Filozofie všedního dne Ondřeje Vejsady

Ondřej Vejsada
  • 0.0 (0)
  • Mental Health
  • Updated Semiweekly

Autorský podcast Ondřeje Vejsady - terapeuta, spisovatele a autora blogu na iDNES. Uslyšíte úvahy na pomezí filozofie, psychologie a běžného dne, krátké glosy i pasáže z připravovaných knih. Podcast je generován pomocí AI hlasu - ale každé slovo pochází ze života.

  1. 2h ago

    Muž v zástěře aneb proč vaříme, když to po nás nikdo nechce

    Muži dnes nevaří, protože musí. Vaří, protože hledají smysl. Mezi chilli a tymiánem se snaží najít, kým vlastně ještě mohou být – když už nejsou tím, čím bývali. Kdysi jsme měli být lovci. Pak živiteli. Dnes? Dnes už nám vlastně nikdo neřekl, co máme být. A tak vaříme. Ano, vážení – my, muži. Ne protože bychom museli. Ani protože by to po nás ženy chtěly. Ty nás obvykle do kuchyně nepustí, neboť: „Tohle stejně udělám líp.“ Ale protože nám už nikdo nedává žádné pořádné úkoly. A muž bez úkolu je nebezpečný. Nebo se naučí péct banánový chlebíček. Podle toho, co přijde dřív. V kuchyni najednou dáváme smysl Najednou je tu místo, kde můžeme ovlivnit výsledek. Přidáš sůl – je to slanější. Přidáš chilli – je to ostřejší. V životě mimo kuchyni přidáš snahu – a je to stejně úplně jedno. Navíc, trouba ti nikdy neřekne: „Hele, asi se teď nějak hledáš, viď?“ Ne, trouba tě poslouchá. Dělá, co řekneš. Pípne, když je hotovo. Skoro jako žena z padesátých let, jen se víc zahřívá. A tak tu stojíme, v zástěře s nápisem „Kiss the Cook“, opatrně mícháme risotto a přemýšlíme, co se to s námi vlastně stalo. Protože my jsme původně chtěli dobývat svět. Ale teď dobýváme topinambury. Když nemůžeš být silný, buď aspoň šťavnatý V době, kdy je toxická každá druhá testosteronová myšlenka, se muži přeškolili. Z bojovníků na baristy. Z programátorů na pěstitele mikrozeleniny. Ze samců na „vědomé muže“ (což, přiznejme si, většinou znamená, že mlčí, i když mají pravdu). Děláme to všechno, aniž bychom věděli proč. Možná abychom se cítili potřební. Možná abychom si dokazovali, že ještě něco umíme. A možná – a to si přiznejme potichu – protože už se ani neumíme hádat, tak radši děláme domácí granolu. Jenže pravda je taková, že muži nikdy nevařili proto, aby živili. Vaříme proto, abychom byli aspoň chvíli tvůrci. Protože na dítě dnes žena moc muže nepotřebuje, hypotéku si vyřídí sama, a domů jí doveze Uber. Ale domácí boloňskou? Tu si neudělá bez nás. (Tedy, udělá, ale pak o nás neřekne na Instagramu, že jsme „úžasní a vnímaví“.) Vaříme, abychom přežili. Sebe. Muž v kuchyni je tak trochu jako lev v obýváku. Vypadá to roztomile, dokud si neuvědomíte, že se tam ocitl, protože ho někdo vykastroval a zavřel do paneláku. My v té kuchyni nehledáme recept – hledáme důvod. Hledáme smysl, který se z toho mužského světa tak nějak vypařil. A zatímco mícháme omáčku, tiše přemítáme: „Kdo vlastně jsem, když už nejsem ten, kdo všechno zařídí?“ A tady přichází ten satirický paradox: vaříme, abychom se necítili zbyteční – ale zároveň si u toho připadáme ještě zbytečnější. Protože vaření je to poslední, co dnes muže definuje. Není to síla, není to ochrana, není to vůdčí role – je to špetka tymiánu. Konec? Zatím jen dezert. A tak tu stojíme, s ubrouskem přes rameno a třemi druhy pepře v dlani, připravení ohromit svět. Ne proto, že chceme být oceněni. Ale protože někde v hloubi duše pořád toužíme po tom stejném, co naši prapředci: být užiteční. Být obdivovaní. A možná, jen možná, slyšet to jediné: „Miluju, když vaříš.“ I když ve skutečnosti jsme chtěli slyšet něco trochu jiného.

