Ve vat‪ě‬ Seznam Zprávy

Nadějný pokles cen hypoték brzdí. Banky si nakupují peníze na finančním trhu nejdráž od začátku roku.  Ceny bytů v atraktivních lokalitách už zase útočí na své maximální ceny, říká hypoteční expert Libor Ostatek.
Zatímco loni vystoupaly u některých hypoték úroky až k sedmi procentům, teď je banky nabízejí za průměrnou cenu 5,19 procenta. Ceny jsou nejníž za dlouhou dobu, jak vyplývá z posledních dat z Hypomonitoru České bankovní asociace.
I v příštích měsících budou ceny úvěrů na bydlení klesat. Přestože centrální bankéři budou  nejspíš dál setrvale snižovat základní úrokovou sazbu, žádné cenové „zemětřesení“ hypoteční expert Libor Ostatek v nejbližších měsících neočekává .
„Dává mi logiku, že bychom se do poloviny roku mohli dostat do rozmezí 4,8 až pět procent. Nebude to nějaký dramatický pokles. Cena peněz dál neklesá, ale za poslední tři týdny roste,“ říká odborník Broker Trust a Golem Finance v podcastu Ve vatě.
Banky si kupují peníze za draho
Právě rostoucí cena tzv. dlouhých peněz je pro cenu hypoték s fixací na tři a více let klíčová. „Teď je cena dlouhodobých peněz, ze kterých se odvíjejí tříleté a pětileté fixace, nejvyšší za letošní rok, vyskočila o půl procenta. Čekali jsme, že banky budou v dubnu pokračovat v trendu poměrně výrazného snižování posledních dvou měsíců, kdy se to opravdu hnulo, ale teď stojí na brzdě,“ vysvětluje Ostatek.
Druhý důvod, proč banky s úpravou cen hypoték polevily, se podle experta podcastu Ve vatě skrývá za tzv. účelně vynaloženými náklady. Od 1. září se výrazně zpřísňují pravidla, za kterých smí klient s hypotékou z banky „utéct“ jinam ještě před koncem fixace. Do konce srpna bude chtít někteří klienti logicky využít toho, že v případě odchodu takřka žádnou „pokutu“ neplatí.
„Banky musí pracovat s novým typem rizika, a to riziko nyní naceňují. Útěk z fixace je pro spotřebitele extrémně ‚levný‘. A banky musí naceňovat to riziko nově, protože jim to může přinést poměrně výrazné ztráty,“ říká Ostatek. Kvůli tomuto riziku s dalšími slevami zatím váhají, míní.
Kam až se sazby hypoték dostanou
S koncem roku by se bonitní klienti mohli podle Ostatka dostat na nabídky kolem čtyř procent. „Na konci roku bych očekával sazby někde kolem 4,5 až 4,7 procenta. Nejbonitnější klienti budou dostávat průměrně sazby mezi čtyřmi až 4,5 procenta,“ predikuje hypoteční expert Ostatek.
Hypotéky s nejkratšími fixacemi budou více zlevňovat už v létě, míní Ostatek. Ty totiž výrazně ovlivňuje Česká národní banka svými sazbami. „U jednoletých můžou sazby klesat trošku výrazněji už v průběhu léta. Částečně možná zlevní dvouletá fixace. Otázka je, co bude s tou tříletou,“ uvažuje Libor Ostatek. Tzv. jednoletky si však nyní bere jen minimum klientů, drtivá většina preferuje tříleté fixace.
Obchod s byty se po dvou letech stagnace zase rozbíhá. V březnu si Češi v vzali v souhrnu hypotéky zhruba za 15 miliard korun. „V březnu jsme poprvé po téměř dvou letech překonali hranici 5000 poskytnutých hypoték za měsíc, která je takovou vstupenkou do ‚normálního‘ stavu.  Předcovidový stav byl kolem sedm až osm tisíc hypoték za měsíc,“ spočítal Libor Ostatek.
Byty kolem velkých měst už zase zdražují
Průměrná výše hypotéky stoupla už loni přes tři miliony korun a jde dál nahoru. Velký vliv mělo vypnutí hypotečního limitu DSTI. Rodiny mohou po tomto rozvolnění pravidel ze strany ČNB vydávat na měsíční splátku více peněz vůči svým čistým příjmům. Pomohlo to bonitnějším rodinám, které si tak mohou dovolit větší, luxusnější a tedy i dražší nemovitosti.
