Kibitz

Kibitz

0.0 (0)
Arts
Semiweekly

Kibitzování do všeho možného, od literatury po sport

07/14/2022

Morální panika okolo Cambridge Analytica - Audiočlánek

Poté, co bratři Russové uzavřeli příběhovou linii Marvelovských superhrdinů ve své Endgame, měli v plánu natočit blockbuster o společnosti Cambridge Analytica. Poslední rok je ale okolo tohoto projektu hrobové ticho a člověka, který sledoval zprávy, to nepřekvapí. Audioverze článku na Kibitz.cz
06/30/2022

Neviditelná města Itala Calvina

Po příjezdu do Číny zůstal Marco Polo na dvoře chána Kublaje dlouhých sedmnáct let. Podle novely Itala Itala Calvina to vypadá, že většinu času oba strávili rozhovory o městech, která ani jeden z nich nikdy nenavštívil. Městech ani ne tak vzdálených, jako spíš zcela imaginárních. Marco Polo byl navíc ranným fanouškem sémiotiky a modernismu. Své popisy řadil do tematických okruhů, jež se střídaly podle matematického vzorce. Nebo to byl možná ten druhý Ital. Ten který se v roce 1967 přestěhoval do Paříže, kde se seznámil s Rolandem Barthesem a experimentátory z literární skupiny Oulipo. Setkání to muselo být působivé, protože do jeho následující knihy se otisklo, jako když udeří razítkem na průpisový papír. Čtenáři se ale nemusí obávat. Neviditelná města jsou naprosto rozkošné čtení. Každá pasáž nabízí prostor k zamyšlení, žádná ale nepřesahuje délkou tři strany a všechny oplývají imaginací a bohatstvím poetických detailů, které umožňují číst se zasněnou lehkostí. “Kniha byla vytvořena jako mnohostěn, jež má spousty point, vepsaných podél všech jeho hran,” Italo Calvino. Pro jednou přitom není vzletná autorova citace jen taháním vlastního trika, ale knihu skutečně vystihuje. Dočtete se o městech, která pod sebou mají vybudovanou svou identickou kopii pro zemřelé, o přístavech, jež viděné z moře vypadají jako zcela jiné město, než když je vidíte z pouště. Některá města jsou zavěšená, některá měšťané pravidelně rozebírají a přesouvají, některá mají mezi domy natažené barevné stuhy, jež znázorňují vztahy jejich obyvatel. Calvinova města jsou často spíše historií než fyzickým objektem, plní myriádu rolí, přičemž “Marco Polo” zase s rozvernou neposedností mění úhly pohledu, kterými se na ně dívá. Opakovaně se ale vrací k paradoxům jazyka a komunikace. “Pokaždé, když popisuji nějaké město, říkám i něco o Benátkách,” zdůrazňuje Kublajovi. Není to zdaleka jediná jeho narážka na strukturalismus. Možná to nejzajímavější na Neviditelných městech je ale něco jiného – jejich vztah ke skutečnému Marcu Polovi a k jeho cestopisu Il Milione. Ten nese název podle Polovi přezdívky, zkomoleniny prostředního jména Emilione. Benátčan jej v janovské báni nadiktoval pisálkovi středověkých romancí Rustichellovi z Pisy, vydal jej v roce 1300 a z knihy se stal bestseller. Alespoň do té míry, do jaké je možné mít literární úspěch před vynálezem knihtisku, ve společnosti s desetiprocentní gramotností. Původní text, napsaný v dobovém franko-italském dialektu, se nedochoval. Známe pouze množství překladů do jazyků jako toskánština, benátština, latina a asi od roku 1400 i ten nejzásadnější, čeština. Právě díky cestopisu přitom Marcovo jméno známe. Jeho otec a strýc Čínu navštívili před ním. Nic však nesepsali a historie je proto degradovala do role poznámky pod čarou. Marcova cesta naopak inspirovala výpravy Kryštofa Kolumba a poskytla podklady pro otce Maura, při sestavování jeho překrásné mapy světa. Působily Polovo popisy Číny na středověké čtenáře podobně exotickým dojmem, jakým na nás dnes působí Calvinova Neviditelná města? A co si myslet o tom, že zatímco chán si Marca Pola cenil, protože se od něj dozvídal pravdu o stavu říše, vyprávění Calvinova “Pola” byla nominována na Nebulu v kategorii fantasy roku? Některé z odpovědí naznačuje kapitola o městě Fedora. Jeho měšťané vytváří modely, jež znázorňují, jak z Fedory udělat ideální místo k životu. Než ale modely dokončí, město se změní natolik, že co včera bylo jeho možnou budoucností, je dnes pouze hračkou ve skleněné kouli. “Na mapě tvé říše, veliký cháne, musí najít místo nejenom velká kamenná Fedora, ale i malé Fedory ve skleněných koulích. Ne proto, že by byly všechny stejně skutečné, ale proto, že jsou všechny jen předpokládané,” tvrdí Polo. To je to, co dělá z Calvinova útlého svazku ideální čtení na léto. Sedněte si na terasu zastíněnou stromy, objednejte si skleničku franciacorty, otevřte Neviditelná města a sněte s otevřenýma očima. Nic vám neuteče. A pokud jo, nebude to vadit.
06/16/2022