  2. Sep 20

    „Bezpečný prostor“ aneb co když se už neumíme hádat?

    Umíme se ještě hádat, nebo se každá debata mění v trauma? Bezpečné prostory chrání city, ale dusí svobodu slova i selský rozum. Co když je nesouhlas v pořádku? Kdysi dávno, v době, kdy se ještě mohlo nesouhlasit, jsme se učili diskutovat. Hádat se. Polemizovat. Někdy i v hospodě – což byl sice intelektuálně ošemetný terén, ale zato výborně trénoval schopnost postavit se za svůj názor, i když měl díry jako ementál. Nebyli jsme přecitlivělí. Jen občas opilí. Dnes je to jiné. Vstupujeme do doby, kdy se i debata o tom, zda je pondělí horší než středa, může stát „toxickou“. Hádka je údajně forma agrese. Kritika = útok. Nesouhlas = trauma. A ve veřejném prostoru se rozmáhá fenomén „safe space“ – bezpečný prostor, kde se nikdo nesmí cítit zraněný, nepřijatý nebo nepochopený. To zní hezky. Téměř terapeuticky. Až na to, že se tím pomalu vytrácí… svoboda slova. A taky obyčejný selský rozum. Mnozí z nás už nejsou zvyklí na myšlenkový nesouhlas. Neumíme s někým nesouhlasit, aniž bychom si to brali osobně. A co je horší – neumíme to ani snést, když někdo nesouhlasí s námi. Z debaty se tak stává křehká zóna, kde nejde o argumenty, ale o to, aby se nikdo necítil dotčeně. A kde každý, kdo si dovolí říct něco trochu ostřejšího, je okamžitě zaškatulkován jako agresor, toxik, narcista nebo rovnou zlý bílý muž. Upřímně? Nejsem si jistý, jestli je zdravé žít ve světě, kde už se nesmíme hádat. Hádka, pokud má hlavu a patu (a nepoužívá popelník jako důkazový materiál), je totiž pro vývoj myšlení naprosto zásadní. Učí nás empatii, sebereflexi i schopnosti přesvědčit. V hádce se totiž člověk nejlíp pozná. Ukáže se, jestli za jeho názorem něco je, nebo je to jen mentální instantní polévka, ohřátá z TikToku. A taky to krásně odhalí, jestli náhodou nemá problém s egem. A že my s egem teda problém často máme – jen si na něj lepíme etiketu „zranitelnost“. Ano, chápu. Někteří lidé jsou přecitlivělí. Mají své důvody. Minulosti plné výsměchu, úzkostí, nepochopení. Jenže uzavřít svět do polstrovaného prostoru, kde se nesmí říct nahlas, že s někým nesouhlasíme? To není bezpečný prostor. To je výchovný koncentrák pro názory. Možná bychom se místo vytváření safe zones měli naučit vytvářet vnitřní odolnost. Takže ano – naučme se být ohleduplní. Ale přestaňme se bát hádat. Vyměňujme si názory. Klidně i ostře. Hlavně ale nehledejme v každé debatě trauma, zranění a „toxické vzorce chování“. Někdy je to prostě jen... nesouhlas. A víte co? To je úplně v pořádku.

  3. Sep 17

    Body shaming nebo ženská konkurence?

