Věrozvěsti podcast

věro/zvěsti Martin a Lukáš
  • 0.0 (0)
  • Improv

Podcast bez studia Vlastivěda bez školní tabule Historie bez patosu Gastronomie bez žebříčků Zvěstování bez influencerství

Episodes

  1. Barové intermezzo: Zůstanou Cyrilem a Metodějem, či odloží jména svých poutí a přijmou nové tváře?

    May 15

    Barové intermezzo: Zůstanou Cyrilem a Metodějem, či odloží jména svých poutí a přijmou nové tváře?

    Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole? Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa? Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji? A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu? Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvědavost Karla Čapka? Lukáš a Martin sedí mezi sklenkami, procházejí tipy od posluchačů Věrozvěstů, nechávají se unášet barovým intermezzem a mezi koktejly plánují další putování.

    1h 2m
  2. XI Post coitum na Řípu aneb smutek vítězů

    May 1

    XI Post coitum na Řípu aneb smutek vítězů

    Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí. Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech k Řípu a tu poznáváme, že některé cesty nelze obejíti. Musí se projít celé. Z vyhlídky roudnické pohlédneme zpět a vidíme, že jsme šli od obzoru k obzoru, jak by kruh se uzavřel. A když slunce nad Řípem zapadá, zdá se nám, že slyšíme hlas Jan Hus, jenž z dáli zpívá: „Už to jde!“ a my víme, že cesta skončila, ale příběh nikoli.

    21 min
  3. X. Bratr Čech, Lech… a kde jest Slovák?

    Apr 28

    X. Bratr Čech, Lech… a kde jest Slovák?

    Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté. Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mizí. Tu docházíme k poznání, že kronikáři bývali jak šiřitelé zvěstí nepravých, a i Dalimilovu kroniku podrobujeme pochybě. Metoděj pak stále vrací řeč ke Gutelaxu, jako by to byl lék na vše, a cesta nás vede kolem rybníčků líbezných, až konečně skrze poslední stromořadí vzhlédneme k Řípu. A víme, že konec jest blízko, i když tématem naší cesty počátek byl. Kráčíme k Řípu, kde země Česká začala a naše první pouť brzy skončí.

    57 min
  4. IX. Úhoř, štika či žralok aneb kdo z nás sežere koho

    Apr 24

    IX. Úhoř, štika či žralok aneb kdo z nás sežere koho

    Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude. Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a hrajeme si s příměry: kdo jest úhoř, kdo štika a kdo žralok. Vzpomínáme též na rvačky a šikanu, jichž jsme se nikdy neúčastnili, a přesto o nich hovoříme s moudrostí starců. V Roudnici pak nalézáme Street bufet pod zámkem i kavárnu podivuhodnou, kdež kávu i kola prodávají, jak by svět spojil vše v jedno.

    50 min
  5. VIII. Když i humor složí zbraň!

    Apr 21

    VIII. Když i humor složí zbraň!

    Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich  zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda  rozprava na takových místech patřičná jest.  Vzpomínky válečné nás vedou k dílům jako Život je krásný, Králiček JoJo či Doppler, kdež krása i rozklad spolu přebývají. A odtud již není daleko k řeči o zlomech vlastních; o zhroucení a vyhoření, jimiž Cyril i Metoděj prošli. Heslem se stávají podivná zaklínání „blána“ a „Pollert“, jimž rozumí jen zasvěcení. A tak končíme vážně, neboť někdy i poutník musí umlknouti. A pak zříme kompost, z kterého nová cibul raší.

    1h 10m
  6. VII. Škoda 120 táhnúcí vlevo a 3+1 koule u snídaně

    Apr 17

    VII. Škoda 120 táhnúcí vlevo a 3+1 koule u snídaně

    Zastavení sedmé počíná v podniku jména italského Leonardo, kdež zmrzlina z kokosu kvašeného jazyk náš těší a mysl cukrem posiluje. Posilněni pak rozmlouváme o třech i jedné kouli, jež dva chlapi tvoří, jak by to byla věc zcela přirozená. Pohled náš padne na Fabii žlutou, jež na náměstí litoměřickém - prázdném jak kapsa po výplatě - stojí, a řeč se stočí k povozům prvním i nynějším. Metoděj vzpomíná na svou Škoda 120, jež k levé straně tíhla, ač on sám vždy k pravé kráčel. Snídaně nás zavede k seriálům, kdež Fargo vládne vraždou upatlanou, a též k mistru Woody Allenovi, jenž život rozebírá s lehkostí i tíhou. Nakonec pak zůstáváme u Lukášovy záliby ve zkratkách, jež tak silná jest, až jména celá v zkratky se mění.