Adorace vágnosti a Mýtus o Sisyfovi

Francouzův esej začíná nejpůsobivější úvodní větou, co jsem za dlouhou dobu četl: “Existuje pouze jeden opravdu závažný filosofický problém: to je sebevražda.” Následuje však stotřicetistránkový labyrint víceméně neukotvených myšlenek, jež se snaží výrok uchopit optikou Camusovo ústředního motivu – absurdna. To je termín tak mlhavý, že mi jej doposud nedokázal nikdo uspokojivě vysvětlit. Ani přečtení Mýtu na tom nic nezměnilo. Absurdno není jen nahodilé.. Absurdno není pouze iracionální, neuchopitelné.. Ne, že by se Camus nesnažil jej popsat. Naopak, definuje absurdno tolikrát, až jednotlivé definice ztratí význam. Nechat filosofický systém obíhat okolo takto nejasného gravitačního středu je zbabělost. “Absurdnímu duchu se rozum jeví zbytečný a za rozumem už nic není.” Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi Co ale čekat od autora, který tvrdí, že v poznání dnes mohou doufat pouze profesionální racionalisté. “Absurdnímu duchu se rozum jeví zbytečný a za rozumem už nic není,” píše, zatímco většinu knihy balancuje na hraně performativního, ufňukaného nihilismu. K podobné adoraci vágnosti se přitom po Camusovi dopracoval i celý ansámbl pokuřujících francouzských intelektuálů, kteří dovedli humanitní myšlení na hranici srozumitelnosti a relevance. Není to ani přelomové, ani myšlenkově nosné. Tato kritika racionality, narozdíl třeba od té Popperovi, totiž není konstruktivní, je jen destruktivní. Camus naráží samozřejmě na něco důležitého. Dojmy odcizení, osamělosti jedince ve světě, kde mu řád není dán shora ale musí jej sám budovat a obhajovat, jsou plodné pole. K jeho prozkoumání ale existují lepší nástroje. Nesdílím Camusovo frustraci z limitů poznání, z toho, že se nikdy nedopracujeme žádné unifikující teorie, jež s by s geometrickou přesností určila význam veškerenstva. I parciální poznání nám může ulehčit v našem bloudění kosmem. Camusovo skutečným protikladem tak pro mě je, trochu překvapivě, Nassim Taleb. Člověk smířený s nahodilostí, s nutností rozhodovat se pod nejistotou, na základě pravděpodobnosti. Nemůžu se také srovnat se snahou uchopit sebevraždu čistě filosoficky. Je to přece problém individuální, ne univerzální. Dává smysl zcela ignorovat roli psychologie, zdraví, vztahů, ekonomické situace? Dává smysl tvářit se, jako bychom byli nehmotnými entitami oproštěnými od všech praktických záležitostí našich přízemních životů? Nevzdává se tím Camus pochopení v zájmu pouhé intelektuální hry? A co je na Mýtu nejhorší, slibovaný Sisyfus, na kterého jsem se osobně od začátku těšil, se dostaví až na úplném konci knihy. Od hlavní postavy bych si toho představoval víc.. Camusovi se nedá upřít literární talent. Když se v druhé části eseje přesune k postavám Dona Juana, dobyvatele a herce, jeho jazyk prozře a konečně získá uchopitelné obrysy. Poetika Mýtu přesto působí dojmem pouťové střelnice, na které se prostě vystřílí z křivé pušky tolik ran, dokud nějaká růže nepadne. Má tedy cenu dnes Mýtus o Sisyfovi ještě číst? Myslím že ne. Prokousat se Camusovo esejí je, narozdíl od jeho románů, vskutku sisyfovský úkol. Vím, že po planetě chodí masochisti, kteří si to užijí. Jsou ale podle mě v menšině. Ostatní se nemusí obávat, že o něco přijdou, pokud se omezí na pročtení hesla na Wikipedii. Nejlepšími pasážemi knihy jsou beztak výroky jako “důležitý není věčný život, důležitá je věčná živost,” či “máme umění, abychom nezemřeli na pravdu.” Tedy citace Nietzscheho.
06/08/2022