    Kritizují muži ženská těla, nebo ženy samy sebe navzájem? Co když body shaming není o mužích, ale o ženské nejistotě přestrojené za boj za přijetí? Nedávno jsem omylem (čistě výzkumně!) zabloudil do diskuzního vlákna kdesi na jedné (a-)sociální síti. Téma: co všechno se mužům na ženském těle údajně nelíbí. Diskuzi vedly ženy. Muž ani jeden. O to vášnivější výměny. Celé to připomínalo babinec, kde se nepřítomný mužský element proměnil ve fackovacího panáka. Odsouzeného za „body shaming“, který se ovšem nikdy neodehrál. Závěrečný komentář (který celou tu katarzi uzavíral jak opona divadelní frašky) zněl: „Tak holky, a teď pojďme kritizovat mužská těla!“ A teď přichází pointa. Ne ironická. Reálně vtipná: Z ničeho nic se objevila spousta komentářů mužů. Přesně ten druh upřímnosti, kterou byste v psychoterapeutickém kroužku čekali až po třetí konvičce meduňkového čaje. „Okay, nemám s tím sebemenší problém! Já rovnou vykopávám: mám ho malýho, plešatím a nosím ponožky v sandálech!“ „Já mám špeky. Všude. Mám tělo jako plyšový medvěd, co to přehnal s proteinem a pivem.“ „A já nos jak po srážce s tramvají a nohy do X. Můžem si podat ruce?“ A tak mě napadlo: není ta ženská představa mužského body shamingu vlastně jen zrcadlo jejich vlastního vnitřního boje? Nejde tu náhodou méně o těla mužská a více o jejich vlastní nejistotu? O konkurenci? O představy o tom, co „by se mělo líbit“? Protože upřímně – normální, zdravý, přirozeně sebevědomý (a zároveň pokorný) muž většinou vůbec nemá potřebu komentovat ženské tělo. On si prostě vybere tu, která se mu líbí. A dost. Tečka. Jenže ženy (a teď mluvím o určitém typu žen, nikoliv o všech, neboť nejsem sebevrah) často žijí ve světě permanentního porovnávání. Ne s muži. Ale mezi sebou. S těmi druhými ženami, které mají menší nos, větší prsa, užší boky nebo výraznější lícní kosti. Je to konkurenční boj zabalený do líbivého celofánu „mužské kritiky“. Jenže... muž tam vůbec není. To je totiž, IMHO, pouze typicky feminní konkurenční boj, kterého se chytají zakomplexovaní rádobymuži, kteří buď utrpěli pouze feminní výchovu nebo zdravý maskulinní vzor byl extrémně potlačen. Nebo ještě jinak: ony ženy si vytvořily fiktivního muže – kritika, soudce, body shamujícího komentátora – a pak s ním vedou boj. Ale protože žádný reálný muž v té hře nefiguruje, nelze vyhrát. Je to jako střílet z kanónu do mlhy a pak se zlobit, že vám mlha nevrací palbu. A tady přichází ještě jeden, psychologicky pikantní detail: pokud je muž skutečně sám sebou a ví, kdo je, jeho „nedokonalosti“ mu nepřekáží. Nepotřebuje je schovávat, nepotřebuje předstírat, nepotřebuje poměřovat ani dokazovat. Zkrátka to „má“. Což, mimochodem, ženy (ty skutečně zralé) cítí na sto honů. A právě to je přitažlivé. Ne počet břišáků. Zatímco muži se naučili smát vlastní pleši, ženy vedou facebookovou válku za právo ukazovat se nenalíčené – a být za to obdivované. Ale skutečné sebevědomí se nebuduje lajky ani slovními bitvami. Skutečné sebevědomí znamená přestat hledat vinu u druhého pohlaví za to, co si myslím o sobě sama. Možná by bylo osvobozující si přiznat, že ten nejtvrdší body shaming často nepochází zvenčí, ale zevnitř. Ne od mužů, ale od žen samých. A možná – jen možná – by bylo na čase uznat, že muž není nepřítel. Není soupeř. A už vůbec ne kritik ženského těla. On je totiž v tomhle případě často jen zmatený pozorovatel, který si přišel pro lásku – a odchází s komplexem, že za všechno může jeho (ne)dokonale tvarovaný biceps.

  4. Sep 15

    Jak moc musíme mít, abychom se konečně cítili dostateční?

