Domov je místo, kam se vracíme, když jsme zmožení a nikam se nám nechce. Soudě podle vyčerpaného stavu obyvatel (nejen) západních společností se zdá, že je dnes domov obzvlášť strategickým místem. Jenže zároveň žijeme v době bezdomovectví, tvrdí Yuk Hui, hongkongský filozof působící v Rotterdamu. Co tím myslí? Podle Huie způsobila zvláště technologická revoluce, že se světem převalila globální kultura, která stírá rozdíly mezi jednotlivými světy a podřizuje nás stejným způsobům myšlení, ekonomickým modelům i nárokům. Dokonce i pluralita a její oslava se proměnily v globální klišé, konformně šířené napříč světem.Ale přinejmenším s ohledem na domov by „stejnomyslnost“ neměla být problematická. Proč by člověk neměl být doma v konformitě? Pro Yuk Huie však domov není především místo pohodlí, ale místo diferencí. Rodí se z chuti, jazyka, vkusu. Právě chuť se podle něj začíná utvářet už od batolecího věku a vytváří první rozdíly, v nichž se člověk zabydluje. A skrze první slova se zabydluje i duchovně: jazyk není jen prostředkem dorozumění, ale způsobem, jak svět zakoušíme a znovu jej „ochutnáváme“. Z tohoto procesu vyrůstá také náš vkus – estetický, morální, intelektuální. Jestliže však globální technologická kultura vede k tomu, že všude chutná všechno stejně a jazyky se pod tlakem strojové komunikace zplošťují, mizí právě ty rozdíly, které činí domov vůbec možným. Neztrácíme jen kulturní pestrost; oslabují se i podmínky, díky nimž může člověk někde být skutečně doma.Může nás zachránit už jen péče o duši? Otázka domova totiž podle Huie úzce souvisí se způsoby lidské kultivace. Právě péči o duši navrhoval jako odpověď na evropské katastrofy dvacátého století Jan Patočka, jeden z hlavních hrdinů Huiovy knihy Post-Evropa. Taková péče mimo jiné znamená vědomí, že nejvyšším cílem lidského života není efektivita, ale pravda: člověk se má každý svůj názor pokoušet překročit směrem k pravdě, a přitom jej nikdy nepřestat zpochybňovat. Otřes – i ten, který si sami přivodíme – je totiž podstatným rozměrem péče o duše. A jakkoli je pro Huie fenomenologie důležitým zdrojem filozofie, Patočkův důraz na duši považuje za symptom hlubšího problému. Toto pojetí dosud vychází z představy duše jako univerzálního principu a sebereflexe jako základního způsobu lidské kultivace. Jenže mnohé východní tradice rozvíjejí člověka jinak: méně skrze introspekci a více prostřednictvím konkrétních činností – řemesel, umění nebo tělesného cvičení.Hui má zato, že budoucnost Evropy stojí na schopnosti prakticky, nejen verbálně, docenit diference. Jednotlivé tradice by spolu měly vstupovat do dialogu nikoli proto, aby splynuly v jedinou univerzální kulturu, ale aby se každá z nich dále rozvíjela vlastní cestou. Setkání s jinou tradicí nám zároveň umožňuje uvědomit si, že ani ta naše není samozřejmá. Tato nesamozřejmost však neznamená, že bychom měli vlastní tradici opustit nebo jí přestat důvěřovat. Tradice si ostatně nevybíráme jako zboží v obchodě. Patříme k nim ještě dříve, než o nich začneme přemýšlet – skrze chuť, jazyk, vkus. Taková příslušnost se proto nestává předmětem volby, nýbrž úkolem: vědomě ji rozvíjet a nechat ji proměňovat setkáním s jinými cestami. O nostalgický návrat zde nejde, spíše se zde formuluje podmínka toho, abychom neztratili schopnost představovat si více než jednu budoucnost.