My děti lapené v síti

Děti jsou roztomilé, celé pobryndané legračně žvatlají, tváří se u toho vážně, do všeho jdou po hlavě a jejich radost z každého malého úspěchu je čistá a bezprostřední. Je jen přirozené, že člověk vezme do ruky telefon a natočenou scénku k popukání pošle pro pobavení rodičům nebo přátelům rozutíkaným nezřídka po celém světě. Někteří však jdou o krok dál a digitální záznamy svého rodinného života, kdysi ochranitelsky a s hrdostí nazývaného soukromý, sdílejí na otevřených účtech sociálních sítí, jako jsou platformy společnosti Meta Facebook a Instagram, či Youtube a TikTok, jejichž měsíčně aktivní uživatelé se počítají v anonymních miliardách. Jako děti – to ještě pořádně nebyl internet – jsme mezi školními hodinami dlouze a intenzivně přemýšleli, jak využít prosté myšlenky, že kdyby nám každý obyvatel ČR poslal pro něj či pro ni zanedbatelnou jednu korunu, stali bychom se na tehdejší poměry pohádkově bohatými. Dnešní generace o tom již nesní, díky příjmům ze zobrazené reklamy tento sen žijí. Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan ve svém nejnovějším románu Děti nade vše načrtla psychologickou sondu do jedné takové rodiny a poměrně realistickou vizi důsledků přílišného sharentingu (kombinace sdílení a rodičovství). Mélanie, středostavovská matka dvou dětí odchovaná pozlátkem reality show podobných našemu Big Brotheru nebo VyVoleným, zaplní pociťovanou prázdnotu svého života na mateřské nevinným sdílením fotek a videí svých ratolestí. V dopaminovém rauši z přílivu lajků a srdíček Mélanie nalézá svoje volání a ze sociálně izolované matky se postupně stává hvězda sociálních sítí; nejsledovanější dětský YouTube kanál ve Francii jí dává status profesionálního influencera s příjmy v řádu milionů eur. Delphine de Vigan – Děti nade vše (EM/Odeon, Praha, 2021, 320 s.) De Vigan svoji literární analýzu halí do thrillerového hávu – celá kniha začíná únosem malé Kim, dcery Mélanie a hvězdy jejich kanálu Happy Recré. Jde však hlavně o literární vějičku, která umožní zapojit v otázce soukromí mladou, ale poněkud staromódní vyšetřovatelku Claru. Jejíma očima pak nahlížíme na podivný svět nepřetržitého natáčení a sdílení, v němž se život rodiny stává veřejným statkem pod nepřetržitým dohledem věrných fans. Francie v roce 2020 skutečně přijala zákon právě na ochranu dětských influencerů, kteří často pracují „pro“ a „na“ rodiče větší část svého času, a to i na úkor školy a jiných, často neexistujících, aktivit. Malé internetové hvězdy tak podle zákona mají mít vydělané peníze uschované před rodiči na zvláštním chráněném účtu a rovněž získali právo „být zapomenuti“, pokud o to správce digitální služby požádají. Bohužel, jak de Vigan v knize upozorňuje, pro podnikavé rodiče není vůbec obtížné zákon obcházet a různými právními kličkami svůj