S volnějšími pravidly a lepšími úroky hypot

Růst platů konečně poznáme i v peněženkách. Podle Jany Matesové firmy letos přidají v průměru přes šest procent. „Kdo pracuje v službách, zkuste si říct o 10 % navíc,“ radí ekonomka.
Firmy sice v posledních dvou letech přidávaly slušně, ale s inflací výdělky krok neudržely. S úrovní mezd se Češi propadli dokonce o sedm let zpět, do roku 2017. Letošní inflace bude podstatně méně krutá, odhadem kolem 2 %, a svižný růst mezd by měl vydržet.
Loni dosáhla průměrná mzda 43 341, ta mediánová 39 685 korun. „Ve druhém pololetí je růst reálných mezd jistotou,“ předpovídá ekonomka Jana Matesová v podcastu Ve vatě. „Kdyby průměrné tempo bylo zase 6,5 %, tak lidé skutečně ucítí, že si za své peníze z každé výplaty koupí víc. Předpokládat, že mzdy vyrostou reálně o 4 %, je realistické,“ říká Jana Matesová.
Hned v několika sektorech si ale budou zaměstnanci moci říct i o víc. „Ve službách to určitě zkuste. Velice navyšují ceny, inflace v oblasti služeb je pořád vysoká, tak to zkuste, abyste z ní také něco měli. Zkuste si říct třeba i o 10 %. Ono to samozřejmě záleží, na jaké funkci jste. Dobře si předtím se sumarizujte, čím jste firmě přispěli a čím jí ještě chcete přispět a určitě nějaké navýšení získáte,“ radí Matesová.
Malé a střední firmy nemají objednávky
Automobilka Toyota k lednu navýšila mzdy ve své kolínské továrně o více než 11 %, Škoda Auto zvýší od dubna mzdové tarify o pět procent a zaměstnancům nadto přiznala stotisícový bonus. Podle Matesové půjdou mzdy nahoru v automobilovém průmyslu i dál. „Ale bude to spojené s tím, že ty sektory budou zaměstnávat méně lidí, čili hrozí tam i propouštění, ale těm, které si nechají, zvýší mzdy.“
Ne všude se ale do zbytku roku dívají s optimismem. „Pokud dosáhneme růstu HDP v tomto roce 1 %, tak to bude velmi pozitivní. To by bylo na zatleskání. Zpracovatelský průmysl kromě automobilového a jejich dodavatelů vidím špatně. Spousta malých a středních firem nemá objednávky. Máme skoro polovinu dubna, to je varovné.“
Podle průzkumu nálady na trhu společnosti Manpower se největší propouštění čeká ve veřejném a neziskovém sektoru, 29 % oslovených institucí hodlá letos snižovat stavy.
Uchazečům roste sebevědomí
Trh práce je nicméně už řadu let extrémně napjatý. Podle ekonomky Jany Matesové roste uchazečům o práci při pohovorech sebevědomí. Mezi jednotlivými regiony a hlavním městem jsou však v požadavcích značné rozdíly.
„Je to jedna z věcí, které vrážejí hlouběji a hlouběji klín mezi Prahu a to, jak Pražany vnímá český venkov. Pražský trh je poměrně dobře schopen mzdové požadavky stále vstřebávat, což je také důvod, proč si někteří troufnou říct o nerealistické sumy,“ má za to Jana Matesová.
„Vždycky je také dobře na začátku ukázat, co člověk umí, a pak si přijít s těmi výsledky, říct o zvýšení platu. Vyjednávací taktika je podstřelit na jedné straně a přestřelit na straně druhé. Jenomže to musí být v nějakém koridoru, který je realistický, a ne požadavek na 80 000 jako nástupní plat asistentky,“ líčí Matesová.
Podle ekonomky by kultuře pracovního trhu prospělo, kdyby byly firmy trochu méně tajemné kolem výše nabízené mzdy. „U minimálního i nástupního platu by mělo být jasné nějaké spektrum rozložení těch mezd, ale beze jmen.“

Ve vatě. Podcast novinářky Markéty Bidrmanové. Poslechněte si konkrétní rady investorů a odborníků na téma investic, inflace, úvěrů a hypoték. Finanční „kápézetka“ pro všechny, kterým nejsou peníze ukradené.Vychází každý čtvrtek. Poslouchejte na Seznam Zprávách, Podcasty.cz nebo ve všech podcastových aplikacích.V podcastu vysvětlujeme základní f

Centrální banky jsou přecpané penězi, které nahromadily při záchraně ekonomik. Daní za pomoc v těžších časech bude pomalý růst, což už podle ekonoma Dominika Stroukala zažíváme.