    1h 3m
  7. VI. Padesáte haléřů za plaňku a ticho hluboké, litoměřické

    Apr 14

    VI. Padesáte haléřů za plaňku a ticho hluboké, litoměřické

    Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce. Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou“ nazývá. Pak usedáme v bistru Rezavá, kdež stůl na jméno Věrozvěsti již na nás čeká; i poznáváme, že zvěst naše vždy krok napřed kráčí. Rozprava naše stáčí se k taxikářům maloměstským, bytostem podivuhodným, jež každý kout i každý hřích znají. A konečně Metoděj vypravuje, jak jej otec vlastní ošálil. I plyne večer v náladě nostalgické, kdež smích i hořkost při jednom stole sedí a nikdo k odchodu nespěchá.

    36 min
  8. V. O prsu chlupatém, psech samoútočných a chvále, jež sotva zahřeje

    Apr 10

    V. O prsu chlupatém, psech samoútočných a chvále, jež sotva zahřeje

    Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti. Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež šlo víc o hrdost než o hru. Do řeči vstupuje duch Karela Hynka Máchy a jeho romantismus až hysterický, zatímco Metoděj spatří kopec podobný „prsu chlupy porostlému“. Podél cest pak vlčáci střeží ploty jak vojsko za dob minulých a my vzpomínáme na psy samoútočící. A tak docházíme k vilám továrníků v Litoměřicích, kdež bohatství září jako v pražské Ořechovce 902 10 a poutník váhá, zda svět jest více komedií či tragédií.

    57 min
  9. IV. V touze po Kofole jsme kráčeli, leč místo ní prasata jsme nalezli!!

    Apr 7

    IV. V touze po Kofole jsme kráčeli, leč místo ní prasata jsme nalezli!!

    Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle. Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbrž spíše tréninkem na překvapení. Tu nás přeruší řezbář, jenž motorovou pilou - nástrojem ďábelsky hlučným - tesá ze stromu zvoničku, jako by to byla práce andělská. Dáváme se nuže do řeči. A stále setrváme u venkova, koní a svobody, ač původně chtěli jsme do Hlinné na Kofolu, osud nás vede jinam - k prasatům. A kupodivu, tam dává vše jasný smysl.

    57 min
  10. III. Na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene!

    Apr 3

    III. Na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene!

    Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné. Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy. Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři. Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako tráva po zimě, až se mysl naše zatoulá k mistru italskému, Paolo Sorrentinovi v jehož filmech krása i marnost spolu tančí. A my pak vyrážíme do středoří českého. I zvěstujeme!

    47 min
  11. II. Počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí

    Mar 31

    II. Počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí

    Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje. Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí. S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako stužka stříbrná a mysl naše se již noří v zvraty milostné, jež nejsou vždy přímé ani pokojné. Po několika málo mílích staneme na vyhlídce Humboldtově, v dřevě krásně vyvedené. Co bylo započato ve vlaku, nezůstane nedopovězeno. Tak druhé zastavenie se nese v duchu lásky, paměti a lehké pošetilosti, jež k cestám i životu náleží.

    37 min
  12. I. První krok počíná vstúpením do vlaku

    Mar 28

    I. První krok počíná vstúpením do vlaku

    První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává. Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní. Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají. Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú. I vystupujeme.

    43 min
  • 12 Episodes

About

Podcast bez studia Vlastivěda bez školní tabule Historie bez patosu Gastronomie bez žebříčků Zvěstování bez influencerství

Information

  • Creator
    věro/zvěsti Martin a Lukáš
  • Years Active
    2K
  • Episodes
    12
  • Rating
    Explicit
  • Copyright
    © věro/zvěsti Martin a Lukáš
  • Show Website
    Věrozvěsti podcast

You Might Also Like