    Honíme úspěch, uznání i štěstí – a stejně si nepřipadáme dost dobří. Co když ale klíčem k vnitřnímu klidu není mít víc, ale vědět, že už teď jsme dost? Je to zvláštní. Vědecký pokrok jede na plné obrátky, máme lepší zubní pasty než kdykoli v historii, aplikace, které nám připomenou i připomenutí, a navigaci, která nás dovede i do nejtemnějších koutů švédského lesa. A přesto pořád něco honíme. Ne utopického soba v mlze (i když to by bylo aspoň romantické), ale pocit, že už jsme dost. Dost dobří. Dost chytří. Dost úspěšní. Dost „něco“. Ale co když právě tenhle pocit nikdy nepřijde? Co když celá tahle vnitřní ekonomika „až budu mít dost, pak si dovolím cítit se v klidu“ je postavená na hlavě? Pořád víc a pořád míň Měli bychom být nejšťastnější generací v dějinách. Máme, co potřebujeme. Dokonce máme i věci, které nepotřebujeme, ale hezky svítí, blikají nebo aspoň pípají každých 20 minut. A přesto roste vnitřní nejistota. A přesto se tolik lidí cítí nedostatečně. Není to zvláštní? Možná ne. Protože čím víc máme, tím víc vnímáme, co ještě nemáme. A čím víc srovnáváme (třeba i jen s tím, co bychom už dávno měli mít), tím víc se nám vlastní život jeví jako chudý příbuzný toho, co by mohl být. Tohle není problém luxusu. Tohle je problém nastavení mysli. Vědomí nedostatku jako způsob života Všimli jste si někdy, jak rychle přejde radost z dosaženého cíle v lehké zklamání z toho, že to není až takový zázrak, jak jste čekali? Nová práce, nový vztah, nová televize. Nejpozději do tří dnů to začne být „normální“. A vy už koukáte po něčem dalším, co vás „konečně naplní“. Tady se hodí citát, který jsem si kdysi přečetl na obalu müsli tyčinky (nejsem si jistý, jestli to byl Nietzsche nebo ovocný mix s vlákninou): „Nemůžeš být nikdy dost, pokud věříš, že nejsi.“ Tahle jednoduchá věta říká, že nejde o to, kolik máme, ale z jakého vnitřního místa žijeme. Pokud z nedostatku, nikdy nebude nic dost. Pokud z dostatečnosti, stačí často málo. Máme toho dost. Jen jsme si to ještě neřekli Zkuste si představit, že už jste dnes dost. Ne až zítra, ne až po výplatě, ne až si vás konečně někdo všimne nebo až vás někdo pochválí. Už teď. Zní to jako provokace? Výborně. Všechno, co naruší naši mentální samozřejmost, má potenciál změnit pravidla hry. Protože my nejsme nedostateční. Jsme jen uvěznění v iluzi, že si hodnotu musíme zasloužit. Dostat za dobré chování. Nebo za výkony. Za plusové body. Ale co když už jsme hodnotní jen tím, že jsme? Závěrem – a dost Všechny ty honby za „víc“ mají společného jmenovatele: chtějí, abychom se nakonec cítili jako „dost“. Jenže pocit dostatečnosti není výsledkem. Je začátkem. Takže příště, až vám zase přijde, že ještě nemáte dost (peněz, vlasů, sebevědomí, vyznání lásky nebo followers), zkuste se jen na chvíli zastavit a říct si: „Možná mám všechno, co teď skutečně potřebuju. A to ostatní? To je jen bonus.“ Až to jednou opravdu ucítíme, bude to revoluce. Nenápadná, tichá – ale zatraceně osvobozující.

  5. Sep 13

    Proč se lidé mění… ale jen když sami chtějí

    Lidé se nemění na povel. Změna přichází tehdy, když ji sami chtějí – nebo když jim nic jiného nezbývá. Proč tedy tolik plýtváme silami na to, co stejně neovlivníme? „Musíš se změnit!“ – věta, která nikdy nefungovala. A přesto ji slyšíme pořád dokola. Od partnerů, šéfů, rodičů nebo přátel. Jenže lidé se nemění proto, že jim to někdo přikáže. Mění se, když chtějí. A když nechtějí, můžete se stavět na hlavu – nepohnete s nimi ani o milimetr. Mýtus o změně druhých Kolik lidí si myslí, že dokážou změnit partnera? „On se uklidní, až budeme spolu.“ „Ona přestane být hysterická, až si pořídíme děti.“ „On přestane pít, až dostane lepší práci.“ Realita? Takhle to nefunguje. Člověk se mění, když sám dospěje k tomu, že změna má smysl. Tohle platí i v práci. Šéf vám může říkat, ať jste organizovanější, ale pokud vám chaos vyhovuje, budete dál hledat dokumenty v hromadě papírů. Kdy se lidé opravdu mění? Existují tři hlavní důvody, proč se lidé doopravdy změní: Když je k tomu donutí realita – Zdravotní problémy, rozchod, krach firmy. Když přijde tvrdá rána, lidé se začnou ptát: „Co teď?“ A někdy pochopí, že starý způsob už nefunguje. Když v tom vidí výhodu – Člověk začne cvičit, když zjistí, že se mu líbí vyrýsované svaly. Přestane kouřit, když si spočítá, kolik peněz tím ušetří. Změna není o morálce, ale o tom, zda nám něco dává smysl. Když to jde samo – Nejtajemnější způsob změny. Často se měníme ne proto, že bychom si to naplánovali, ale protože se náš pohled na svět přirozeně vyvine. Už nás nebaví ty stejné hádky. Přestaneme se rozčilovat nad věcmi, které nám dřív vadily. A najednou jsme jiní. Přestaňte měnit druhé, změňte sebe Pokud máte v životě někoho, kdo by se podle vás měl změnit, přestaňte ho k tomu nutit. Jen tím způsobíte odpor. Raději se zaměřte na sebe. Když se změníte vy, možná tím inspirujete i ostatní. A pokud ne, aspoň ušetříte energii, kterou byste jinak vynaložili na marné přesvědčování. Protože jak praví stará moudrost: „Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá výmluvy.“ 😉