příjem z práce vlastních dětí ochránit. Nikdy nezmizí. Jak víte, na internetu se nic nesmaže. Takže s tím nic nezmůže ani zákon. Děti nade vše Po již všeobecně diskutovaných problémech na straně konzumenta (např. pedofilie v dokumentu V síti) a zprostředkovatele (amorální praktiky internetových gigantů maximalizujících zisky), tak román útočí na vrchol celého trojúhelníku, jímž jsou tvůrce a producent celého obsahu. Ve snaze pochopit motivace rodičů i nad rámec finanční kompenzace, která často nemusí být jejich prvotním záměrem, de Vigan vysílá přesvědčivé varování ohledně vykořisťování dětských internetových hvězd a jejich vyhlídek vést normální život poté, co celé dětství strávili před kamerou unboxingem nekonečných řad krabic značkových produktů a bezbřehým nakupováním všeho, co začíná písmenem K nebo má modrou barvu. Fenomén dětských hvězdiček s pohnutými osudy jistě není ničím novým, na divokém západě sociálních sítí však nabývá obludných rozměrů. Nejde ale jen o ty, co skutečně uspějí, těch je tak jako v každém jiném byznysu poskrovnu, ale i o všechny ty, kteří se je pokouší napodobit a přebírají jejich hodnoty. Řešením samozřejmě není všechny ty internety zakázat, ale jistě neuškodí uvědomovat si rizika a pokoušet se prostředí, ve kterém naše děti vyrůstají, pokud možno kultivovat. Román nevolá jen po lepší regulaci – možnosti státu v boji s nejrůznějšími zlatokopy a drobnými šmejdy, kterými je internet již od svého vzniku prolezlý skrz naskrz, byly ostatně vždy značně omezené. Často leží spíš na bedrech „rytířů internetu“, kteří se prodírají jeho bahnem a upozorňují na nešvary různých digicelebrit. Chtěla jsem se pokusit pochopit, co je ten hnací motor, jaký sen o světle… Delphine de Vigan ke své motivaci psát Děti nade vše Mezi řádky čteme především otázku po hodnotách, ke kterým jako společnost směřujeme. Na jedné straně zastaralá, nemoderní touha Clary po soukromí, autenticitě, skutečném lidském kontaktu, na straně druhé Mélaniin zářivý svět nepřeberných zážitků, sdílení a sdílených iluzí. Za (skoro) každou IP adresou je pár očí, ale z počtu srdíček, lajků a zhlédnutí se v Creator‘s studiu stává pouhá statistika, kterou je potřeba vytěžit pro lepší sledovanost a příjem z reklamy. Vize nedaleké budoucnosti, kterou nám de Vigan v závěru knihy předkládá, není nijak pohoršlivá ani dystopická, byť autorka cituje Houllebecqův výrok, že „svět po pandemii nebude jiný, ale stejný, možná spíš horší, slepý ke své destrukci.“ Jedná se jen o další krok na cestě snahy moderního člověka sžít se s technologiemi, které sám vytvořil, aniž by kdy mohl dohlédnout celou šíři jejich důsledků. Jednadvacáté století se tak v lepkavých sítích internetového středověku postupně stává soubojem dvou velkých lidských potřeb: touhy být viděn a práva být zapomenut.
05/27/2022

