„Zase si na něj někdo stěžoval.“ Pro Alenu Bartošovou byla tahle věta dlouho součástí běžného dne. Její starší syn „vyčníval“ už ve školce a ona odcházela domů s pocitem, že jako máma selhala. V otevřeném rozhovoru mluví o životě se syny a partnerem, kteří mají ADHD. O telefonátech od ostatních rodičů, únavě z každodenního připomínání i o tom, jak snadno dítě dostane pověst „toho problémového“. Vzpomíná také na chvíle, malá vítězství, kdy někdo konečně viděl celý příběh, ne pouze vzniklý problém. Alena vysvětluje, proč trvala na „papíru“ do školy, přestože se její partner obával nálepky „toho s ADHD“. Mluví i o tom, co pro syna znamenali učitelé, kteří k němu přistupovali s pochopením, co doma zkoušeli, co nefungovalo a proč se rozhodla některé věci přestat řešit za děti a delegovat je na ně, protože nechce být „máma, která na ně řve“. Rozhovor je otevřeným sdílením mámy: stud, vyčerpání, pochybnosti i úleva, když potkáte někoho, kdo vám rozumí. Tento rozhovor je pro rodiče, kteří už slyšeli dost rad od lidí, kteří neví, co je mít doma dítě s ADHD, natož děti dvě a partnera. Žít v takové rodině je nepřenositelná zkušenost a nevyžádané rady, byť jsou na denním pořádku, jsou to poslední, co chce jako máma slyšet. Pokud vás epizoda osloví, pošlete ji někomu, komu by mohla přinést pocit, že v tom není sám.
