Filip Dřímalka zadal nové Astře práci a šel surfovat. Měl zapnuté automatické dobíjení kreditu, takže se o nic nestaral. Když se vrátil k telefonu, čekaly na něj tři maily. Sto dolarů. Sto dolarů. Sto dolarů. „Tak jsem to zastavil, takže to stálo 300 dolarů.” Vyprávěl to jako historku, ale je v ní celé dnešní nastavení. Modely už zvládnou pracovat samy tak dlouho, že jediné, co je zastaví, je limit nebo peněženka. A Filip k tomu hned přidal druhou stranu té mince: když se před pár týdny na čtyři dny odpojil od signálu, resetoval se mu týdenní limit v Codexu. Vrátil se a měl jeden den, ve kterém mohl spotřebovat celý týden. „Co tomu zadám? Co tomu zadám?” Zjistil, že když si limit rozloží do týdne, šetří ho. Když ho má naráz, je ten limit najednou docela velký. „Absolutně mi to nešetří čas” Nejsilnější věta rozhovoru přišla jako odpověď na docela nevinnou otázku. Kolik ti AI ušetří času? „Absolutně mi to nešetří žádný čas, naopak mi to přidává extrémní množství práce.” Filip to nemyslel jako stížnost. Vysvětlil to přes Jevonsův paradox, který má v poslední kapitole své knihy: když se v 19. století zvýšila efektivita zpracování uhlí, spotřeba uhlí neklesla, naopak. Jezdilo víc vlaků, vznikalo víc firem. Stejně to podle něj funguje s AI. Cesta od nápadu k realizaci se zkrátila, takže jich zrealizujete víc. Ne míň práce, víc práce. Kdo od AI čeká volné odpoledne, čeká špatnou věc. Ta úspora se neprojeví na hodinách, ale na tom, co všechno se vejde do stejného dne. Větší rozdíl je uvnitř firmy než mezi firmami Když Filip vyhodnocuje své lednové predikce, jedna mu podle jeho slov vyšla stoprocentně: bifurkace. Rozdělení lidí na ty, kdo s AI žijí v jiném světě, a na ty ostatní. Popisuje to na zasedačkách, ve kterých sedí. Jeden management se baví na úrovni vysoké školy a řeší, jak postavit AI native firmu. Druhý mu připadá jak základka, protože prezentuje věci, které se řešily před třemi lety, jako by byly aktuální. A pak přidá pozorování, které mě zaujalo nejvíc. Firmy se ho ptají, jak si stojí proti konkurenci. Jejich vlastní data ale ukazují, že se mají ptát jinak: jaké jsou rozdíly uvnitř naší firmy. Ten, kdo to dělá dobře, nemusí sedět v jiné firmě. Může sedět o patro výš. Neviditelná stagnace Nejužitečnější věc z celého rozhovoru se ale týká jednotlivců. Filip tomu říká neviditelná stagnace a funguje to takhle: chodíte na školení, používáte AI víc a líp než loni, dodáváte. Všechno vypadá dobře. Jenže pokud vaše firma nenabízí to, co je dneska frontier, zbytek trhu vám odskakuje rychleji, než se zlepšujete. „A to je strašně nebezpečný, protože pokud nejsi v kontaktu s tím, co se děje venku, tak tu stagnaci nevidíš.” Zjistíte to až u pohovoru. Vibe coding a šedá AI Ptal jsem se ho na bezpečnostní riziko toho, že si lidi ve firmě začnou programovat sami. Odpověď byla rychlá: to je otázka na CIO a je to jeho práce. Kdyby to bylo neřešitelné riziko, nefungovalo by to nikde, a přitom to v některých firmách funguje. Podstatné je, co řekl za tím. Riziko nejde eliminovat, jde ho jen řídit, a zákaz podle něj riziko zvyšuje. Lidé si cestu vždycky najdou, akorát ji najdou pokoutně. A ještě něco: do firmy, kde nesmí používat nástroje, na které jsou zvyklí, dobří lidé prostě nepůjdou. „To není jako Windows versus Mac. To je desetinásobně velký rozdíl.” Nabídky od 150 do 600 tisíc Jedno číslo z rozhovoru se vyplatí si zapamatovat. Filip si nechal zpracovat cenovou nabídku na jednu věc a rozdíly mezi dodavateli byly od 150 do 600 tisíc korun. Když se podíval na počty hodin a mandejů, bylo vidět, kdo AI nepoužívá. A do té spolupráce se mu pak vůbec nechtělo. Sám za AI utratil za prvních osm měsíců roku necelých 400 tisíc korun. Bez mrknutí dodá, že hodnota, kterou díky tomu vytvořil, tu investici výrazně převyšuje, a že to zároveň potřebuje, aby mohl firmám radit z vlastní zkušenosti, ne z článků. Pán v letadle Nejlepší scéna dílu je ale úplně jinde. Filip seděl na lokálním letu vedle asi sedmdesátiletého pána, který celou cestu sjížděl Facebook. Jedno AI generované video za druhým, všechna s náboženskou tématikou. Modlitby, dios mío, výzvy, ať pošlete aspoň pár drobných. Od A do Z vygenerované. Pán to komentoval a bylo mu to úplně jedno. Z toho Filip vytáhl věc, která se podle něj řeší málo: mluvíme o dopadu AI na děti, ale rizikovější skupina jsou senioři. Nepoznají to, jsou v tom celý den, a i kdyby tam bylo označení v rohu, neřeší ho. Na druhou stranu, o pár minut později obhajoval AI companiony pro osamělé seniory, a to docela tvrdě. Ráno předtím tady natáčel Honza Romportl, který by je zakázal, protože se o osamělé lidi máme postarat my jako společnost. Filip na to má odpověď z praxe: jeho maminka pracuje v sociálních službách a on vidí, jak to ve skutečnosti vypadá. „Za mě je daleko lepší něco, co ten problém reálně vyřeší, než ideál, ke kterému se ani nedostaneme.” A pak to shrnul větou, která zůstane viset ve vzduchu: kdo bude mít peníze, k tomu bude chodit živý člověk. Kdo peníze mít nebude, k tomu bude chodit robot. Co by nedelegoval Miloš Čermák nám o dva díly dřív řekl, že si nedá vzít psaní. Filipa jsem se zeptal na totéž a odpověděl přesně opačně: nemá nic, co by si držel principiálně. Jsou věci, které ho baví, takže si je dělá sám. Prezentace si pořád skládá pár hodin v Keynotu, protože je to jeho řemeslo a nechce je mít v poloviční kvalitě, aby vypadaly jako AI slop. Ale zakázané nemá nic. Naopak, čím víc si myslí, že by to model nezvládl, tím víc ho zajímá, jak si s tím poradí. Jediné, co delegovat nebude, je sport. Běhat s robotem nepůjde. Celý díl: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d18un Poslechni si ho na: 🎧 Apple Podcasts: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d18an 🎧 Spotify: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d18sn ▶️ YouTube: https://www.kdeskoncizitrek.cz/go?s=d18yn This is a public episode. If you would like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit martinai.substack.com
