Ve dvacátém dílu jsme původně plánovali odpovídat na vaše otázky. Jenže ty nám mezitím zestárly, protože na Fosilní palivo chvíli padal prach – a tak místo toho vykopáváme něčím aktuálnějším: co udělaly čtyři roky s AI s našimi životy a kariérami. Jo, a jedna novinka: zabili jsme časovač. Často jste nás o to prosili – slovy: jeden člověk. Pravda je, že nám prostě přestal sloužit. Odpočívej v pokoji, časovači. Přesto se pořád budeme snažit vejít do půlhodinky, protože na dlouhé plky jsou tu jiní. Chceme, ať to máte plus minus autobus na jednu cestu do práce. Čtyři roky, které přeskládaly mapu Martin se ještě před čtyřmi lety živil „psaním slohovek pro firmy“, jak říká. Teď už ne. Ale místo nářků nad tím, že tahle éra končí, ji spíš oslavuje: no, řekněte, nebylo skvělé, že v dějinách lidstva nastal okamžik, kdy se člověk nějakých dvacet let mohl živit skládáním písmenek za sebe? Že to nevydrželo věčně, je trochu smutné, ale asi celkem pochopitelné. (Skláři už taky nemají co žrát, že ano, tak proč by copíci měli být chráněný druh?) A Roman? Pořád dělá copywriting – ale dneska už úplně jinak než dřív. Funguje spíš jako kurátor toho, co udělá AI, instruktor, který jí zadává, na čem a jak pracovat, a editor, který po ní všechny věci dotahuje. A vedle toho má rozjetých pár vlastních sázek, o kterých bude řeč za chvíli. Vajbení zlevnilo prototypy. Produkci ne Pro ty, kdo o tom slyší poprvé, drobný úvod do děje: vibecoding (hezky česky: vajbení nebo vajbování) je termín programátora Andreje Karpathyho, který si všiml, že on sám už vlastně nekóduje – jen říká AI přirozeným jazykem, co chce, a ona to na pozadí staví. A to samé můžete dělat vy – mluvit a tím programovat – bez toho, abyste vlastnoručně napsali jediný řádek kódu. Proč nás to tak baví? Protože jsme přesvědčení, že většina tvůrců neví, co staví, dokud to nevidí. Je to jako v kuchyňském studiu: taky vás nejdřív nezavřou do kanclu, abyste jim tam svoji vysněnou kuchyň popsali z hlavy. Provedou vás mezi vystavenými hotovými kuchyněmi, vy něco z toho nasajete, srovnáte si myšlenky, a teprve pak řeknete, co chcete. Vajbení funguje stejně – stavíte, koukáte, měníte. Jen pozor na jednu věc: díky vajbení se zlevnily první nápady, ne produkce. Dřív jste za každý nápad nebo pokus krvavě platili (protože grafik, programátor, spousta spáleného času, energie, peněz), takže jste se stokrát rozmýšleli, do čeho se pustíte. Dneska si prototyp bez problémů vyrobíte sami a skoro zadarmo (platíte jen předplatné některého nástroje AI) – a pokud to slouží jen vám, nejspíš si s tím vystačíte. Pokud to chcete pustit do světa a prodávat to, budete potřebovat profíka, který to s vámi doladí a dotáhne. Jak to vypadá v naší praxi: * Roman s kamarádem češtinářem spouští aplikaci, která připravuje deváťáky na přijímačky z češtiny. Má 145 tisíc řádků kódu, ručně nenapsali ani jeden. Před dvaceti lety by na to potřebovali statisíce korun a tým vývojářů. (Ale jak říká Roman: „Bezpečnostní audit u profíka máme domluvený, máme rozum.“) * Martin s Daliborem Behúnem zase staví Kilovaty.cz – dvoučlennou „agenturu“, která učí firmy a úřady psát srozumitelně. Cenovou nabídku, kterou by jako freelanceři bastlili celý den, dnes vyvajbí za hodinku nebo dvě: AI zná vizuální jazyk značky, tonalitu i ceník, oni dodají kontext a know-how. A jednou vytuněná dovednost se pak používá opakovaně napříč projekty. To jsou jen malé ukázky od nás. Ale vajbení vidíme i u kamarádů a známých. Třeba Martinův kamarád Tomáš Hájek chce s lidmi po celé republice vysbírat milion plechovek z křovisek a parků. Nápad sice vznikl v hlavě jednoho člověka, ale teď se díky AI může proměnit v apku a gamifikovanou hru, takové novodobé „houbaření“. Ani Tomáš není programátor – je to fotograf a lektor. Fosilní výhoda: vkus a schopnost nesouhlasit s AI Proč by v tomhletom vajbování měli mít fosilové navrch před mladšími? Věk se podle nás stává určitou konkurenční výhodou: * Nemáme