Sběratel Johna Fowles, román který inspiroval sériové vrahy

Sběratel je kniha, která neztrácí čas. První výstražné signály ohledně hlavního protagonisty, sběratele motýlů Fredericka Clegga, dostává čtenář od úplného začátku. A vida, netrvá to ani padesát stránek a Clegg už vlastní odlehlou nemovitost na venkově a v jejím sklepě vězní svou platonickou lásku, mladičkou studentku umění Mirandu. Možné to je díky dvěma věcem. Tomu, že Clegg vyhrál v loterii menší jmění, a tomu, že jeho morálnímu kompasu někdo zmagnetizoval střelku, rozmlátil ciferník a zákeřně proházel značky S za V a Z za J. Clegg je posedlý slušností, patřičností, dobrými mravy. Jaksi mu přitom uniká, že násilný únos není běžnou součástí láskyplného, romantického vztahu. Miranda, jeho oběť, je mu tak vzdálená, jak jen může být. Miranda je idealistka, Clegg pragmatik v nejvulgárnějším smyslu slova. Clegg má nulovou sociální inteligenci, Miranda žije lidskou společností. Miranda představuje maloměstskou buržoazii, Clegg anglickou spodinu. Kontrasty mezi ústředními postavami jsou umocněné i tím, že se v úloze vypravěče střídají. Fowles tento přechod zvládá bravurně. Cleggova nešikovná, škrobená, obstarožní angličtina jako by byla parodií na společenské romány devatenáctého století. Mirandin slovník je několikrát širší a Miranda jej využívá s lehkostí, s kreativitou. Clegga, v narážce na netvora z Shakespearovo Bouře, překřtí na Kalibana a posteskne si mu: “Všiml sis, jak déšť vysává ze všeho barvu? To děláš anglickému jazyku.” Nejde přitom jen o otázku jazyka. Fowlese eminentně zajímá rozdíl v přemýšlení obou postav. Vnitřní svět Kalibana/Clegga je redukovaný, otáčí se pouze okolo praktických otázek, přičemž své vnitřní motivace nikdy nerozebírá. Je to jeden z důvodů, proč mu zločin vyjde – Clegg je skvělý plánovač. Stejně jako Adolf Eichman je i on je úředníkem do morku kostí, a jeho všední přízemnost připomíná postřeh Hanah Arendtové o banalitě zla. Myslím že to má Miranda na mysli, když mluví o Cleggově “kalibanitě.” Bojím se něčeho, co ani nevíš že v sobě máš. Plíží se to tímhle domem, tímto pokojem, touhle situací, a číhá. Svým způsobem proti tomu stojíme na stejné straně. Miranda k Fredericku Cleggovi Miranda je naopak hluboce introspektivní. Ani v zajetí si nemůže pomoci, aby se ve svém deníku nezamýšlela nad vlastním životem, nad svým vztahem k umění, k literatuře, k lidem, kteří ji ovlivňují. Čtenář ji díky tomu nevidí jen jako půvabnou oběť bez vlastností. Vedle její inteligence a elánu zahlídne i její naivitu a povýšenost. Díky jejímu deníku se také seznámíme s třetí výraznou postavou románu, Georgem Pastonem, jehož existence zůstává Cleggovi skryta a který doplňuje jeden z nejpodivnějších milostných trojúhelníků v dějinách literatury. I tento vztah je totiž pokřivený. GP je prototypem rozervaného umělce, který se už ani nesnaží skrývat svůj odpor k běžným smrtelníkům. Za jeho důraz na moc intuice a metafyzický rozměr umění by se nemuseli stydět ani zarytí zastánci Romantismu. Dvakrát mladší dívku jeho intenzita uhrane. Narozdíl od Clegga mu sice sociální inteligence neschází, je prostě jen rozhodnutý ji pokud možno ignorovat. Miranda, uvězněná ve sklepě psychopatem Cleggem, tak začne s láskou vzpomínat na lehce sociopatického GP. Hemaris thysbe / ilustrace Kibitz Deníkové zápisky jsou, za daných podmínek, trochu kostrbatý literární mechanismus. Svůj účel ale plní. Pro úspěch románu je nezbytné, aby Miranda měla nějaký život i před tím, než jí Clegg připleskl na obličej hadr prosycený chloroformem. Fowlesovi beztak záleží víc na tom, aby podrobně vykreslil své postavy a jejich myšlení, než aby se román držel striktně realistických postupů. Miranda, Clegg i GP se tak stávají dobovými archetypy. I intelektuálnější pasáže přitom působí dojmem, že náleží postavě, nikoli autorovi. V eseji o svém tvůrčím procesu Fowles napsal, že se řídí třemi společensko-politickými závazky: “Zaprvé, být ateistou. Zadruhé, nenáležet k žádné politické straně. Zatřetí, nenáležet k žádnému uskupení, organizaci, směru, či škole.” Snaha o nestrannost mu ve Sběrateli slouží dobře. Mám totiž pocit, že s velkým množstvím jeho názorů bych se neshodl. Číst je jako součást postav mi ale nedělá problém. P.S.: Smutný odkaz Sběratele je ten, že řada magorů naopak Kalibana/Clegga četla s až přílišným porozuměním. Jestli nese Fowles nějakou zodpovědnost za to, že je inspiroval k jejich zvěrstvům, nebo zda by nebylo na světě líp, kdyby román nikdy nevydal, to jsou otázky, na které bohužel nemám odpověď.
05/17/2022

