Host Reportéra

Reportér Magazín

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

  1. HoRe: Jiří Hrdina

    FEB 6

    HoRe: Jiří Hrdina

    Proti „Rusákům“ jsem hrál opravdu tvrdě. Za barákem jsme měli posádku jejich armády, vzpomíná Hrdina Na své dvě olympiády vzpomíná v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší skvělý hokejový útočník (a dnes i rockový kytarista, vystupující párkrát ročně s Vypsanou fixou) Jiří Hrdina: „Na Sarajevo 1984 myslím jenom v dobrém. Následné Calgary bylo sportovně slabší, ale zase mě těšilo, že tam pak můžu zůstat natrvalo.“ V rozhovoru vypráví o tom, jak si v polovině osmdesátých let vytkli trenéři národního týmu dva zásadní cíle – uspět na olympiádě v Sarajevu a na mistrovství světa v Praze. „Připravovali nám příšerné galeje, letní soustředění na Šumavě bylo plné výběhů do sjezdovek, posiloven, prostě dostávali jsme sodu. Ale zároveň musím říct, že jsem pak z té dřiny žil do konce kariéry; stačilo to jenom udržovat. V Sarajevu jsme skončili druzí za Rusy, kteří tenkrát byli jako mašina. Jak říkal trenér Luděk Bukač: ‚Můžeš je jednou porazit, ale nemůžeš je porážet…‘ Nechali jsme si to až na rok 1985 do Prahy.“ Na námitku, že nešlo o Rusko, nýbrž o Sovětský svaz, Jiří Hrdina příliš neslyší. „Drtivá většina jejich týmu hrála za armádní CSKA Moskva a pro mě to byli Rusáci, každý zápas proti nim jsem ohromně emotivně prožíval. Led byl jediným místem, kde jsem Rusům mohl vrátit šedesátý osmý rok, který jsem vnímal zblízka. Velká posádka sovětské armády sídlila v Mladé Boleslavi, kde jsem do osmnácti bydlel u rodičů, a to mě na hřišti hnalo. V takových zápasech jsem tvrdě dokončoval osobní souboje, i když to nebylo vyloženě nutné.“ Co potom Calgary v roce 1988? „Tam byli dobří českoslovenští skokani nebo běžci na lyžích. Vůbec nejpopulárnější postavou her byl britský skokan Eddie Edwards, kterému jsme všichni fandili, aby své pokusy přežil. Nám se ale tenkrát nedařilo, skončili jsme až šestí a ze silnějších konkurentů jsme neporazili nikoho. Naštěstí jsem nemohl moc truchlit, protože jsem si jen přendal tašku z jedné strany šatny na druhou a hned začal hrát za Calgary Flames.“ A nakolik Jiří Hrdina věří české reprezentaci za pár dnů v Miláně? Kdovíjakým optimistou není: „Upřímně řečeno,“ říká v podcastu, který je z velké části i o jeho celoživotně silném vztahu k muzice, „už semifinále by podle mě bylo úžasné.“

    1h 19m
  2. HoRe: Ondřej Preuss

    FEB 3

    HoRe: Ondřej Preuss

    V kompetenčním sporu by měla větší šanci vláda, ale prezident to myslí nejspíš dobře, říká ústavní právník Pokud by boj o ministerské křeslo pro Filipa Turka vyvrcholil kompetenčním sporem, mohlo by to do budoucna změnit politický systém. „Ale možná úplně nemuselo,“ říká v přátelsky a neformálně vedeném podcastu Host Reportéra ústavní právník Ondřej Preuss. „Nebo jo, ale nemuselo by to automaticky znamenat průšvih.“ V rozhovoru vysvětluje specifikum českého, ale vlastně i československého vnímání role prezidentů, kterým národ od doby Tomáše Garrigua Masaryka přisuzoval větší moc a důležitost, než jaké jim reálně náležely. Přesto tvůrci české Ústavy z roku 1992 příliš nepočítali s tím, že prezidenti republiky budou chtít skutečně plnohodnotně vládnout, jenže ti si začali kolíkovat svá mocenská území, počínaje Václavem Havlem. Problém výrazně narostl po zavedení přímé volby prezidenta, protože Miloš Zeman i Petr Pavel získali obrovský mandát od voličů, přestože stále nenesou žádnou politickou odpovědnost. „Přímá prezidentská volba zdejší politické kultuře neprospěla,“ říká v podcastu Ondřej Preuss. „Má potenciál radikalizovat společnost a prohlubovat příkopy.“ Ohledně současného sporu o Filipa Turka nemá ústavní právník Preuss úplně jednoznačný názor, ale obecně říká, že mezi jeho kolegy by převažoval souhlas s tím, že prezident musí navrhovaného kandidáta jmenovat. Kompetenční žaloba by dost možná vyjasnila dávný problém, zda má být Česko čistě parlamentním systémem, nebo se posunout směrem k systému poloprezidentskému, jaký známe například z Francie. „Zároveň ale platí, že pokud by výrok Ústavního soudu znamenal precedent, sice bychom pak jasně věděli, co si prezident může nebo nesmí dovolit, ale taky by se tím do budoucna zúžil prostor pro politická jednání a hledání kompromisů.“ I když se prezident Pavel pohybuje na hraně Ústavy nebo ji dokonce překračuje, podle Preusse tak činí z celkem pochopitelných důvodů. „Na druhou stranu by podle mě nebylo od věci přemýšlet,“ zaprovokuje si v podcastu, „jestli a nakolik funkci prezidenta vlastně potřebujeme.“