Dříve si banky peníze půjčovaly mezi sebou. Která jich měla víc, půjčila bance, které jich měla méně. „Po roce 2008 banky jedou v módu přebytku likvidity. Díky procesu kvantitativního uvolňování po velké finanční krizi jsme se dostali do situace, kdy velká většina bank má likvidity dostatek a tu alokuje do různých investic,“ popisuje ekonom Dominik Stroukal novou realitu na trhu s úvěry v podcastu Ve vatě.
Laici říkají kvantitativnímu uvolňování tištění peněz, v Americe se používá termín helicopter money, v reálu jde o nástroj měnové politiky, kterým se centrální banky naučily „nakopávat“ ekonomiku. V praxi nakupují aktiva od komerčních bank, neposílají jim „vytištěné peníze“. Žádné nové peníze ve skutečnosti nevznikají. Místo toho centrální banka vytváří likviditu, kterou komerční banky drží na účtech rezerv u centrální banky.
Po pandemii covidu je v bankách těchto volných rezerv extrémní množství. „Během roku a půl jsme, když se bavíme o Americe, nahnali několikanásobně větší objem likvidity než během období po velké finanční krizi v letech 2009 až 2014,“ všímá si Jan Berka, který se se Stroukalem měnové politice věnuje v právě vydávané knize Trhy. Měnová politika pro nadšence a investory.
Dopady toho, že „banky sedí na hromadě peněz“, jak říká Dominik Stroukal, cítí i spotřebitelé. „Když člověk přijde do banky, vezme si úvěr, tak ho má. Dřív se stály fronty na banky, dneska banky stojí fronty na lidi. To je změna, kterou kvantitativní uvolnění přineslo.“
Česko na „japonské cestě“
Japonská ekonomika, která se dekády potácí v deflaci, se dokonce dostala do fáze, kdy si domácnosti ani firmy nechtějí nové úvěry brát.
„Domácnosti se radši oddlužovaly, než aby se zadlužovaly. Pokud to nedokáže nastartovat měnová ani fiskální politika, tak s tím nehnete. Podobnou věc vidíme třeba v Číně. Sazby jsou nízko, v bankovním sektoru je spoustu likvidity, ale domácnosti a firmy si nebudou brát úvěry. A když si je nebudou brát, tak ekonomiku nenakopnete,“ vysvětluje Jan Berka, šéfredaktor ekonomického webu Roklen 24.
To je podle Dominika Stroukala výhledově hrozba i pro českou ekonomiku. „Do japonského modelu se můžeme dostat i u nás. Nemyslím, že záporné nebo nulové úrokové sazby jsou pryč kvůli jedné inflační epizodě. Dlouhodobě, už jenom z populačních důvodů, budou mít sazby tendenci být nižší.“ Starší populace si v průměru logicky vezme úvěrů méně.
Ani banky už nepadají jako dřív
Přebytek likvidity v bankách má pozitivní i negativní dopady. Banky jsou mnohem odolnější než dřív. Podle Stroukala dokonce žijeme v „bernankeovském“ světě, kdy banky nesmí padat.
„V roce 2008 seděl v čele amerického Fed Ben Bernanke, dneska čerstvý nositel Nobelovy ceny za ekonomii, největší znalec velké hospodářské krize ze 30. let, který dodnes říká: ‚Banky by neměly padat.‘ Pádů se bojíme, banky musí být proto zacpané likviditou. To je dnešní modus operandi,“ říká Stroukal.
Evropu i Spojené státy – jako daň za kvantitativní uvolňování – čeká v příštích letech slabý ekonomický růst. „Jeden z nákladů kvantitativního uvolňování právě vidíme, všechno tak nějak zpomalí. V Evropě se to více než v Americe může navíc promítnout do vyššího zadlužení, jak jsme to hnali přes fiskál,“ řekl Stroukal s odkazem na vládní zadlužování.