Preview závěrečných kol NBA

Pro normální smrtelníky to znamená, že už se nemusí stresovat tím, kolik basketu jim uniká. Vím, že jste kvůli tomu nemohli spát. Právě pro vás je tu tenhle článek. Umožní vám cítit se, jako že víte, kdo je na palubovce kdo a jak se vlastně ty poslední čtyři týmy dostaly tak daleko. Miami Heat vs. Boston Celtics Souboj Bostonu s Miami bude myslím připomínat středověké boží soudy, jak je Francisco Goya vyobrazil na své fresce “Souboj s obušky.” Dva muži zbrocení krví, zapadlí po kolena v bahně, bijící se, dokud jeden nepadne. Ne, že by Bostonu a Miami scházel basketbalový um. Jsou to ale týmy, které se pyšní především tím, jak tvrdě hrají dozadu. Přístup, který nikdo nezosobňuje líp, než šikovný a zároveň neuvěřitelně fyzický pivot Miami Bam Adebayo. Když se před dvěma lety oba týmy utkaly v bublině v Orlandu, byl to právě Adebayo, se kterým si Celtics absolutně nevěděli rady. Tým Bostonu se ale od té doby změnil. Daniel Theis, na kterém tehdy při bránění Adebaya záviseli, hraje asi tak čtvrté housle. Celtics budou doufat, že jej zbrzdí navrátivší se Al Horford. Zdravotní stav by také měl pustit na hřiště jednoho z nejlepších velkých obránců ligy, Roberta Williamse. Možností je i využití Granta Williamse (žádná přízeň). Tento druhý zmíněný Williams má sice “pouhopouhé” dva metry, v předešlém kole ale zdárně otravoval Giannise Antetokounmpa, takže za zkoušku to stojí. Sečteno/potvrzeno, Celts tentokrát alespoň disponují dostatkem těl, která Adebayovi hodit do cesty. To není jediná změna. Výměna kouče a herního stylu měla za následek citelný posun u Jalena Browna a Jasona Tatuma. Ti za poslední půlrok hodně vyrostli. Mluvím samozřejmě o mentálním růstu, ne fyzickém, to by v jejich případě zavánělo nějakou nebezpečnou hormonální poruchou. Co mám na mysli je motivace a soustředění, které jim Ime Udoka vštípil a které si nyní drží na obou stranách hřiště. Možná to na vás působí jako nějaké esoterické kecy, přísahám ale, že sledovat současného Tatuma je diametrálně odlišné od sledování Tatuma před rokem. A přesto budou v plánech lišáka Erika Spoelstry nepochybně hrát úlohu triky, jak oba vyvést z konceptu. Oba jsou totiž neuvěřitelně talentovanými hráči, kteří stojí někde na pomezí mezi mladíky a veterány. Heat budou doufat, že v nich dokáží znovu probudit ty mladíky. Můžeme očekávat téměř cokoli: zdvojování, neočekávaný přechod do zóny, částečné zóny s osobní obranou na vybrané jedince, agresivní switche. Osobně bych si vsadil na napadání rozehrávačů po celé délce hřiště. Temným tajemstvím Celts totiž je, že teď nemají žádného skutečně kvalitního dribblera. Co ale téměř jistě neuvidíme jsou lehké koše pro Tatuma s Brownem. Heat je podle mě radši vyženou z trojky, opanují prostor pod košem a darují otevřené střely Horfordovi