    1h 9m
  3. HoRe: Denisa Barešová

    JAN 30

    HoRe: Denisa Barešová

    Připadám si mnohem mladší než dřív. Herec má být psychicky v pohodě, éra geniálních šílenců pomíjí V posledních letech je Denisa Barešová na roztrhání jak před kamerou, tak i v divadlech. Před pár týdny oslavila třicítku a protože je skvělá vypravěčka, zajímavě a do hloubky analyzuje tento milník v dalším díle podcastu Host Reportéra. Připadá si výrazně mladší a spokojenější než například před pěti lety, kdy chtěla s herectvím dokonce skončit. Hodně jí pomáhají psychoterapie. „Když jsem kdysi začala chodit ke své doktorce na čínskou medicínu, hned mi řekla zajímavou věc: prý jsem nejspíš přeskočila nějaký životní cyklus, část dětství nebo dospívání. Dokonce tehdy řekla, že mentálně jsem čtyřicetiletá, a to mi bylo čtyřiadvacet! Nějak se prostě stalo, že jsem vnitřně rychle zestárla.“ Od osmi chodila do přísného Dismanova dětského rozhlasového souboru; dostala se na víceleté gymnázium. Ve dvanácti poprvé hostovala v Národním divadle, kde je dnes mimochodem ve stálém angažmá a fantasticky tam hraje hlavní roli ve hře Paní Bovaryová. „Vzpomínám, že jsem se vždycky líp cítila v dospělém světě a tak jsem například jako ta školačka v Národním byla nadšená a chtěla tam být pokud možno pořád. Dnes mám ale pocit, že to pro dvanáctileté dítě nemusel být ten pravý svět a že mi zároveň uteklo něco důležitého jinde, což bylo později třeba napravovat například právě psychoterapiemi. Ty mě nakonec zase omladily; teď se cítím nejlíp.“ V podcastu Denisa Barešová pozoruhodně vypráví o tom, jak se například právě v Národním divadle změnilo během jejího krátkého života prostředí. „Už například nejsou zakouřené všechny chodby,“ zasměje se, potom ale zvážní. „Taky postupně mizí kult hvězdných herců, kteří jsou si vědomi své slávy a mají vzhledem k ní své požadavky; atmosféra je mnohem souborovější. A skoro všichni herci si dnes v divadle dávají větší pozor na svoje fyzické a hlavně psychické zdraví.“ Doba šílených géniů s vnitřními démony, kteří dávají přednost hereckému poslání před osobním životem, podle Denisy Barešové končí. „Moje generace už vesměs chápe, že se nevylučuje, aby dobrý herec po nocích klidně spal,“ říká. „Podle mě, čím líp na tom psychicky jste, tím lepšími jste herci i lidmi a tím líp je i vašemu okolí. Pořád známe maniaky, kteří jsou na jevišti fantastičtí, ale nikdo s nimi už nechce zkoušet a taková já bych být nechtěla.“ Ve třiceti letech přemýšlí, co s herectvím dál. Nebylo by divu, kdyby ho postupně omezila, zatím to ale vypadá jinak: „Měla jsem sen, že si zahostuju s pražským Divadlem JEDL, které dlouhodobě obdivuju, a ten se mi teď splní. Za pár dnů, 7. února, máme pod vedením režiséra Jana Nebeského v Rokoku premiéru inscenace „Tohle se stalo!“, kde si strašně ráda zahraju s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Tomášem Havlínkem.“ Hned o měsíc později uvedou do kin film Poberta, pak přijde na řadu televizní seriál Monyová a tak dále – o tom všem Denisa Barešová hovoří v novém díle podcastu Host Reportéra.

    1h 4m

About

Rozhovory s lidmi, kteří mají co říci.

You Might Also Like