Investor, který sleduje měnovou politiku, má na trzích výhodu. Na co přesně se dívat? Poslechněte si celý podcast nahoře v přehrávači.

Ve vatě.

Investovat se dá i s pětistovkou měsíčně. Základ je začít v mládí a neodcházet z trhu, když se mu nedaří. „Trvalý příkaz, nejlépe hned po výplatě, nečekat, co na konci měsíce ušetřím,“ radí analytička Anna Píchová.
Investor, který je schopen od dvaceti do pětadvaceti let posílat do investic 10 000 korun ročně, a pak nechá do svých šesedáti let peníze bez dalších příspěvků za 10% úrok zhodnocovat, bude mít na účtě nakonec 1,9 milionu korun.
Naproti tomu investor, který začne deset tisíc odkládat až ve třiceti a bude investovat 10 tisíc každý rok, skončí při 10% zhodnocení v šedesáti letech s 1,6 miliony na kontě. Vloží tedy celkem nikoli 50, ale 300 tisíc a stejně skončí před důchodem s o 15 procent nižší částkou.
Diametrální rozdíl vzniká zásluhou složeného úročení, které Albert Einstein nazval „osmým divem“ světa. Je založené na opětovném investování toho, co si investor dosud svým investováním vydělal. Čím déle se investice drží, tím více v čase roste.
Každý rok, o který začátek investování odložíme, tak hraje roli. „Část toho se dá dohnat tím, jak se mění vlastně chování toho člověka a jeho výdaje a příjmy v průběhu života. Jak člověk postupuje v kariéře, je schopen vygenerovat více peněz a více zainvestovat. Po padesátce naopak začíná méně utrácet, takže je schopen generovat větší úspory,“ podotýká hlavní analytička společnosti Cyrrus Anna Píchová.
Nelekat si propadů
„Za mě je i pětistovka dobrá. Je dobré začít vytvořit návyk a nechat peníze pracovat, protože složené úročení prostě funguje,“ zdůrazňuje Píchová v podcastu Ve vatě. Neméně důležité je u investování vydržet a trh neopouštět ani při jeho propadech. Kdo čeká, až akcie zlevní, může propást okamžiky jejich největšího zhodnocení.
„Těch nejlepších dnů, které dělají nadvýnos, je opravdu jenom pár. Proto je dobré na trhu prostě být a přečkat i velké poklesy. Největší růsty totiž přicházejí po nejhorších dnech, je to dokázáno i na historických datech. Zhruba 75 procent nejlepších dnů přišlo buď ve stále trvajícím medvědím trhu, kdy byl trh v poklesu, nebo potom v brzkém počátku toho býčího trhu, tedy nového růstu,“ shrnuje analytička.
Pokud se investor lekne, když jde trh dolů a začne v panice akcie prodávat, připraví se o výnos. „Pokud zmešká 10 nejlepších dnů, bude mít horší výkonnost o 54 procent, než kdyby akcie podržel. Pokud zmešká 30 nejlepších dnů, tak už bude mít výkonnost horší o 83 procent, než kdyby tam ty peníze nechal,“ říká Píchová a doporučuje si investování zautomatizovat.
„Trvalý příkaz, nejlépe hned po výplatě. Nečekat, co na konci měsíce ušetřím,“ radí v aktuální epizodě Ve vatě.
Kam s nimi?
Pro pravidelné investice „s málem“ jsou vhodné podílové fondy nebo na burze obchodovaná ETF (exchange traded funds, pozn. red.).
Podílové fondy mají pro začátečníky výhodu, že je lze nakoupit v korunách, není nutné směňovat měnu do eur nebo dolarů a pořídit se dají už od stokoruny. „U podílového fondu je nominální hodnota jednoho podílového listu na jedné koruně. Když mám pětistovku měsíčně, koupím si 500 podílových listů,“ vysvětluje Píchová.
Minimální investovaná částka může být naopak limitující u některých ETF. Nejznámější dolarové ETF na S&P500 je SPY, jeden jeho kus stojí aktuálně 520 dolarů, tedy zhruba 12 000 Kč. „Kdybych měla pětistovku měsíčně, tak bych si ty pětistovky posílala na účet dva roky, než si naspořím hypoteticky 12 000 Kč na jeden kus ETF. Demotivující. A hlavně by nám dva roky na trhu utekly,“ podotýká Píchová.