  6. Sep 10

    Proč nás přitahují špatná rozhodnutí?

    Špatná rozhodnutí nás fascinují – slibují vzrušení, adrenalin a zábavu. Víme, že nás možná zničí... ale stejně do toho jdeme. Proč? A dá se s tím vůbec něco dělat? Někdo by mohl říct, že jsme logické bytosti. Že se rozhodujeme na základě rozumu, zkušeností a pečlivě zvážených možností. Ha ha. Představte si třeba takový hamburger o půlnoci. Víme, že si ráno budeme nadávat. Víme, že nám bude těžko. A co uděláme? Přesně tak. Dáme si dvojitý. Proč se tedy tak rádi vrháme do věcí, o kterých už předem víme, že nejsou dobrý nápad? Když rozum mlčí a mozek jásá Špatná rozhodnutí mají jednu výhodu – jsou zábavná. Nebo alespoň slibují, že budou. Často jdou ruku v ruce s adrenalinem, vzrušením a trochou toho zakázaného ovoce. Psychologové tomu říkají „krátkodobá odměna vs. dlouhodobý zisk“. V praxi to znamená, že pokud si mozek může vybrat mezi něčím, co ho teď hned potěší, a něčím, co mu možná přinese výhody za několik týdnů, měsíců nebo let, volba je jasná. Nejsme naprogramovaní na trpělivost. A tak místo toho, abychom si šli zacvičit, sjíždíme YouTube. Místo ukládání peněz utrácíme za nesmysly. A místo zdravých vztahů se motáme v toxických kruzích. Adrenalin, zvědavost a trochu té sebedestrukce Špatná rozhodnutí nás fascinují, protože nás zkrátka baví. Je to jako hrát si se sirkami – víme, že se můžeme spálit, ale stejně zkusíme, jak blízko se dá dostat k plamenu. Některé z těchto voleb vycházejí z nudy. Když je život příliš předvídatelný, mozek začne hledat drama. A tak si píšeme s bývalým/bývalou, i když jsme si přísahali, že už nikdy. Nebo se rozhodneme „zkusit“ něco, o čem jsme si ještě včera byli jisti, že to není dobrý nápad. Jak se ubránit špatným rozhodnutím? Popravdě? Nijak. Ale můžeme si alespoň vybírat, které za to stojí. Existují špatná rozhodnutí, na která budeme vzpomínat s úsměvem – třeba spontánní výlet do cizí země, hloupá sázka s kamarády nebo karaoke po třetím pivu. A pak jsou ta, která nás pošlou do pekla dlouhodobých následků. Možná bychom se tedy neměli ptát, jak přestat dělat špatná rozhodnutí, ale spíš která špatná rozhodnutí si vybrat. Protože ať chceme, nebo ne, dřív nebo později se stejně v něčem zase hezky vykoupeme. Tak ať to aspoň stojí za to.

  7. Sep 8

    Myslím to dobře! Bohužel...