a Williamsovi. To je mimochodem taktika, na kterou právě dojeli Bucks. Ti ve svém posledním zápase nechali Granta Williamse střílet 18 otevřených trojek. Williams ale tlak ustál, po nejistém začátku se rozehřál, nastřílel 27 bodů a Boston si zajistil postup. Jediný tým, který letos nechával soupeře na trojce ještě častěji než Milwaukee, bylo přitom právě Miami. Sami Heat to také nebudou mít lehké. Pro jejich esa už na soupisce Bostonu nezůstal žádný snadný cíl, jakým býval Kemba Walker. Tatum s Horfordem jsou nejlepšími obránci pick-and-rollu v lize, Marcus Smart vyhrál defenzivního hráče roku a pivoti Celts na perimetru obvykle nehoří. Boston je tým, který letos nejčastěji switchoval clony. Je to pochopitelné. Všichni jejich hráči jsou silní, velcí a mobilní. Heat se tak, jako o skálu, budou opírat o výkony Jimmyho Butlera. Po loňském debaklu s Bucks totiž naladil play-off formu a hraje v neuvěřitelné fazóně. V prvních dvou sériích střílel v průměru přes 28 bodů, exceloval v defenzivě a znovu vypadal jako Jimmy, který se směle měřil se samotným Králem. Podstatně větší otázkou bude, v jakém stavu do série naskočí zkušený rozehrávač Kyle Lowry, či zda se elektrizující střelci jako Tyler Herro a Duncan Robinson dokáží udržet v obraně nad vodou. Na Boston bych si ale nevsadil. Alespoň v prvním kole teda ne. Celts za sebou mají nervy drásající, sedmi zápasovou bitvu s Giannisem a jeho Bucks, která je stála hodně sil. Začíná se navíc na půdě Miami, jež mělo prozatím lehčí cestu pavoukem, bude odpočaté a před domácím publikem. Pokud bych něco tipnul, tipnul bych, že i tahle série skončí až sedmou hrou. Steph Curry / ilustrace Kibitz Golden State Warriors vs. Dallas Maverics Doteď nemůžu uvěřit tomu, co jsem viděl. Ne, že by bylo tak šokující, že Dallas porazil favorita z Phoenixu. Šokující byl způsob. Game 7 na domácí půdě a Suns prostě složili karty. Za celou první půli dokázali nastřílet pouhých 29 bodů. Dallas jich tou dobou měl víc než dvakrát tolik a i po zbytek utkání si Mavs udržovali hezký čtyřicetibodový náskok. Byl to kolaps. Komedie. Konspirace. Phoenix hrál s nulovou intenzitou, nic nepředvedli ani Booker s Aytonem, ani veterán Chris Paul, který už evidentně fyzicky nemá na to tým táhnout. Jeho kariéra hvězdy se tím uzavírá. Vedení Suns by zase mělo zvážit uzavření stadionu a žádost k lize na roční pozastavení činnosti, spakovat všechny hráče i zaměstnance a nechat je na rok cestovat, aby si vyčistili hlavu. Každá mince má ovšem druhou stranu. Na druhé straně téhle byl portrét Luky Dončiče. Portrét krajního sebevědomí, které náleží lidem, co prostě nejsou zvyklí prohrávat. Jen málokdy vidíte hráče, kteří se v těch nejvypjatějších momentech pořád baví hrou, pořád usmívají, zatímco si vyměňují posměšky se soupeřovo fanoušky a potápí jednu