z vyučování berou děti? A co vy, myslíte si, že při vybírání peněz na podporu válečných veteránů v ulicích města se skutečně nedá nic naučit?

Kdybychom volbu prezidenta nechali na dětech, jak by dopadla? Ideálním kandidátem či kandidátkou by zjevně nebyl nikdo ze zúčastněných. Vedle matiky, češtiny a spol. lze jednou za pět let nechat celý měsíc ve škole prezidentské volbě. Mimo jiné se tím dá naučit to, co naší společnosti chybí - diskutovat s respektem k druhým. Když to zvládnou i děti, nemohli bychom to dát i my? A že je to po prvním pololetí školy trochu málo? Vyslechněme děti i rodiče.

Rozdávají se vysvědčení. Namísto stresu dětí to znamená stres průvodců. Napsat slovní hodnocení pro každé dítě místo rychlé kalkulace známek znamená několik týdnů práce. Výkon není to hlavní, důležité místo zaujímají vztahy s ostatními, schopnost spolupráce i individuální přístup k učení. Dokáží si z toho ale děti něco vzít a může je to motivovat? Napoví ranní kruhy, které vedou děti a kolektivně v nich rozhodují. Soužití ve škole však není jen idyla. Provází ho jak občasné vyčerpání průvodců i potřeba nových opatření. Tím aktuálním je “pyramida důsledků”. Proč je po několika měsících fungování školy potřeba a nakolik se slučuje s předsevzetím sboru, že se ve škole nebudou používat tresty?