Někteří brokeři dovolují nakoupit frakce „étéefek“. Tedy určitou část, např

Sazba u úvěru na bydlení není nic posvátného, co je dáno na věky. Klient by měl do své banky každý rok zajít a zkusit podmínky přejednat, má zato hypoteční poradce Tomáš Rusňák.
Je to dilema. Řešit s bankou nové úroky u hypotéky už teď, nebo si počkat, zda ještě klesnou? Podle hypotečního specialisty ze společnosti Taurum Tomáše Rusňáka nás větší pohyby v sazbách teprve čekají.
„Myslím si, že banky budou víc snižovat až na podzim, ale už dneska tu pokles je a mohu s bankou vyjednávat. Za stávajících podmínek bych to řešil v létě, domluvil se s bankou na nové fixaci, a za dalšího půl, tři čtvrtě roku znovu.“
„Pokud přijdu jedenkrát do roka do své vlastní banky s požadavkem na snížení sazby, protože jsem si tu hypotéku bral doopravdy za draho, tak to není nic proti ničemu a banka by měla být ochotná se se mnou bavit,“ radí v podcastu Ve vatě expert přes hypotéky a autor podcastu Hypotécast Tomáš Rusňák.
Na první nabídku nekývněte
Než klient vyrazí do banky na jednání, měl by si sám nebo za pomoci specialisty udělat malou finanční analýzu. Zjistit, kam až ho banka pustí, vybízí Rusňák. „Vaše příjmy, vaše výdaje, majetek, celkově zdroje, které mám připravené, případně možnost úvěr dozajistit jinou nemovitostí, ať už vlastní anebo někoho z rodiny,“ vyjmenovává.
Nekývněte na první nabídku, zvlášť ve velkých bankách. „Větší banky nedávají na první dobrou ty nejlepší možné podmínky. U těch menších se dá dobrá nabídka získat napoprvé,“ sdílí své zkušenosti poradce Rusňák. Ačkoli je poskytování hypotečních úvěrů hodně standardizovaný obchod svázaný řadou parametrů a limitů, každý klient si nakonec může vyjednat výrazně rozdílnou cenu, ale i podmínky.
Podle Rusňáka vyjednávání v bankách někdy připomíná smlouvání „na perském trhu“. „Je to šílené, mně osobně to vadí, i my musíme občas hrát tuhle hru a doopravdy se chovat jako na tržnici. Chtěl bych, aby to prostředí bylo transparentnější.“
Nejdřív ke konkurenci, pak do domácí banky
Do banky je proto dobré jít už se zmapovaným trhem a s nabídkou od konkurence. „V ideálním případě vzít nějakou protinabídku a poslat ji do své banky: Hele, tohle jsou možnosti, které mám, nechtěl bych odcházet, ale musíme se bavit prostě o nějaké konkurenceschopné nabídce. Pokud ji dostanu, super. Pokud ne, není nic jednoduššího než odejít,“ míní Rusňák.

Banky se aktuálně kvůli nadcházející změně podmínek, za kterých bude možno před koncem fixace odejít, obávají kolotoče refixací. Část z nich omezuje spolupráci s externími poradci, z nichž někteří klienty přetahují mezi bankami jen kvůli provizi, a deklaruje snahu si klienta udržet stůj co stůj: „Retenční oddělení mají docela volné ruce a cílem je udržet klienty, pokud možno, za každou cenu,“ myslí si Tomáš Rusňák.
Výši úroku hypotéky ovlivní i bonita a dosavadní platební morálka klienta, zajištění hypotéky nemovitostí, roli může hrát i to, na jaké pobočce si úvěr sjednáváte. „Regionální ředitelé v těch bankách mají nějaké plány, a pokud ten plán nemají splněný, tak jsou ochotní dát větší slevy, mnohem víc za ten případ v rámci banky kopat, aby to prošlo, protože na to mají sami navázané odměny.“
Když se podmínky dobře sejdou, lze v bance „usmlouvat“ i snížení úroku o jedno procento. „Teoreticky ano. Na první dobrou dokážou některé banky dát i sazbu okolo šesti procent, když končí fixace. To se dá stlačit dolů, ale nejde to vždycky,“ říká Tomáš Rusňák.
