Martin Krček byl v Číně už poněkolikáté, ale tentokrát tam letěl kvůli jedné věci: podívat se, jak vypadá umělá inteligence, když ji nedělá Evropa ani Amerika. Napsal do několika firem, včetně Unitree. Čekal, že to nikam nepovede. Přišla odpověď ve stylu „jasně, zastavte se, máme tu showroom, kdy tady budete?” a druhý den stál v budově, kde se roboti vyrábějí. Kde skončí zítřek? s nadšením o umělé inteligenci a technologiích! To je asi první věc, která na tom příběhu překvapí. Ne technologie. To, jak málo bylo potřeba udělat, aby se člověk dostal dovnitř. Druhá věc přišla v showroomu. Seděli tam vedle sebe dva roboti — malý humanoid, ten, co dnes stojí u Martina v kanceláři a jmenuje se Senti, a pak ten velký, něco přes 180 centimetrů. „To už je fakt takový, že si řekneš, no, tak toho se bojím,” popisuje Martin. Robot přitom nic nedělal. Jen seděl. Tenhle rozpor se v dílu vrací pořád dokola. Roboti dnes zvládají věci, které vypadají neuvěřitelně — tančí, dělají kung-fu, stojí na jedné noze. A zároveň mají problém uchopit šálek za ouško. Emoce, se kterou se nepočítalo Nejsilnější část rozhovoru není o hardwaru. Je o tom, co robot dělá s lidmi kolem sebe. Martin popisuje, jak roboti dostávají oblečení, aby vypadali přívětivěji. Tričko funguje. Mikina je horší: zezadu vypadá jako dítě, kterému nejdou nohy. „A pak on se otočí a ten šok, že nemá obličej.” Podle Martina je jedno, jestli to ukazujete dětem, programátorům nebo bankéřům na konferenci. Reakce je stejná. A pak je tu druhá strana. Když se robota dotknete, zatlačíte do něj, zkusíte, jak drží rovnováhu — máte pocit, že šikanujete dítě. Robot přitom nic necítí. Mění to vás. Ne jeho. Martin k tomu přidává studii z Ameriky, kterou udělali po covidu, když se děti vrátily do škol. Doma měly Alexu, Google, Siri. Nemusely říkat „prosím tě, buď tak hodná a rozsviť”. Stačilo „rozsviť světlo”. A přesně takhle to pak dělaly ve třídě, na učitelku. Té je to blbé. Nám ostatním taky. Robotovi ne. Dva prsty místo pěti Praktická část dílu je o penězích a o tom, jak se z nich dá utéct. Chcete, aby robot něco uchopil. Můžete si koupit hotovou ruku s pěti prsty. Stojí zhruba 250 tisíc. Jedna ruka. Martin se svým týmem si postavil vlastní gripper se dvěma prsty. Vyjde na padesát. Argument je jednoduchý a docela odzbrojující: zkuste si spočítat, kolik prstů reálně používáte, když něco berete. Propiska, zkumavka, sklenice, součástka na stole. Zbytek ruky tam většinou jen tak leží. Podobně to funguje u zadání. Fabrika, do které tým jede tenhle pátek, chce po robotovi pět věcí: vzít součástku, změřit ji, oddělat špony, dát do krabice, krabici předtím složit. Nechce, aby uklízel, nosil vodu nebo si s někým povídal. „Nepotřebuje jít na svačinu nebo si dát cigáro ven. Potřebuje jenom elektřinu.” Univerzální robot je dneska sakra drahý a možná nemožný. Robot na pět úkolů je hotová věc. Jak se robot učí pohyb Tady byla pro mě největší novinka. Předpokládal jsem VR — nasadíš si headset, staneš se robotem, řídíš ho. Jde to, jenže k obleku potřebuješ ještě počítač za sto tisíc, a najednou jste ve stovkách tisíc jen za ovládání. Tým to obešel tak, že rozmístil čidla po těle a posílá pohyb rovnou do robota. Kolega si to zkoušel z Hodonína, robot stál v Brně. Signál se valí přes Prahu, zpoždění kolem sta milisekund. Prakticky nic. Z toho pak vzniká dataset. Deset sekund videa krát tisíc opakování a robot ví, jak se bere propiska, zrnko kávy nebo kapsle do kávovaru. Zajímavé je, co se přitom naučí člověk. Když snímáte vlastní pohyb, zjistíte, že se při otočení doleva netočíte v pase. Točíte se v pánvi, v kolenou, v kotníku. Mozek vám to normálně odfiltruje. Senzory ne. Tak co s tím brzdí? Martinova odpověď na to, co roboty nejvíc drží zpátky, byla nakonec docela nudná — a proto asi pravdivá. Ne mozek. Ne data. To, aby jednotlivé věci, které fungují samostatně, fungovaly zároveň. Robot umí perfektně uchopit. Umí perfektně rozpoznat. Umí udělat krok. Ale ať to všechno dělá v kavárně a nespadne u toho, to je zatím ten nejtěžší úkol. A pak je tu ještě jedna věc, kterou by chtěl vyřešit hned: aby roboti přestali funět. Zahřívají se jim ramena, chladí se ventilátory a v žádném propagačním videu to neuslyšíte. Ve videích ze zákulisí ano. Kdo s nimi dělá, sedí u toho se sluchátky. Rozloučili jsme se u obrázku, který mi zůstal v hlavě. Lidi z hlučných továren budou doma na nepodmíněném příjmu, roboti odvedou práci — a hluk si nakonec užijí programátoři v malých kanclech, kteří ty roboty programují. Příště by tady s námi měl sedět i Senti. Uvidíme, jestli se do studia vejde.🔗 ZMÍNĚNÉ V DÍLU Unitree — https://www.unitree.com Unitree G1 (menší humanoid, verze EDU) — https://www.unitree.com/g1 Gemini Robotics — https://deepmind.google/technologies/gemini-robotics/ Gemma (lokální modely Google) — https://ai.google.dev/gemma Google AI Studio — https://aistudio.google.com ROS 2 (Robot Operating System) — https://docs.ros.org NVIDIA Jetson Orin — https://www.nvidia.com/en-us/autonomous-machines/embedded-systems/jetson-orin/ YOLO (počítačové vidění, i jako appka do mobilu) — https://docs.ultralytics.com Google Developer Experts — https://developers.google.com/community/experts 🎧 KDE NÁS NAJDEŠ Spotify, Apple Podcasts, YouTube Music a všechny ostatní: https://kdeskoncizitrek.cz/go?s=d14sp Web a přepisy: https://kdeskoncizitrek.cz/go?s=d14sub Když tě to bavilo, odebírej kanál, vychází to každé dva týdny… Kde skončí zítřek? s nadšením o umělé inteligenci a technologiích! This is a public episode. If you would like to discuss this with other subscribers or get access to bonus episodes, visit martinai.substack.com