    Myslíte to dobře, ale sklidíte odpor místo vděku? Možná je čas přestat radit a začít naslouchat. Ne každý potřebuje řešení – někdy stačí, že jste tam. Znáte ten pocit, když se snažíte někomu pomoct, radíte ze všech sil, vkládáte do toho své nejlepší úmysly – a pak zjistíte, že jste místo pomoci způsobili menší katastrofu? A ten dotyčný se na vás ještě dívá, jako byste mu podpálili barák? Jo. Vítejte ve světě lidí, kteří to myslí dobře. Rada nad zlato. Až na to, že nechtěná Proč máme neodolatelnou potřebu radit druhým? Proč se domníváme, že víme líp než oni, co je pro ně nejlepší? Možná proto, že když se zabýváme jejich problémy, nemusíme řešit ty vlastní. Jistě, někdy to myslíme vážně upřímně. Vidíme někoho, kdo se trápí, a máme pocit, že mu můžeme ušetřit bolest – že ho nasměrujeme na správnou cestu. Ale co když ta správná cesta neexistuje? Protože to, co my vidíme jako nejlepší řešení, může být pro druhého ten největší omyl jeho života. Cesta do pekel je dlážděna... našimi radami Říká se, že „myslet znamená houby vědět“. A přesně tak to je. My si jen myslíme, že pomáháme. „Víš, měl bys…“ „Nechápu, proč neuděláš…“ „Na tvém místě bych…“ Jenže nejsme na jeho místě. Neprožili jsme to, co on. A hlavně: o naši radu vůbec nežádal. Kolikrát si to sami uvědomíme? Kolikrát se zastavíme a řekneme si: „Počkat, a není to jen můj pohled? Co když on to vidí úplně jinak?“ Většinou až ve chvíli, kdy nám dojde, že místo vděku sklízíme nepochopení, odpor nebo dokonce hněv. Přestat myslet. A začít vědět Možná bychom měli přestat pořád všechno „myslet dobře“ a začít se víc ptát. Místo radit – poslouchat. Protože někdy člověk nepotřebuje řešení. Potřebuje jen někoho, kdo si ho vyslechne. A možná, že když to přestaneme tolik „myslet“, zjistíme, že ten druhý už odpověď dávno zná. Jen mu ji nikdo nedal šanci najít. Tak co, ještě pořád to myslíte dobře? 😉

  8. Sep 6

    Seznamování 2.0: Proč už si muži a ženy nerozumí?

    Moderní seznamování připomíná pracovní pohovor víc než rande. Čím víc možností máme, tím hůř si rozumíme – a místo spojení hledáme chyby. Nepřeháníme to s tou dokonalostí? Všimli jste si, že si dnes lidé na rande neustále něco dokazují? Dříve jste šli na schůzku, protože se vám ten druhý líbil. Dnes jdete na rande jako na pracovní pohovor. Máte správné hodnoty? Jaké máte cíle? Kde se vidíte za pět let? Seznamování už není o poznávání. Je to o filtrování. Kdo neprojde, jde dál. Ale otázka je – kdo vlastně nastavuje ta kritéria? Čím víc možností, tím menší šance? Dříve jste měli v okolí pár potenciálních partnerů. Dnes? Desítky, stovky, tisíce. Stačí swipnout, kliknout, napsat. A když nevyjde jedno rande? Nevadí, další je na dosah. Výsledkem je, že si lidé méně váží toho, co mají před sebou, protože mají neustálý pocit, že by mohli mít něco „lepšího“. Jenže co když ta lepší varianta neexistuje? Přehnaný výběr vede k paradoxu – čím víc možností máme, tím méně jsme spokojení. Z mužů alfa samci, z žen bohyně – ale komu se to vlastně líbí? Dnešní doba nám říká: buďte nejlepší verzí sebe sama. Muži se mají stát alfa samci, ženy bohyněmi, všichni musí být fit, úspěšní, sebevědomí. A tak se muži chlubí svými svaly a silou, ženy svou nezávislostí a perfektním vzhledem. Ale čím víc se snažíme být „lepšími verzemi sebe sama“, tím méně se k sobě hodíme. Muži chtějí být neporazitelní, ženy nechtějí být zranitelné. A výsledkem je, že už si nikdo nerozumí. Možná bychom si měli přestat něco dokazovat Seznamování není soutěž. A přitažlivost není projekt. Možná bychom se měli vrátit zpátky k jednoduchosti – neřešit, co o nás říkají příručky a trenéři osobního rozvoje, ale prostě být. A hlavně – nesnažit se pořád být „lepší“. Možná je ta nejlepší verze člověka ta, která si přestane dokazovat, jak moc je skvělá. Co myslíte? 😊

See All (175)

About

Autorský podcast Ondřeje Vejsady - terapeuta, spisovatele a autora blogu na iDNES. Uslyšíte úvahy na pomezí filozofie, psychologie a běžného dne, krátké glosy i pasáže z připravovaných knih. Podcast je generován pomocí AI hlasu - ale každé slovo pochází ze života.

Information