Nejlevnější hypotéka nemusí být nejlepší
Jen výše sazby však není všechno. „Nejlevnější hypotéka nemusí nutně znamenat nejlepší. Cena je jedna věc, otázka je, č

Zákon o podpoře bydlení  jde do finále.  Mimo jiné má motivovat majitele prázdných bytů, aby volné nemovitosti opravili a pustili je na trh. Obec jim má garantovat případné ztráty - když nájemník byt zničí nebo nezaplatí nájem.
V Česku je aktuálně zhruba 200 tisíc prázdných bytů, vyplývá z dat Statistického úřadu. Část z nich chce stát do oběhu pomocí nové legislativy, kterou by už v dubnu mohla projednat vláda. 
„Ambice je dostat na trh s bydlením každý rok 1000 obecních a 2000 soukromých bytů, pro představu to  je cca 10 na  obec s rozšířenou působností,“ plánuje Jan Schneider, ředitel politiky bydlení Ministerstva pro místní rozvoj (MMR), které zákon přichystalo.
Jak chce stát byty dostat do oběhu? Pomocí garancí přesvědčí majitele k pronájmu bez rizika, avizuje zástupce ministerstva. „Obec nebo nějaká nezisková organizace na sebe přebírá rizika, kterých se pronajímatelé bojí. Nebude-li mi ten nájemník platit, něco mi tam zničí, nebude-li se chtít vystěhovat, tak   ten zákon dává nástroje podpory,“ uvedl Schneider z MMR ve speciální epizodě podcastu Ve vatě na téma nájemní bydlení.
Zkušenosti některých majitelů s pronájmem jsou tak tristní, že už byt na trh více dát nechtějí. Škody i za statisíce. Nezaplacený nájem několik měsíců. A absolutní bezmoc se nespolehlivého nájemníka zbavit.
Garance vyjdou na 1,5 miliardy ročně
Tato rizika má nová legislativa z pronajímatelů sejmout. „Je tam garance toho, že v případě, že se něco takového stane, tak škoda půjde za tím, kdo poskytuje garanci. Tomu pronajímateli se ten byt prostě vrátí ve stavu, v jakém ho předal. Takže to „zatáhne“ obec z příspěvků, které na to dostane od státu,“ vysvětluje Jan Schneider.  Garantem se může stát nejen obec či kraj, ale i  další právnické osoby, které poskytují sociální služby nebo se věnují realitní činnosti.
Případné škody zaplatí například obec z příspěvků, které na to dostane od státu. „Počítá se, že kompletní náklady na ten zákon budou kolem 1,5, miliardy ročně. Z reálných zkušeností z projektů, které už dneska jedou ve spoustě měst a stejně tak v zahraničí, ale plyne, že skutečných plnění je marginální procento,“ říká Schneider.
Pilotní projekty už běží v Hradci králové, Brně i Praze. Libor Ostatek, expert na hypotéky z Broker Trust a Golem Finance, je ale k fungování garancí v praxi skeptický: „Už to vidím, jak zastupitelstvo odsouhlasí někomu zaplatit rozbité zařízení,“ pochybuje.
Nečekat, až se postaví byty
Podle Martina Luxe jde ovšem o model, který je odzkoušený a funkční, a může reálně vyřešit situaci řady lidí v akutní bytové nouzi. „Garantované bydlení funguje velmi dobře v mnoha západních zemích. Velmi rychle a levně se jí řeší bezdomovectví, protože se nečeká, než někdo postaví nějaké sociální byty, které se stejně nakonec přidělí známým starosty a ne těm, kteří to nejvíc potřebují.“
Investici ve výši 1,5 miliardy korun ročně, z které by se záruky pokrývaly, nepovažuje Lux ve srovnání se současnými náklady bytové krize za vysokou. „Je to levnější, ale i trhu přátelské, protože  je do toho zapojen soukromý pronajímatel. Pokud nechce mít starosti a zároveň si řekne, už mám zisku poměrně dost a pronajímám tady 100 jiných bytů, tak aspoň 10 bych dal na nějaký sociální účel. Je to pro něj bezrizikový pronájem.“
Zákon počítá taky  s možností obci svůj byt svěřit, aby ho pronajímala namísto majitele. To ale i sám Schneider pokládá za extrémní variantu, o kterou nebude moc zájem.  „Ta obec ten byt pronajme a podnajímá ho dál tak, aby se bydlení dostalo i  skupinám, které můžou být vnímány jako jako rizikové.“
Na hranici tzv. bytové