střelu za druhou. Luka je jedním z nich. Nebyl na to samozřejmě sám. Mavs udusali Bookera double-teamy a kvalitní obranou Doriana Finneyho Smitha a Reggieho Bullock, týmovou snahou zneutralizovali Aytonovo výhody pod košem a ani Chris Paul se samozřejmě neunavil sám od sebe. Dončič a Brunson na něm ustavičně pracovali. Oba jsou k tomu koneckonců extrémně dobře vybavení. Oba jsou rozehrávači, kteří milují hrát zády ke koši a soupeře utahat svou silou, vahou a šikovností. To mimochodem naznačuje, co uvidíme ve finále konference. Kouč Jason Kidd evidentně rád hraje small-ball s trojkařem Maxim Kleberem na pivotu. Jeho playmakeři – Dončič, Brunson a Dinwiddie – pak totiž mají mnohem větší volnost nahánět slabší obránce do mismatche a opakovaně na ně útočit. Ve Phoenixu to byl Paul, Ayton a Johnson, v případě Golden State to bude Curry, Poole, nebo třeba Kevon Looney. Warriors ale také nejsou ořezávátka. Tým se sice ještě znovu nesehrál, což má za následek obrovské množství nepochopitelných turnoverů, i tak ale mají v San Franciscu kádr plný veteránů, zvyklých na velké zápasy. Skrývání slabších obránců v rozích, v takové hybridní zóně, to je pro ně denní chléb. Během sezony byla taktika GSW raději nechat Luku skórovat, než hledat volné spoluhráče a dostat tak tým do tempa. To možná nezní dvakrát povzbudivě, ale dá se to očekávat i tentokrát. Útěchou může být fanouškům Warriors alespoň to, že v Draymondu Greenovi a Andrew Wigginsovi má jejich pár obránců, kteří Slovince snad trochu zpomalí. Podobný bolehlav navíc mají i v Dallasu, kde se zaobírají klasickou hádankou posledních let, jak zabránit tomu, aby Curry dostal do rukou míč ve volném prostoru. Jakkoli totiž Steph nestřílí poslední dobou na své poměry nijak obzvlášť dobře, stále se v play-off drží u 27 bodů a 6 nahrávek na zápas. Připočtěte Poola, který se dostal tak blízko ke Curryho imitaci, jak je jen možné, a Klaye Thompsona, který se tu a tam taky probudí, a ani Mavericks se najednou nemusí cítit příliš komfortně v kramflecích. Rotující ofenziva Warriors závisí na citu pro hru, improvizaci a zapojení velké části týmu. Oproti Dallasu se Golden State jen málokdy snaží cíleně lovit slabší jedince. Jejich zápasy by proto mohly být skutečným soubojem stylů, soubojem o to, kdo dřív mrkne a nechá se přinutit k opuštění své taktiky. Co se zranění týče, můj osobní miláček Gary Paytonn II si v zápase s Grizzlies nešťastně zlomil ruku a je mimo. Warriors budou doufat alespoň v návrat Oto Portera Jr., kterého používají jako forvarda ve svých malých lineupech. A budou se především modlit ke Currymu, aby měl některý z těch zápasů, kdy to vypadá že neumí netrefit.

6 Episodes

Kibitzování do všeho možného, od literatury po sport

Creator

Kibitz
Years Active

2022
Episodes

6
Rating

Clean
Show Website

Kibitz