FOMO, máme FIM – čo si, vojín Kefalín, predstavujetě pod takým pojmom FIM? F**k it mentality. Když máte padesátku za krkem, tak na některé věci už zkrátka kašlete, protože nemáte k dispozici všechen čas světa. Zbývá vám řekněme 25 aktivních let, tedy zhruba 25 ročních projektů. A to je číslo, které fosily nutí pečlivě si vybírat bitvy, do kterých se pustí. * Máme vkus. Složené úročení zkušeností nese ovoce, které nevisí nízko. Už mnohem rychleji poznáme, co je dobré a co je bulšit. Dobrý, blbý, dobrý, blbý – a jede se dál. Fosilní výhoda je taky schopnost nesouhlasit s AI, neustále ji zpochybňovat, protože takhle to děláme celý život. Osvojujeme si nové technologie tak, že je nejdříve zpochybňujeme. * Náskok v ovládání nástroje je poprvé v historii skoro bezcenný. Mladí si vždycky osvojili nové nástroje rychleji a bývala to velká výhoda. Jenže vzpomeňte: ještě loni jsme s velkou pompou vykládali o kreativním a rešeršním módu v našich AI. Dneska nepoužíváme ani jedno – a to neuplynul ani rok. Cenné nejsou klávesové zkratky, ale zkušenosti a ochota se adaptovat. Jednu velkou nevýhodu přiznáváme. Šestnáctiletí se můžou na příštích pár let zašít na škole (nebo školách) a počkat, až se okolo AI usadí prach. My mezitím musíme platit složenky, živit rodiny a udržovat celý ten cirkus v chodu. Trhat zralé plody dvacetileté expertizy je zrovna teď obtížnější – a proto celkem chápeme, proč jsou lidi nasraní. Kdo přežije (a proč to nebude z lásky zákazníků) Vezměte si třeba řemeslníka, který celý život sekal jednoduché webíky jak Baťa cvičky. Bohatě ho to živilo. Jenže dneska si ten webík lidi vyvajbí sami – a nikdo nikdy v celé historii lidstva neřekl: „Můžu to mít za pár korun, ale zaplatím dvacet tisíc, protože si vážím vaší práce.“ To se prostě nestane. Kdo celé roky nekoukal přes plot svého oboru a není ochotný uhýbat před kulkami, je v pytli. Kdo měl oči otevřené, má šanci. Specializace je pořád cenná – ale je potřeba na ni nabalit vrstvy okolo. Textař, který díky AI zvládne i grafiku a kód. Dva učitelé, kteří si postaví vlastní aplikaci. Před industrializací taky řemeslník zvládl celý produkt sám; teď se to oklikou vrací. Nejlepší způsob, jak pokračovat, je pokračovat Tuhle moudrou větu razí AI expert Honza Romportl a my se jí držíme: nedělat věci do šuplíku. Vyndat nápady z hlavy, zkusit je realizovat a rychle se hýbat – protože jenom děláním zjistíte, jestli má projekt odezvu a jestli sázku na něj zdvojnásobit, nebo ho radši utlumit. Naše vlastní řada malých sázek za poslední roky: platforma pro učitele češtiny (nedopadla), pražský literární kvíz (prodáno nula kusů, taky bychom mohli být nasraní), společné webináře (první vydělané peníze) – až to celé dodriftovalo ke kurzu AI pro sólotvůrce. Teď v něm máme čtyřicet platících lidí a naše aktuální sázka zní: do konce roku mít stovku sólotvůrců. * Kurz je pro naprosté neajťáky. Ani jeden z nás v životě nenapsal řádek kódu, a přesto jsme navajbili weby, aplikace i nástroje, které každý den používáme. * Možná vám bude stačit jen prvních pár kapitol a pak už nás třeba nebudete potřebovat. Protože nejtěžší je to rozjet. * Tím hlavním jsou pro nás ale lidi kolem kurzu – vzájemné sdílení postupů, f**k-upů, slepých uliček a vychytávek s dalšími tvůrci, kteří přemýšlejí podobně. První pravidelné živé vysílání máme už za týden 26. srpna. * S tímhle slevovým kódem dostanete první rok členství výhodněji: BRIKETA (zkratka k objednávce) A příště? Chceme probrat, jak se změnilo psaní v době AI – a jestli je to fake, nebo není. Taky se schyluje k dílu o tom, zda je řemeslo zlaté dno a zaručená ochrana před AI. Jednoho z nás tyhle řeči, jak říkají mladí, pekelně triggerují, takže to bude jiskřit. Jaké kariérní pohyby máte za sebou vy? Napište – a jestli nechcete propásnout naše další brikety, přihlaste se k odběru. This is a public episode. If you would like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit fosilnipalivo.substack.com
